Umakartové jádro, univerzální obývací stěna a ikonická rohová lavice, kterou jste prostě museli mít. Na vybavení, jež k éře socialismu neodmyslitelně patří, dnes nejspíš narazíte už jenom u babičky. I přes rozdílnost interiérů mají však dnešní byty a byty z minulého režimu něco společného: nedostupnost.
Nábytek a zařízení jednotlivých domů i bytů se za socialismu příliš nelišilo. Do obývacích a dětských pokojů, nebo dokonce i kanceláří a pracoven se dával stavebnicový nábytkový systém známý pod názvem Universal. Velkým oblíbencem byla mohutná obývací stěna. Vitríny v ní byly často vyskládány nejrůznějším sklem nebo rodinnými památkovými předměty. Své nenahraditelné místo v ní měl také televizor nebo bar s alkoholem.
Každý obývací pokoj musel mít dále svůj čalouněný gauč a křesla, tedy sedací soupravu. Téměř v každém dětském pokoji se nacházely palandy, které nadšeně vítali především majitelé menších bytů.
Typické pro panelové domy z dob socialismu bylo umakartové jádro, které se po revoluci začalo z bytů ve velkém odstraňovat. Umakartové jádro se používalo, aby koupelna a toaleta byly co nejdříve hotové, jelikož na zdění nebyl čas. Právě koupelna a toaleta tvoří v panelovém bytě tzv. bytové jádro. Umakart je materiál, který je vyroben z lisovaného kartonu.
Dominantou ložnice byla stejně jako dnes postel, navíc zde byl často ještě peřiňák. Nad postelí většinou visela velká černobílá svatební fotografie. Nesměly chybět ani velké hluboké dřevěné skříně. V nejedné domácnosti se zde vyskytoval i šicí stroj.
V kuchyni se nacházela linka, často oranžové nebo modré barvy. Byl zde také klasický sporák. Kromě linky byste tady našli i masivní kredenc. V žádné domácnosti nesměla chybět rohová lavice u jídelního stolu. Lavice byla oblíbená především pro velké množství úložného prostoru.
Na bydlení jste si za socialismu mohli pěkně počkat. Komu se však podařilo státní byt získat, společně s ním měl také jistotu velmi nízkého nájmu. A tím je myšleno opravdu nízkého - v řádech jednotek korun. Užívání státního bytu bylo z dnešního pohledu téměř zadarmo.
Metr čtvereční bytu se na začátku šedesátých let účtoval za dvě koruny a padesát haléřů. Prostorný byt o rozloze 75 metrů čtverečních tak například vyšel pouze na 187 korun a padesát haléřů. Tato sazba na metr čtvereční byla navíc jednotná pro všechna města. Je však třeba připomenout, že v porovnání s dneškem byly o mnoho menší mzdy. Pro příklad, na konci roku 1989 byla průměrná měsíční mzda v Československu 3 170 korun hrubého.
Po roce 1989 již nebyl tento stav udržitelný a ceny se začaly přibližovat realitě.
Za socialismu spadalo bytové hospodaření samozřejmě do veřejného sektoru a bydlení a jeho cenová politika tak byla řízena státem. To mělo za následek značné rozdíly ve srovnání s tržní ekonomikou, jakou známe dnes. Ceny bytů byly určovány centrálně a byly výrazně nižší než v současné době, což bylo částečně dáno i tím, že stát podporoval bydlení jako součást širší sociální politiky.
Přestože bylo právo na bydlení deklarováno, v praxi se lidé často setkávali s dlouhými čekacími dobami na přidělení bytu. V některých případech to mohlo trvat i několik let. Byty tak byly podobně nedostupné jako dnes, nicméně ne z důvodu ceny. Na přidělení bytu se vedly pořadníky a rozdělovníky s bodovacím systémem. Občané neměli velkou možnost výběru, pokud jde o umístění nebo typ bydlení. Byty byly přidělovány podle určitých kritérií a často bez možnosti vyjádřit preferenci.
Byty většinou patřily státu, což znamenalo, že obyvatelé je vlastnili jen omezeně. To snížilo možnost individuálních úprav.
