Po druhé světové válce se v Československu rozhořel proces kolektivizace zemědělství, který iniciovala a řídila Komunistická strana Československa (KSČ) v duchu politické teorie a praxe stalinismu. Kolektivizace začala krátce po komunistickém převratu v únoru 1948. Bezprostředním podnětem ke spuštění tohoto procesu se stalo zasedání Informbyra v červnu 1948, po němž KSČ rozpoutala ostrou propagandistickou kampaň proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž bylo nutné se v rámci třídního boje vypořádat.
KSČ, snažící se získat co nejširší podporu ve volbách, využívala populistické taktiky a slibovala pokračování soukromého zemědělského vlastnictví, přičemž důrazně odmítala kolektivizaci a jednotná družstva po vzoru Sovětského svazu. Ministerstvo zemědělství, již pod vlivem komunistů, navíc přidělovalo půdu zabavenou německým sedlákům domácím soukromým zemědělcům, což zajišťovalo komunistům masivní voličskou podporu na venkově. Po únorovém převratu v roce 1948 však byly tyto sliby rychle zrušeny.
Během druhé fáze akce K, která byla spuštěna v listopadu 1951, docházelo k masovému zabavování tisíců hektarů soukromé půdy a likvidaci životů vesnických sedláků. Označení „kulak“ se používalo pro úspěšné sedláky, kteří byli posíláni na mnohaleté tresty do vězení, jimž byla zabavena půda a většina majetku. Jejich rodiny byly nuceny k přesídlení na druhý konec republiky a jejich děti byly zbaveny možnosti studia.
Historie.cs se ve svém pořadu ze 17. ledna věnovala 55. výročí spuštění druhé, nejbrutálnější fáze akce K. Pořad se konal v Národním zemědělském muzeu, kde probíhala výstava „Do neznáma“, zaměřená na toto období. Diskusi s historiky a řediteli institucí odhalila hlubší souvislosti této tragické etapy.
Přemysl Reibl, generální ředitel Národního zemědělského muzea, a historik Karel Jecha zdůraznili, že kromě odsunu Němců a Čechů ze Sudet proběhl v Československu i „vnitřní odsun“ českých sedláků. Karel Jecha vysvětlil, že zatímco odsun Čechů ze Sudet byl zčásti dobrovolný, „vnitřní odsun“ byl vynucený státními orgány, zejména Státní bezpečností, jako součást politiky KSČ likvidovat třídní nepřátele, mezi něž patřil zejména selský stav.
Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, dodal, že tento proces nelze vnímat černobíle. „V tomto případě Češi, Moravané a Slováci vyháněli Čechy, Moravany a Slováky ze svých usedlostí. V podstatě to byla třídní, dnes bychom možná řekli sociální záležitost. Byla to snaha zlikvidovat celý jeden stav, který dlouhodobě tvořil páteř českého venkova a díky agrárníkům i české politiky, a nahradit ho stavem, který by byl povolný tehdejší komunistické moci,“ popsal Stehlík.
„Seděli jsme s manželem vzadu na otevřeném nákladním autě, z plachty jen cáry větrem poletovaly a sotva přikrývaly kusy nábytku a nás již docela nic. V kabině seděl šofér se závozníkem a s tajným. Slovák se jmenoval. Nevím, proč s námi jel tajný, vždyť jsme nebyli ani vyzbrojeni a nijak nebezpeční, a aby se nám něco neztratilo, o to se nestarali, jelikož se nám ztratily z mycího stolu masné konzervy.“ - Marie Ciprová, dcera „kulaka“
Karel Jecha vysvětlil, že komunisté v zájmu získání maximální podpory před volbami používali populistické triky a slibovali všechno možné. K tomu využívali i půdu zabavenou Němcům. Július Ďuriš, tehdejší ministr zemědělství, a další funkcionáři předávali dekrety na půdu nejen jménem úřadu, ale fakticky jménem KSČ, která to prosadila. Tato taktika umožnila komunistům v roce 1946 využít zabavenou půdu jako volební propagandu.
Ostatní politické strany proti tomu protestovaly, poukazovaly na to, že si KSČ přisvojuje hlavní zásluhy, ačkoliv dekret o odnímání německé půdy podepsal prezident Beneš a s tím souhlasila i tehdejší koalice Národní fronty. Michal Stehlík dodal, že KSČ se podařilo již před rokem 1948 v některých resortech nahradit stát v očích občanů. Slavnostní předávání dekretů na půdu, zejména v pohraničí, bylo prezentováno tak, že dekret nedává stát, ale komunistická strana. Obsazené resorty, jako bezpečnostní a zemědělství, tak komunistům pomáhaly získávat pozice.
