Rybníky jsou historickou a nedílnou součástí české krajiny. Jejich význam přesahuje produkci ryb, což dokazuje i tradice vánočního kapra, která je pevně zakořeněna v národní kultuře. Vzhledem k absenci souhrnného registru rybníků v České republice byla v rámci projektu „DivLand - Centrum pro krajinu a biodiverzitu“ vytvořena Mapa vodních ploch a rybníků v ČR. Tato mapa, založená na datech ze Základní báze geografických dat (ZABAGED), poskytuje veřejně přístupnou databázi vodních ploch o velikosti nad 1,0 hektar. Plochy přesahující 5 hektarů jsou dále klasifikovány do kategorií, jako jsou rybníky, přehradní nádrže, zatopené plochy a jezera. Databáze rovněž obsahuje informace o jakosti rybničních sedimentů, které mohou sloužit jako cenný materiál pro zlepšování kvality zemědělských půd.
Česká republika je po staletí známá jako rybníkářská velmoc. Rybníky jsou standardní součástí české a moravské krajiny již od středověku. První zmínky o klášterních rybnících pocházejí zhruba z 11. století, přičemž postupně se vyvíjel i systém jejich hrází a výpustí. Významnou podporu tehdy zavedenému rybníkářství představoval návrh zákoníku Majestas Carolina, který měl Karel IV. prosadit pro rozvoj měst a hospodářství. Tento zákoník však nakonec nebyl schválen. Kronikář Beneš Krabice z Weitmile zmiňuje k roku 1366 založení Velkého rybníka, dnešního Máchova jezera, a zároveň „objevení“ nové ryby - parmy - v Čechách.
Po ekonomickém úpadku během husitských válek nastala obnova, která byla limitována úbytkem obyvatelstva a pracovní síly. Klíčovou roli sehrála změna v postoji šlechty, která se začala více věnovat hospodaření. Zakládání rybníků přinášelo paradoxní výhodu - držba zatopených pozemků byla „definitivní“ a obsluha rybníků vyžadovala méně pracovníků než polní hospodářství. Dále platil „páteční půst“, který omezoval konzumaci masa a podporoval tak spotřebu ryb a raků. Rybníkářství se tak rozvíjelo nejen jako zdroj ryb, ale i pro regulaci krajiny, její vysušování a zavlažování.
Klasickou rybniční oblastí jsou dnes jižní Čechy, ale v 15. století bylo významné například pernštejnské rybníkářství na Labi či rybniční soustavy na Moravě. Mezi významné osobnosti rybníkářství patřil vladyka Kunát mladší Dobřenský z Dobřenic (1465?-1539), který působil jako královský fišmistr a později pro českou šlechtu, včetně Rožmberků. Pro Pernštejny řídil dostavbu Opatovického kanálu a stavbu Čeperky, zřejmě největšího rybníka v Čechách. Další významnou postavou byl Josef Štěpánek Netolický (1460-1538) z Třeboňské oblasti, který zavedl cílené letnění pro zvýšení rybí produkce a byl za svou práci odměněn vyvázáním z poddanství. Na jeho dílo navázal slavný „rožmberský regent“ Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535-1604).
V souvislosti s rybníkářstvím vznikala i odborná literatura. V roce 1540 vydal Jan Brtvín z Ploskovic spis „Knížka tato dvě stránky v sobě drží…“, který se věnoval i rybníkářství a byl později publikován pod názvem Hospodář. Zásadní místo mezi autory spojenými s rybníkářstvím má Jan Skála z Doubravky a Hradiště (Dubravius) (1486-1553). V roce 1547 vydal ve Vratislavi spis „De Piscinis“, systematickou „technickou příručku“ o rybničním hospodaření, která byla později přeložena do angličtiny a latiny a v upravené podobě i do němčiny. Dubravius detailně popsal celý proces od výběru místa pro rybník až po ekonomickou stránku.
Rybníky se od historických dob rozvíjely a zanikaly v závislosti na obecné hospodářské situaci. Typický je zánik mnoha rybníků v oblasti Labe, které ustoupily výnosnější zemědělské půdě. Funkce rybníků se také rozšířily. Kromě původního zdroje masa (povoleného jako postní strava) dnes rybníky slouží k regulaci vodního režimu a mikroklimatu a plní další ekosystémové funkce. Historicky měly i fortifikační význam a pomáhaly sjednocovat držbu a užívání půdy. Dnes k nim přibyly funkce rekreační a sportovní.
Naopak zanikly funkce fortifikační a energetické, které byly často spojeny s produkcí ryb. Do „doby páry“ byla vodní síla, nadržovaná rybníky, prakticky jediným velkým zdrojem kinetické energie pro mlýny, hamry a pily. V současné době neexistuje v České republice jednotný registr rybníků. Základním zdrojem informací jsou různé ročenky, z nichž nejvýznamnější je „Modrá zpráva - Zpráva o stavu vodního hospodářství České republiky“. Podle této zprávy se v ČR nachází přibližně 24 000 rybníků s celkovou katastrální plochou 52 000 hektarů. Plocha rybníků a údolních nádrží využívaných pro chov ryb činí 41 000 hektarů. Celkový výlov z rybníků dosahuje 19 300 tun ryb, z čehož 85 % tvoří kapr. Průměrná produkce českých rybníků tak činí 471 kg/ha/rok.