Masová výstavba bytů začala už v 50. letech. Po druhé světové válce bylo v celém Československu pouze cca 4 tisíce bytů. Po únoru 1948 se komunisté rozhodli pro změnu charakteru bytové politiky, a došlo tak k vytvoření Československého stavebního závodu. V šedesátých letech začala vznikat družstevní výstavba. V průběhu 60. let se jednalo o nejrozšířenější druh. Kromě státních a družstevních bytů zde byly ještě podnikové byty. Individuální výstavba se týkala především rodinných domů.
V sedmdesátých a osmdesátých letech byla masivní výstavba stále v plném proudu. Za těchto dvacet let vyrostlo v Československu 1,5 milionu bytů. Nastala také obrovská obliba chat a chalup, které poskytovaly možnost úniku z panelákových sídlišť.
Socialistickou alternativou se stalo bydlení v „družstevním“. Politický ekonom Bedřich Engels (1820 - 1895) si jednou povzdechl, že bytová otázka se řeší postupným hospodářským vyrovnáváním poptávky a nabídky, i když existuje lepší přístup.
Komunistický politik a revolucionář Vladimír I. Lenin (1870- 1924) se v souvislosti s bytovou otázkou ve svých spisech z roku 1917 odvolává na Engelse a píše: „Již dnes je ve větších městech dost obytných budov, aby mohlo být při jejich racionálním využití ihned odpomoženo každé skutečné bytové nouzi. To je ovšem možné jen vyvlastněním dnešních majitelů, po případě tím, že se do jejich domů nastěhují dělníci bez přístřeší nebo dělníci, kteří dosud bydlí v přeplněných bytech. Jakmile proletariát dobude politické moci, bude takovéto opatření, diktované veřejným zájmem, tak lehce proveditelné, jako jsou pro dnešní stát jiná vyvlastňovací nebo ubytovací opatření.“
Bytovou otázku bude podle Lenina lépe řešit sociální revoluce. Lenin plánované řešení mělo spočívat ve vyvlastňování a zabírání bytů, mělo stačit formální nařízení zabrání bytů či vyvlastnění domů. Lenin ale upozorňoval na skutečnost, že pokud „lid fakticky převezme všechny pracovní nástroje do vlastnictví, nevylučuje (se) nikterak zachování nájmu a pronájmu.“ Ve vazbě na nutnost vybírání nájemné Lenin napsal: „Engels se vyjadřuje krajně obezřele a říká, že proletářský stát bude rozdávat byty sotva bezplatně, alespoň v přechodné době.
Československo se socialistického řešení bytové otázky po roce 1948 opravdu dočkalo. Ve veřejném sektoru bytového hospodářství nebylo možné počítat se ziskem, univerzálním vlastníkem bytového fondu se stal stát. Institut soukromého vlastnictví byl zrušen, činžovní doby byly jako kapitál umožňující vykořisťování a vytváření zisku spravovány v rámci kolektivního vlastnictví.
A tak dnes jedna majitelka zděděného domu může vzpomínat: „Náš dům postavila má prababička a já v něm od dětství v jednom ze tří bytů bydlela.“ Do zbývajících dvou bytů jim režim nuceně nastěhoval nájemníky a nadiktoval podmínky správy a fungování.
Užívání bytu bylo politicky vymezeno sociálním nárokem občana vůči státu a bytový fond byl ve státním a kolektivním vlastnictví. Jednotlivci nebo rodiny, kteří bytový fond využívali, získávaly právo na „trvalé užívání bytu“, pořadník byl například sestavován podle zákona 41/1964 Sb. o hospodaření s byty.
Realita byla ovšem poněkud jiná, k dekretu na byt se mnohdy dostávali přednostně ti „vyvolení“, o čem svědčí vzpomínka dobového člena bytové komise Františka Nerada: „Zažil jsem tehdy na radnici příhodu: Na stůl mi byl položen dekret na byt, abych to podepsal. Prohlásil jsem, že ten člověk nebyl ani v pořadníku a dostalo se mi odpovědi, že mě to nemusí zajímat. Nepodepsal jsem tehdy, ale byt byl stejně přidělen.“
Jednou získaná užívací práva ke „státnímu“ bytu přináležela rodinám a jako „náš“ byt byl chápán námi obývaný a obhospodařovaný byt. Renovace uvnitř bytu často proběhly za vlastní peníze a vlastní prací, nejednou bez povolení. Většině bylo jedno, jak dům jako celek vypadá a co s ním bude - „je to přece všech, tak ať se postarají.“
Nepružnost plánovaného hospodářství začaly řešit neformální instituce a černý trh, na kterém se obchodovalo s uživatelskými právy k bytům. Kdo už nějakým způsobem užívací právo v podobě dekretu získal, bylo důležité toto časově neomezené právo „držet a nepustit“. Byt bylo nutné udržet za každou cenu v rámci rodiny nebo sociální sítě známých do chvíle, kdy ho bude někdo skutečně potřebovat. Zásadní pro zvládnutí situace bylo ve správnou dobu do bytu napsat správnou osobu nebo provést tu správnou směnu. „Státní“ byt nebylo možné si koupit, šlo jen získat dekret jako právo k užívání - na černo ho koupit, směnit nebo jinak získat.
