Otázka samostatnosti věci, byť by se jednalo o stavbu, není řešena pouhým jejím vymezením a identifikací v katastru nemovitostí. Podle skutkových zjištění obou soudních instancí sporný objekt nemá vlastní základy ani podélné stěny a využívá nosné konstrukce sousedních budov, do kterých jsou zabudovány jeho příčné stěny, stropy i střecha.
Jeho přízemí je svým vchodem, topením i elektroinstalací propojeno pouze s budovou 1, zatímco první patro je propojeno pouze s budovou 2. Z toho vyplývá vzájemný stavebně-technický i provozní vztah přízemí objektu s domem 1 a prvního patra s domem 2. Tím je dán i rozsah faktického užívání jednotlivých shora vymezených prostor objektu uživateli označených domů.
Absence propojenosti přízemí a prvního patra pak vylučuje možnost jejich společného užívání. Jako nepřesvědčivý se jeví závěr odvolacího soudu ohledně druhého zákonného kritéria, tedy míry jejich oddělitelnosti. To, že domy mají svoji „samostatnou cenu“, nevylučuje jejich znehodnocení v případě oddělení prvního patra od budovy 2 a přízemí od budovy 1. Jejich oddělením by se přinejmenším snížila podlahová plocha obou budov a došlo by i ke ztrátě napojeného technického vybavení (topení, elektroinstalace).
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o určení spoluvlastnictví k budově bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616 a určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy na pozemku parc. č. 615, včetně zvláštní hmotné části budovy - střechy a prvního patra budovy bez č. p. /č. e. na pozemku parc. č. 616. Zároveň určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky budovy na pozemku parc. č. 617, včetně střechy a prvního patra budovy bez č. p. /č. e. na pozemku parc. č. 616.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stavba na pozemku parc. č. 616 „netvořila a netvoří samostatnou věc v právním slova smyslu“. Její přízemí bylo vybudováno jako součást budovy a první patro a střecha jako součást jiné budovy. Stavba je „vklíněna“ mezi budovy a „využívá“ nosné konstrukce těchto budov (základy, podélné stěny), a proto není schopna „samostatné existence“. Má pouze vlastní příčné stěny, stropy a střechu, tyto konstrukce jsou však rovněž opřeny (zabudovány) o nosné zdi sousedních budov.
Suterén a přízemí stavby jsou provozně propojeny s budovou na pozemku parc. č. 617 a první patro je provozně propojeno s budovou na pozemku parc. č. 615. Jednotlivá podlaží stavby přitom vzájemně propojena nejsou. Stavba nemá vlastní zdroje médií, neboť první patro je napojeno na topení a elektroinstalaci budovy a přízemí je obdobně napojeno na budovu.
Těmto zjištěním odpovídají i zápisy v zemských deskách a v pozemkové knize, ve kterých nebyla v minulosti stavba na pozemku parc. č. 616 uváděna jako samostatný dům. V knihovní vložce č. 170 zemských desek byla pouze označena parcela s uvedením „dům s prvním poschodím a střechou na stav. parc. 737 (později nahrazeno číslem 616) s vyloučením na této parcele se nalézajícím přízemím, které je součástí domu“. V knihovní vložce č. 534 pozemkové knihy byla označena parcel s uvedením domu s obdobným zápisem o tom, že jeho součástí je přízemí na stav. parc. 737 (později nahrazeno číslem 616) s vyloučením prvního patra a střechy a staveb parcela.
Přízemí stavby proto sdílí právní osud domu, jehož je součástí, a střecha a první patro sdílí právní osud domu jako jeho součást. Nemohou být samostatně předmětem vlastnického práva. Žalovaní vzhledem k tomu nemohli samostatně vydržet ani vlastnické právo k prvnímu patru a střeše stavby. Jako samostatná věc neexistuje ani v katastru nemovitostí zapsaná budova bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616.
Proto soud prvního stupně zamítl primární petit žalobního návrhu. Protože se žalobkyně stala 1. ledna 1999 vlastníkem domu včetně prvního patra a střechy nad pozemkem parc. č. 616, vyhověl soud prvního stupně žalobě v jejím eventuálním petitu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, ale nesprávně věc právně posoudil.
Odvolací soud dovodil, že budova na pozemku parc. č. 616 je „věcí v právním slova smyslu, neboť se jedná o nemovitost přesně vymezenou a identifikovanou v katastru nemovitostí, nezaměnitelnou s jinou věcí“. Nemůže být součástí jiné věci hlavní, neboť „ani jedna ze sousedních budov, které jsou s předmětnou budovou spojeny, by se neznehodnotila oddělením této budovy, neboť každá z těchto sousedních budov má samostatnou cenu“.
