Zadržovací právo představuje tradiční zajišťovací institut soukromého práva, který umožňuje věřiteli dočasně zadržet cizí movitou věc, kterou by jinak měl vydat dlužníkovi, a to k zajištění své splatné pohledávky vůči tomuto dlužníkovi. Smyslem tohoto práva je vytvořit na dlužníka nátlak, aby dluh dodatečně splnil, jinak může být zadržená věc posléze zpeněžena k úhradě dluhu.
Zadržovací právo nevzniká dohodou mezi dlužníkem a věřitelem, ale vzniká jednostranným zadržením věci ze strany věřitele v případě, že jsou pro vznik zadržovacího práva splněny zákonné podmínky. Obecná právní úprava zadržovacího práva se nachází v § 1395 až 1399 občanského zákoníku (o. z.).
V nájemních vztazích má zadržovací právo zvláštní význam, neboť zákon výslovně posiluje postavení pronajímatele vůči nájemci. V případě, že nájemce nesplní svou povinnost placení nájemného, může pronajímatel zadržet některou z cenných věcí dlužníka, jako je elektronika či nábytek.
Podle § 2234 o. z. platí, že "pronajímatel má právo na úhradu pohledávky vůči nájemci zadržet movité věci, které má nájemce na [pronajaté] věci nebo v ní." Toto právo svědčí pronajímateli na úhradu pohledávky vzniklé z daného nájemního vztahu vůči nájemci.
Ze systematického zařazení tohoto ustanovení mezi obecná ustanovení o nájmu lze dovodit, že pohledávka pronajímatele vůči nájemci by měla mít původ v nájemním vztahu, jehož předmětem je věc, na či v níž se nachází věc, již pronajímatel zadržel. Opačný závěr by zcela bezdůvodně zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům.
Zadržovací právo má vymezené hranice a je klíčové chránit vlastnická práva třetích osob. V prostorách pronajaté nemovitosti se mohou nacházet movité věci, které nepatří nájemci, ale například jeho rodinným příslušníkům, obchodním partnerům nebo zákazníkům (v případě komerčního pronájmu).
Zadržovací právo pronajímatele se nevztahuje na cizí movité věci, i když se nacházejí v pronajaté nemovitosti se souhlasem nájemce. Předchozí občanský zákoník připouštěl omezené zadržení věcí osob odlišných od nájemce, pokud s ním žily ve společné domácnosti, avšak nový občanský zákoník posílil ochranu individuálního vlastnického práva. Zadržovací právo může být uplatněno pouze na věci ve vlastnictví samotného dlužníka.
Obecná úprava zadržovacího práva je v § 1395 odst. 1 občanského zákoníku. Podle této úpravy může ten, kdo má u sebe movitou věc, ji zajistit (zadržet) do splacení dluhu osoby, a není povinen věc vydat. Neznamená to však, že by pronajímatel mohl vstoupit do bytu dlužníka a svévolně si vzít hodnotné vybavení bytu, které je ve vlastnictví nájemce.
Zadržovací právo nemůže vzniknout k věci, které se věřitel zmocnil násilím, lstí nebo jiným nepřípustným způsobem a má ji u sebe neprávem.
Nejvyšší soud České republiky se problematikou rozsahu zadržovacího práva pronajímatele zabýval v řadě rozhodnutí. V jednom z nich (sp. zn. 26 Cdo 2057/2025) soud řešil případ, kdy pronajímatel nebytových prostor zadržel vybavení provozovny kvůli dluhu na nájemném. Konkrétně pronajímatel zajistil několik chladicích zařízení - lednic na nápoje - nacházejících se v pronajatém stánku. Nájemcem stánku byla společnost provozující občerstvení, avšak předmětné lednice byly vlastnictvím dodavatele nápojů (třetí osoby).
Soudy nižších instancí daly žalobci (dodavateli) za pravdu s odůvodněním, že zadržovací právo podle § 2234 OZ se vztahuje pouze na věci nájemce, a nikoli na věci patřící třetím osobám. Tento závěr byl potvrzen i Nejvyšším soudem, který zdůraznil, že opačný výklad by zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům.
V jiné věci (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 T 124/2002, potvrzený Krajským soudem v Ústí nad Labem) byli obvinění uznáni vinnými z trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Skutek spočíval v tom, že jednatel společnosti a pracovnice společnosti zajistili závorou a uzamčením zámku dveře do místnosti, čímž znemožnili poškozené užívání bytu z důvodu neplacení nájemného. Soudy konstatovaly, že neplacení nájemného opravňovalo pronajímatele k výpovědi smlouvy, avšak nikoli k fyzickému znemožnění užívání místnosti, dokud nájemní vztah trval. Jednání obviněných překročilo meze soukromoprávního vztahu a nabylo povahy trestného činu.
tags: #bezne #zakonne #zadrzovaci #pravo #pronajimatele