V počátcích socialismu existovala jen státní bytová výstavba, ale postupem času se ukázalo, že centrálně plánovaná účelná správa a finanční služba není žádoucím způsobem funkční a pružná. Proto vznikla socialistická instituce stavebních bytových družstev (SBD), opírající se o „zapojení nejširších mas pracujících“.
Zákon 27/1959 Sb. o družstevní bytové výstavbě vytvořil podmínky k rozvoji a růstu stavebních bytových družstev občanů a pracovníků. V bytových družstvech se sdružovali lidé, kteří „budovali“ společnými prostředky a společnou prací. Byla tu úvěrová podpora státu a možnost přispět k získání vlastního bydlení svépomocí při výstavbě nebo splněním brigádnických hodin, kupříkladu v panelárně nebo na staveništi.
Byty v domech družstva byly vyňaty z přidělovacího práva národních výborů, družstvo nemohlo zrušit nájemní poměr se členem družstva, pokud trvalo jeho členství. Vždy jeden z dědiců měl nárok, aby byl přijat na místo zemřelého člena.
Bydlení v „družstevním“ bylo ovšem v porovnání s bydlením ve „státním“ nákladnější - člen družstva vkládal akontaci a v měsíčním nájmu splácel anuitní splátku úvěru. Dobová vzpomínka může znít takto: „V družstevním bytě 3+1 jsem v roce 1989 platil nájem bez inkasa 730 Kč, ale ve vedlejším domě, postaveném současně, byly stejné byty, ale státní s nájmem 380 Kč bez inkasa.“
Našetřit na koupi nemovitosti je dnes pro většinu lidí nemožné. I obyčejná chata bez záchodu už stojí okolo 2 milionů, nemluvě o bytě v Praze. Pro většinu z nás je tak jedinou nadějí hypotéka, s níž se pojí vysoké splátky, nepříjemné úroky a zadlužení na desítky let dopředu. Leckdo tak žehrá, že za socialismu bylo lépe, neexistovaly hypotéky a bydlení bylo za hubičku.
Komunisté se snažili, aby každý mohl bydlet ve svém. Proto se ve velkém stavěla sídliště a byty vznikaly jako na běžícím páse. Hypotéky tenkrát neexistovaly, to byla vymoženost západního, kapitalistického světa. Ale lidé byli na vlastní bydlení schopni našetřit nebo se bydlelo v nájmu. Většina bytů patřila státu a platily se v nich cenově přijatelné nájmy - za 1 m² se podle vyhlášky z roku 1964 hradilo 2,50 Kčs měsíčně. A tato částka se nezměnila až do roku 1989.
„Upřímně, dneska mám pocit, že na vlastní bydlení už fakt nemám šanci. I malá garsonka stojí tolik, že bych ji splácel půl života. Prarodiče mi pořád vyprávějí, jak bylo za socialismu bydlení levné. Když vezmeme v potaz, že výplaty se pohybovaly mezi několika stovkami až tisíci korun měsíčně, bylo bydlení extrémně levné. A když někdo chtěl svůj vlastní byt? To byl problém, protože existovaly čekací listiny, uplácelo se a byty dostávali především straníci nebo příslušníci VB. Získat dekret na byt bylo jako výhra v loterii. A tak typicky v jednom bytě bydleli děti, rodiče i jejich prarodiče. Řešením byly podnikové byty, ale přidělení zase musel odsouhlasit ROH.