Současné výnosy rybníků dalece přesahují historické možnosti. To je výsledkem intenzivního hnojení a umělého krmení ryb na moderní technologické úrovni. Základem výpočtu výnosu rybníka je tzv. přirozená produkce, která je však doplněna krmením. Více než polovina celkové produkce kapra obecného je založena na přirozené rybniční potravě (zooplankton, bentos). Zhruba 42 % vylovených ryb se prodá živých v ČR, přibližně 47 % se vyveze. Průměrný občan ČR spotřebuje 1,2 kg sladkovodních ryb ročně. Ve srovnání s průměrem EU (25,1 kg na osobu a rok) je spotřeba ryb v ČR velmi nízká.
Zemědělský půdní fond (ZPF) je základním přírodním bohatstvím a nenahraditelným výrobním prostředkem, umožňujícím zemědělskou výrobu. Zahrnuje pozemky zemědělsky obhospodařované, jako jsou orná půda, vinice, sady, chmelnice, trvalé travní porosty a také rybníky sloužící k chovu ryb nebo vodní drůbeže. V České republice se zemědělská půda rozkládá na přibližně 7,87 milionu hektarů. Orná půda tvoří 38 % celkové rozlohy ČR a zornění zemědělské půdy dosahuje 70,9 %. Trvalé travní porosty (louky a pastviny) zabírají 12,6 % rozlohy ČR.
Mezi nejčastější degradace půdy v ČR patří větrná a vodní eroze, zastavování území, acidifikace a utužení půd těžkou technikou. Vodní eroze představuje největší hrozbu, ohrožuje 40 % zemědělské půdy. Od roku 1937 ubylo v České republice 800 000 hektarů zemědělské půdy, přičemž v roce 2015 denně ubývalo průměrně 19,26 ha orné půdy.
Pro nezemědělské účely je nutné přednostně využívat nezemědělskou půdu, nezastavěné a nedostatečně využité pozemky v zastavěném území, stavební proluky a plochy získané odstraněním staveb. Nezbytnost určení zemědělské půdy k jinému než zemědělskému účelu je posuzována s ohledem na charakter, přínosy, veřejnou prospěšnost, rozsah, umístění a nepřemístitelnost záměru. Zemědělská půda I. a II. třídy ochrany může být k jinému než zemědělskému účelu určena nebo odejmuta pouze v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany ZPF.
Rybniční sedimenty jsou výhodným materiálem pro zlepšování kvality zemědělských půd. Jejich použití na zemědělské půdě je možné pouze souhlasem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a za dodržení podmínek stanovených zákonem o hnojivech. Orgán ochrany ZPF vede evidenci o použití sedimentů a předává údaje do evidence půdy. V případě podezření na výskyt rizikových prvků může orgán uložit zpracování ekotoxikologických testů.
Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu definuje postupy pro odnímání půdy pro nezemědělské účely. O výši odvodů za odnětí půdy rozhoduje orgán ochrany ZPF. Pro většinu stavebníků je tímto orgánem obecní úřad obce s rozšířenou působností. Souhlas s odnětím pozbývá platnosti uplynutím 3 let od jeho oznámení, nestal-li se podkladem pro řízení.
Nedostatečná opatření státu k zastavení degradace zemědělské půdy a úbytku rybníků jsou patrná i přes snahy o jejich obnovu. Ministerstvo zemědělství plánovalo dotace na zakládání a obnovu rybníků, avšak komplikací je nutnost vyjmutí plochy ze zemědělského půdního fondu a s tím spojené poplatky. Bez novelizace zákona, která by stavbu rybníků ve veřejném prospěchu osvobodila od poplatků, nelze masivní obnovu očekávat. Navíc je vyžadována finanční spoluúčast žadatelů.
ASZ ČR podporuje návrat rybníků do krajiny. Současná plocha rybníků (cca 52 000 ha) je méně než třetinová oproti době jejich rozkvětu (182 000 ha). Jen od poloviny 19. století zaniklo v ČR celkem 4 927 rybníků o rozloze přes 10 654 hektarů. Většina těchto ploch byla následně využita jako zemědělská půda.
Kromě rybníků mohou k pestrosti krajiny a zadržování vody přispět i velmi malé vodní plochy, jako jsou tůně a mokřady. Jejich údržba a budování je motivováno zařazením do dotačně podporovaných krajinných prvků. Přestože mokřady tvoří zhruba 1,5 % území ČR, plány ministerstva životního prostředí počítají s navýšením této plochy na dvě procenta do roku 2020. Stávající podmínky zemědělského podnikání však k tomuto cíli pravděpodobně nepřispějí.
tags: #zemedelska #puda #rybniky