Zákaz agrární strany a jejího znovupovolení navíc umožnil komunistům získat na svou stranu venkovského voliče, o což usilovaly i jiné strany. KSČ prosazovala rolnické komise, které fungovaly po válce mnohdy navzdory státním úřadům. Ministr Ďuriš například vyhrožoval státním úředníkům, že zasahují do práce dělnictva. Tyto „velmi chytré tahy“ umožnily komunistům získat značnou masu voličů, kteří jim v roce 1946 dali hlasy a potvrdili trend vedoucí k únorovému puči.
Přemysl Reibl jednoznačně označil tvrzení o neprovádění kolektivizace za lež. Komunisté si byli vědomi, že soukromé podnikání v zemědělství nemůže pokračovat, což dokládá i program KSČ a informace o situaci v Sovětském svazu, kde již v 30. letech existoval citát Ježova: „kulaka je potřeba zničit a vystěhovat.“
Karel Jecha doplnil, že komunističtí představitelé byli velmi dobře informováni o sovětském zemědělství, mnozí tam jezdili ještě před válkou a strávili tam válečné roky v emigraci. Měli tak možnost vidět fungování kolchozů a sovchozů. Podle informací z úst jedné z členek nejužšího vedení KSČ si byli vědomi, že v Československu nelze něco takového zavést, protože by to pro české a slovenské zemědělství znamenalo tragédii. Dohodli se proto, že se o kolchozech u nás mluvit nebude. Skutečnost však byla jiná, protože mnozí zemědělci již věděli o osudu sovětského zemědělství ve 30. letech a vojáci Rudé armády, kteří osvobozovali Československo, jim říkali, že podobný osud brzy přijde i k nám.
Michal Stehlík dodal, že léta 1945-1948 byla ve vleku levicového smýšlení. Z pěti povolených stran měly dvě ve svém názvu „socialistický“. Byla to „obrovská levicová nálada, která nahrávala postupu směrem ke kolektivnímu vedení věcí.“ Beneš podepisoval znárodňování a převládla idea, že jedině státem řízené záležitosti mohou být jistotou. Po roce 1948 se plané sliby ve volbách proměnily v legislativní a represivní kroky. Kolektivizace, která se původně měla odehrávat postupně, se v letech 1949-1953 stala velmi rychlým procesem, který drasticky změnil sociální strukturu budovanou staletí.
Karel Jecha vysvětlil, že slovo „kulak“ vzniklo v Rusku před první světovou válkou během reformy ruského zemědělství. Tehdy se rozsáhlé plochy půdy přidělovaly vybraným sedlákům, kteří byli označováni jako kulaci. Slovo v doslovném překladu znamenalo „pěst“. Kulaci se dynamicky vyvíjeli a patřili k nejbohatší vrstvě vesnice, během válek a občanské války dále zbohatli díky zásobovacím obtížím. Zvýšili úroveň zemědělské výroby a umožnili export přebytků.
Michal Stehlík popsal, jak se s kulaky začalo řešit v Československu. Bezprostředně po únoru 1948 KSČ prosadila legislativní normy, které předtím odmítala. Zavedla například „Ďurišovu tezi o zestátňování všeho nad 50 hektarů“ a zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD), který znamenal vítězství radikálnější skupiny ve straně.
Kampaň na zakládání JZD začala 1. dubna 1949, ale KSČ se setkala s ohromně negativní odezvou z venkova. Odpor byl tak veliký, že musela přehodnotit politiku dobrovolného vstupu a začala s represemi, které vyvrcholily v letech 1951-1952. Pavel Bret, náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, popsal administrativní opatření, která vedla k diskriminaci a postihům i středních rolníků, zejména těch, kteří měli kromě hospodářství i živnost. Každý, kdo odmítl vstoupit do JZD, byl označen za „boháče“ a následně stíhán.
V roce 1950 bylo kriminalizováno přes 30 000 sedláků. Karel Jecha dodal, že k tomu přispělo i působení sovětských poradců a Stalinova schválení tvrdé zemědělské politiky. Michal Stehlík zdůraznil, že stát, tedy KSČ, přistoupil k likvidaci konkrétní skupiny lidí, kterou označil za představitele nebezpečného stavu. Mezi tyto skupiny patřily církve, spolky, politické strany a venkov.
Přemysl Reibl uvedl, že prokazatelných je 1 448 případů přesídlení, ale skutečné číslo bylo mnohem vyšší, mezi 3 000 až 4 000 rodin. Směrnice tří ministrů (spravedlnosti, národní bezpečnosti a vnitra) zahájila Akci K s prováděcími předpisy pro krajské úřady. Na každém kraji vznikla „pětka“ činovníků, která přidělovala úkoly okresním národním výborům. Tyto útvary měly vytipovat vesnice s největší koncentrací „kulaků“. Termín „kulak“ byl vágní, často byl používán pojem „venkovský boháč“.