Situace se změnila v 90. letech, kdy bylo celkem snadné získat vlastní bydlení za rozumný peníz. Ještě na začátku nového tisíciletí byly ceny hypoték velmi příznivé a lidé si mohli snadno pořídit byt i dům. Nebo několik, a pak je pronajímat. Teď je to jinak. V posledních několika letech ceny hypoték i nájmů vystřelily prudce vzhůru. Podle dat ČSÚ byla v roce 2023 průměrná cena bytu v ČR 58 641 Kč za 1 m², v Praze byla dokonce 103 693 Kč za m². V případě, že si vezmete hypotéku, musíte v současnosti počítat s průměrným úrokem 4,9 %. Přitom ještě před pár lety banky nabízely úrok okolo 2 %. A příliš si nepomůžete ani bydlením v nájmu. Na webu Ministerstva financí ČR je k dohledání cenová mapa nájemného, která ukazuje, že v Praze se nájemné dostává až k 500 Kč/m², celorepublikový průměr se pohybuje okolo 350 Kč/m². Za byt o velikosti 70 m² tak zaplatíte okolo 25 000 Kč měsíčně. Pro řadu lidí je situace neřešitelná, protože ceny nájmů se mnohdy dostaly na úroveň splátek hypoték.
V roce 2024 přitom potřeboval průměrný Čech 13,3 hrubých ročních platů, aby si koupil byt o zmiňovaných 70 m². V Praze na to bylo potřeba dokonce 17,8 ročních platů. V porovnání s dalšími 18 evropskými státy jsme se tak dostali na poslední místo v dostupnosti bydlení. Bydlení se dnes považuje za velký problém, za socialismu tomu ale nebylo jinak. Důvody byly ovšem jiné, v první řadě jste byt nemohli vlastnit. Rodinné domky se obecně stavěly dost málo, většinou navíc na pozemku rodičů. Neexistovalo také nic takového jako krátký pronájem, nebo jiné výdobytky kapitalistického trhu.
Když jste omylem přišli k cizím Umakartové jádro bytu, univerzální obývací stěna a také ikonická rohová lavice. To byly nevyhnutelné součásti bytů za socialismu. Protože rekonstrukce „postihují“ i vesnice, dá se na vybavení z éry socialismu už narazit opravdu jen ve starých domácnostech.
Byty byly za socialismu svou strukturou prakticky totožné, během normalizace to postihlo i vnitřek. O té éře se traduje vtip, že se manžel vracel z práce, spletl si panelák a dostal se do stejného patra a stejného bytu. Teprve když si sedl v kuchyni a spatřil ženu, uvědomil si, že je někde jinde. Rodinné zázemí bylo zkrátka natolik totožné, že se lišilo jen v detailech.
Nábytek ani zařízení se skutečně moc nelišilo. Obývací pokoje, ty dětské i pracovny byly osazeny stavebnicovým nábytkem pod značkou Universal. Byty nebyly obecně tolik prostorné jako rodinné domy, sektorový nábytek byl skladný a stal se tak logickým řešením. Dalším prvkem byly mohutné stěny do každé místnosti. Skladovací s věšáky na chodbu, s televizí a barem do obývacího pokoje. Jediný rozdíl byl v odstínu dřeva nebo rozložení skříněk a vitrín. Čalouněný gauč a křesla byly „must-have“ položky pro každý obývák, zkrátka sedací souprava. Trendem stěn pak byly papírové tapety.
Do dětského pokoje patřily palandy, umakartové jádro se začalo po revoluci hromadně likvidovat. Hlavním důvodem jeho použití byla rychlost montáže, protože na zdění nebyl v plánech čas. Umakart je vlastně lisovaný karton, na podlaze ho pak vítalo linoleum, někdy koberec nebo malé kachličky. Opět v každém bytě prakticky totožné.
Hlavním rysem socialistického bydlení byly čekací listiny na byty. Šťastlivec, který na státní byt dosáhl, měl navíc jistotu nízkého nájmu, tedy v jednotkách korun. Z dnešního pohledu to bylo prakticky zadarmo a cena zůstala do Sametové revoluce prakticky beze změny.
Velmi prostorný byt o rozloze 75 metrů čtverečních tak vyšel „majitele“ jen na 187 korun měsíčně, sazba byla také jednotná pro všechna města. Kdokoli začne plesat nad krásnými cenami, si ale musí uvědomit i tehdejší mzdy. Průměrný plat v Československu v roce 1989 byl 3 170 korun hrubého.