Nesprávný je proto závěr soudu prvního stupně, podle kterého střecha a první patro jsou „přístavbou“ (součástí) budovy a přízemí je „přístavbou“ (součástí) budovy. Taková konstrukce nahrazující „patrové vlastnictví“ nemá „oporu v platném právu“. Zároveň však odvolací soud dovodil, že „sporná budova je neschopná samostatné existence“, když je stavebně závislá shodně na dvou sousedních budovách, které náleží různým vlastníkům.
Stát spornou budovu „de facto“ celou vydal „restituentům“ domu, stavební parcely a stavební plochy jako „součást“ domu. Ti se tak stali oprávněnými držiteli i druhé její ideální poloviny a od doby vydání nemovitostí s ní jako vlastníci „zacházeli“. Žalobkyni byly vydány pouze nemovitosti označené jako dům na pozemku parc. č, 615 a pozemek parc. č. 615. Sporná nemovitost - objekt bydlení bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616 - žalobkyni „de facto“ vydán nebyl.
Protože oprávněná držba žalovaných trvala po dobu delší deset let, nabyli žalovaní vlastnické právo i k druhé ideální polovině sporné stavby a stali se vlastníky celého objektu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 občanského soudního řádu a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.
Těmito otázkami jsou posouzení, zda stavba na pozemku parc. č. 616 je z pohledu práva samostatnou věcí, nebo zda tvoří součást věci hlavní, a dále posouzení možnosti vydržení části stavby, která není samostatnou věcí.
Žalobkyně namítá, že podle skutkových zjištění nalézacích soudů není sporná stavba schopna samostatné existence, „a to ani z funkčního, ani ze stavebně technického či provozního hlediska“. Odkazuje přitom na znalecký posudek, podle kterého stavba „nemá vlastní zdroje médií a rozvody těchto médií má napojené na sousední budovy, … nemá některé vlastní nosné konstrukce (základy, podélné stěny), jako celek není bez dalších stavebních úprav schopna samostatné existence - především nejsou jednotlivá podlaží této budovy vzájemně funkčně propojena, a tedy netvoří provozní/funkční celek, jednotlivá podlaží jsou přístupná pouze přes sousední budovy (přízemí z budovy a patro z budovy)“.
Tuto skutečnost reflektovaly i historické zápisy v zemských deskách a pozemkové knize. Předmětný objekt proto není samostatnou věcí, ale tvoří součásti sousedních budov, když oddělení jednotlivých pater od staveb, na které jsou funkčně i technicky napojena, by vyvolalo potřebu dalších stavebních prací a došlo by i k funkčnímu omezení sousedních budov jako věcí hlavních.
Jednotlivé části předmětné stavby by po oddělení nebyly schopny samostatné existence, když budova nemá vlastní vstup, přízemí a patro nejsou vzájemně propojeny, budova nemá vlastní nosné konstrukce a její části lze užívat jen ve spojení se sousedními domy. Přízemí stavby proto sdílí právní osud domu, jehož je součástí, a první patro se střechou sdílí právní osud domu jako jeho součást. Stavba v půdorysu pozemku parc. č. 616 ani její části (přízemí, první patro) nemohou být samostatně předmětem vlastnického práva, tedy ani předmětem vydržení vlastnického práva.
Žalovaný 1) navrhuje dovolání odmítnout s tím, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. „Řešení nabízené žalobkyní“ by znamenalo návrat k institutu patrového vlastnictví, který však nemá v právním řádu oporu. I kdyby předmětná stavba nebyla samostatnou věcí, žalovaní k ní nabyli vlastnické právo vydržením.
Žalovaní 2) až 5) navrhují zamítnutí dovolání s tím, že se ztotožňují s napadeným rozsudkem. Sporná budova je samostatnou věcí, netvoří pouhou součást jiné stavby. Žalobkyni „byla vydána vlastnická práva“ pouze k domu a žalobkyně se po dobu 17 let nikdy nedomáhala práv k budově na pozemku parc. č. 616.
Při posouzení nároku postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnického práva došlo před 1. lednem 2014.
Podle § 237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 120 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že součástí věci je vše, co podle povahy věci a způsobu jejího užívání je s ní trvale spojeno.
Podle § 498 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“) je podzemní stavba se samostatným účelovým určením nemovitou věcí.
Podle § 506 odst. 1 OZ se součástí pozemku rozumí prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že pojem „stavba“ v občanskoprávním smyslu je třeba vykládat staticky jako věc v právním smyslu, nikoliv pouze jako výsledek stavební činnosti.
tags: #budova #soucast #pozemku #v #katastru #zapsana