Na základě udání a bez soudního rozhodnutí byl zajištěn majetek a rodinní příslušníci. Majetek byl často zabavován i na základě nepravdivých tvrzení. Během několika hodin po první fázi akce K byla rodina naložena na nákladní auto a odvezena na druhý konec republiky, kde byla přidělena na nejtěžší práce.
Pozemková reforma v Československu, zahájená v dubnu 1919, spočívala ve vyvlastnění a následném přerozdělení pozemků. Jejím cílem bylo nastolit sociálně spravedlivější úpravu pozemkového vlastnictví, rozšířit střední vrstvu a vytvořit soběstačná hospodářství. Zákon o pozemkové reformě z roku 1919 stanovil zábor zemědělské půdy nad 150 ha (nebo celkově nad 250 ha) s náhradou.
Reforma se vyznačovala umožněním přístupu ke zdrojům obživy utlačovaným občanům slovanských národností, čímž se posílily jejich pozice v politickém životě. Většina zabraného zemědělského majetku patřila vlastníkům německé a maďarské národnosti. Za první republiky bylo do záboru vzato 4 miliony hektarů půdy, z čehož bylo přiděleno 1,8 milionu hektarů.
Pozemková reforma měla pozitivní dopad na sociální strukturu venkova, vedla k nárůstu středně velkých hospodářství a živočišné výroby. Byla však také kritizována, například Josefem Pekařem, který varoval před ekonomickými dopady na veřejné rozpočty a ohrožením kulturních a přírodních památek.
V rámci pozemkové reformy se Ministerstvo školství a národní osvěty snažilo zajistit ochranu významných území, jako byly šumavské slatě, Černé a Čertovo jezero, či hory Milešovka a Říp. Záborový zákon z roku 1919 umožňoval vyloučení pozemků ze záboru pro „všeobecně prospěšné účely“. Přídělový zákon z roku 1920 ukládal Státnímu pozemkovému úřadu (SPÚ) povinnost dohlížet, aby „přídělem nebyly narušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké.“
Přestože bylo toto ustanovení oceňováno, neuklidnilo kritické hlasy. Odborníci a novináři upozorňovali na nemožnost udržovat zámecké parky s cennými dendrologickými sbírkami za výnos ze zbytkových statků, zvláště když se park stal veřejnosti volně přístupným. Kritizována byla pozemková reforma také z důvodu nedostatečné ochrany památek, stromořadí a sadů po přidělení půdy novým vlastníkům.
SPÚ posuzoval individuální žádosti o propuštění pozemků, například žádost Jana II. z Liechtensteinu o propuštění lesa u Uherského Ostrohu. V některých případech úřad uzavíral dohody s vlastníky, jako například s Lesním ředitelstvím Karla Jiřího Buquoye o ponechání rezervace „Prales“ k volnému obhospodařování do roku 1955.
Zajištění ochrany a péče o přírodní a kulturní dědictví ztěžoval kompetenční spor mezi SPÚ a státní památkovou péčí. Rozhodnutí o propuštění ze záboru často obsahovalo podmínky pro další užívání, které byly závazné i pro dědice a měly být zapsány v pozemkových knihách. V případě nedodržování podmínek měl SPÚ právo propuštěné pozemky a objekty opět zabavit.
Celkově bylo z důvodu ochrany přírodních památek ponecháno původním vlastníkům přes dvě stovky objektů. Dnes je v rámci soustavy přírodních chráněných území chráněna necelá třetina z nich. Nejvíce zastoupeným typem propuštěných území jsou zámecké parky, které dnes představují refugia pro ohrožené druhy. Ochrany se dočkaly i krajinné celky, které dnes často tvoří jádra národních přírodních památek, rezervací či CHKO.
Válečný a poválečný vývoj, znárodnění, odsun německého obyvatelstva, kolektivizace a socializace venkova způsobily zpřetrhání vazby vlastníků k půdě a výsledky prvorepublikové pozemkové reformy téměř setřely. Vše završila po roce 1989 privatizace státní půdy, která cíle prvorepublikové reformy neměla ani snahu zohlednit. Přínosy zásahu do majetkových práv za mimořádných nákladů pro stát a ztrát pro původní vlastníky je i po sto letech obtížné hodnotit. Je však třeba vyzdvihnout úsilí osvětového odboru MŠANO v rámci pozemkové reformy zajistit ochranu přírodovědně významných území. V době, kdy se nepodařilo přijmout zákon o ochraně přírody, představovalo toto úsilí jedinou reálnou územní ochranu.
tags: #pozemkova #reforma #kulak