Po pádu režimu už tento stav nešel udržet a všechny složky se začaly postupně adaptovat na skutečné tržní podmínky. Po dekádě tak byly nájmy na 200 % původních částek.
Bytové hospodaření bylo samozřejmě pod kontrolou státu, to samé cenotvorba. Soukromá osoba, která by si na činži vydělávala, byla tehdy nemyslitelné nastavení. Celé soukolí bylo možné jen díky centrálnímu plánování. I když bylo občanům deklarováno „právo na bydlení“ existovaly reálně velmi dlouhé čekací listiny.
Nedostupnost bydlení byla tedy podobná dnešku, jen ze zcela jiných důvodů. Tehdy vládly pořadníky s bodovým přidělovacím systémem, lidé neměli ani možnost výběru typu bydlení nebo místa. Protože šlo o státní byty, bylo i reálné vlastnické právo dosti omezené. To se projevovalo hlavně v možnostech úprav, majitelé také neměli moc důvod něco udržovat.
Irena Moudrá Wünschová strávila část dětství v 60. letech ve velkém čtyřpokojovém bytě svých prarodičů na Smíchově. Kromě babičky, dědečka, jejích rodičů a sestry Blanky tam bydlely také matčiny dvě sestry se svými manžely a dětmi. Každá rodina obývala jeden pokoj a všichni dohromady sdíleli kuchyň a koupelnu, což vyvolávalo řadu konfliktů. „Prarodiče se snažili vycházet se všemi třemi dcerami a jejich partnery, často to bylo tristní,“ říká pamětnice. Babička, která se snažila vnoučata uchránit před dusnou atmosférou, s nimi často odjížděla do rodinné vily v Klatovech.
Katastrofální nedostatek bytů způsoboval i různé absurdní situace, jako třeba společné bydlení rozvedených manželů, kteří si do bytu vodili svoje nové partnery. Disident Stanislav Pitaš vzpomíná, jak ho jednou přišli zatknout do bytu jeho přítelkyně: „Ona se rozváděla a v tom bytě bydlel i její exmanžel. Každý z nich měl jednu místnost. Najednou brzy ráno zvonění, rány do dveří. Vlítli dovnitř, vytáhli mě nahatýho z pelechu.“
Nedostatek bytů byl po celou dobu vlády komunistů v Československu zejména mladými lidmi považován za nejtíživější sociální problém. Jen v roce 1967 bylo v Praze evidováno 45 tisíc nevyřízených žádostí o byt. Jediná cesta k bydlení vedla přes získání státního nebo podnikového dekretu na byt anebo vstup do bytového družstva. V každém případě to znamenalo mnoho let čekání s nejistým výsledkem, protože byt se přidělovaly podle složitého klíče: roli hrála rodinná situace, ale i „potřebnost“ a samozřejmě politická angažovanost.
Pavel Štrobl se o tom přesvědčil, když pracoval pro podnik zahraničního obchodu Ligna. Bydlel na ubytovně, a když se oženil, zajímal se o možnost získání podnikového bytu. „Když vstoupíš do strany, dáme tě na čekací listinu. Ale protože sestavování pořadníků a proces přidělování dekretů byly zcela neprůhledné, výjimečně se mohly odehrát i takřka pohádkové příběhy, kdy rodinu vysvobodil z tíživé situace zásah někoho mocného shůry. Tak tomu bylo v případě jedenáctileté Elišky Polanecké. Její tatínek byl bývalý politický vězeň a celá rodina se čtyřmi dětmi žila v jediné vlhké místnosti na okraji Prahy s rozklíženými dveřmi, stojatou vodou na chodbě a pobíhajícími krysami. „Jednoho krásného dne jsem sedla a napsala jsem prezidentovi Zápotockému,“ vypráví. „Napsala jsem mu i o těch krysách, které jsem ten den viděla.
Nepřátelé režimu byli často obětí bytové šikany. V roce 1952 se rozpoutala takzvaná Akce B, která měla za cíl vystěhovávání nepřátelských osob z velkých měst. Jen v Praze se týkala téměř čtyř tisíc lidí a více než tisíce bytů. Rodiny politických vězňů nebo živnostníci, jejichž podnikání bylo znárodněno, se musely stěhovat do pohraničí anebo sdílet svůj byt s dalšími nájemníky.
Na bydlení v rozděleném bytě po roce 1948 vzpomíná Anna Maňasová. „Zpočátku bylo to soužití hrozné. „Nechtěli s námi dobře vycházet, skamarádit se. Ale netrvalo dlouho a najednou naše babička hlídala to jejich miminko. Nakonec jsme se všichni docela spřátelili.
Do potíží se mohl člověk dostat už jen proto, že obýval příliš velký byt. Od roku 1956 se vypočítávaly takzvané nadměrné metry, přičemž na jednoho nájemníka nemělo připadnout víc než 12 metrů čtverečních obytných místností.
Nedostupnost bytů vedla k tomu, že když už někdo dekret na byt získal, za žádnou cenu se ho nevzdal. Ve státních bytech se platilo směšně nízké nájemné: podle vyhlášky z roku 1964 činilo dvě koruny padesát za metr čtvereční a v průběhu let se prakticky vůbec nezvyšovalo. Téhož roku se začaly rozlišovat byty podle kategorií - byt první kategorie byl vybaven ústředním topením, byt čtvrté kategorie neměl vlastní záchod a koupelnu. Lokalita ovšem nehrála žádnou roli, za byt v Praze se platilo stejně jako za byt v malém městě na severu Čech. Vybrané nájemné samozřejmě zdaleka nestačilo na opravy a renovace, takže bytový fond byl v katastrofálním stavu.
Mnoho lidí kvůli bydlení opouštělo své původní domovy a stěhovalo se do průmyslového pohraničí. I tam se ovšem na byt čekalo dlouhá léta a lidé bydleli v provizorních podmínkách. Ludmila Fialová vzpomíná, jak se roku 1962 s manželem nastěhovali do Rotavy u Kraslic a bydleli v jedné místnosti na zámečku Favorit, jenž dříve patřil rodině Nostitzových. „Slibovali nám byt do tří měsíců, ale to sídliště tady ještě nestálo. Chodili jsme se dívat na stavbu, na níž pracovali vězňové z Vykmanova, a počítali jsme, kolik pater prvního baráku už je postaveno. Jenže tam potom nastěhovali zaměstnance ze Škodovky.“ Když jim konečně přidělili byt v paneláku na rotavské „třídě V. I. Děsivou anabází prošel v pohraničí Eduard Vacek, který přišel do Teplic s manželkou jako elektrikář. Nadřízený mu sice hned přidělil klíč od pokoje na ubytovně, ale na vedení podniku mu ho vzápětí zase sebrali s tím, že komise, která přiděluje bydlení, zasedne až za půl roku. „Kamna byla rozžhavená do červena a ze stěn se řinula voda. „Lidi se na mě chodili dívat, schovávali se za stromy a pozorovali mě jako nějakého šílence,“ dodává Eduard Vacek. Nakonec mu pomohli jeho kolegové z řad církve Svědků Jehovových. Vzali ho do opuštěného sklepního bytu v polorozpadlé vile a pomohli mu příbytek jakž takž zobyvatelit.
Dům je hotov. Jednou z cest, jak se režim snažil řešit bytovou krizi, bylo uvolnění stavebních bytových družstev na konci padesátých let. Na rozdíl od státních bytů zde hrály roli i peníze - člen bytového družstva hradil zhruba třetinu nákladů na výstavbu bytu, na další třetinu získal výhodnou půjčku, zbytek pokryl státní příspěvek. Dalším pokusem o řešení krize byla masová výstavba panelových sídlišť, která sice vedla v 70. letech ke kolaudaci rekordního počtu nových bytů, ovšem v podmínkách děsivého socialistického šlendriánu. Tak vzpomíná na stavbu sídliště ve své knize Dvanáct zastavení, a pokračuje: „Na výroční schůzi ROH třeba klidně oznámili, že ze stavby sídliště se ztratilo tolik kusů těles ústředního topení, že by to stačilo pro celý čtyřposchoďový dům. O nedostatcích na stavbách by se mohly vyprávět celé legendy. Jednou jsme na Petřinách pracovali v domě, který už byl hotov, a dokonce obydlen. I bydlení v takové nefunkční „králíkárně“ však bylo možno považovat za výhru.
tags: #byt #socialismus #najem