Není to první případ, kdy se postupně vymírající italská vesnice pokouší nalákat nové obyvatele na extrémně nízké ceny místních nemovitostí. Tyto vesnice, často nazývané "vesnice duchů", jsou typicky prázdné, postupně chátrající a nacházejí se ve vnitrozemí, často na kopci obklopeném vinicemi a olivovníky. Toto je v Itálii pravidlem.
Vesnice Castropignano, nacházející se v regionu Molise, je příkladem takového místa. Skoro z každého zdejšího domu je široký výhled do hlubokého údolí s řekou Biferno. Nad vesnicí se tyčí středověká ruina strážného hradu a v okolí jsou archeologické vykopávky z dob Samnitů. Středem městečka vede stará kozí a oslí stezka, která se dodnes jednou ročně využívá k přesunu stád zvířat z okolních kopců. Po zbytek roku slouží jako cyklostezka a turistická trasa.
Tato pitoreskní, magická a opuštěná vesnice však ještě není zcela prázdná. Žije zde 900 starousedlíků, ale před sto lety mělo toto místo v Apeninském pohoří obyvatel třikrát více. Masivní emigrace proběhla po druhé světové válce a od 60. let se většina mladých stěhuje do větších měst kvůli studiu a práci. Dnes je v Castropignanu 60 procent obyvatel starších 70 let, což vede k rychlému přibývání prázdných neudržovaných historických domů - těch je nyní již přes sto.
Region Molise nabízí řadu kulinářských specialit. Mezi místní delikatesy patří šťavnaté klobásy plněné škvarky a vepřovým masem nebo cotenna (vepřová kůže), která je prý unikátní díky moliskému čerstvému vzduchu a používá se například k přípravě místních fazolí. Cavatelli jsou vroubkované těstoviny podávané s vepřovým ragú. Mbaniccia je speciální dušené maso se zeleninou, do něhož se namáčí natrhaná pizza nebo kousky tvrdého chleba. Typickým sýrem z této oblasti je caciocavallo, který zraje zavěšený na šňůrce, což mu dává typický slzovitý tvar. V okolních lesích jsou běžné prémiové černé a bílé lanýže. Lokální vinice produkují známé červené místní víno Tintiliu.
Starosta Nicola Scapillati nechce prodávat domy jen nejvyšší nabídce, jak to řeší jiná italská sídla v podobné situaci, například sicilské Salemi nebo Santo Stefano di Sessanio v sousedním regionu Abruzzo. „Jdeme na to jinak. Chceme spojit zájemce se správným domem, aby se poptávka protnula s nabídkou. Dáváme dohromady kupce s našimi starými majiteli. Nechci, aby moje městečko ale přepadla panika a stalo se dalším místem spekulací s nemovitostmi,“ vysvětluje starosta pro televizi CNN.
Se zájemci chce jednat přímo. Přiznává však, že romantické bydlení v takto malé vesnici přináší omezení. Uličky jsou úzké, k řadě domů se nelze dostat autem a k některým vedou pouze schody, vše je do kopce. Koupě domu za symbolickou cenu má své podmínky: kupující musí do tří let objekt zrekonstruovat a skládá zálohu ve výši půl milionu korun, která je vrácena po dokončení rekonstrukce.
Scapillati tvrdí, že většina domů je ve slušném stavu, i když mohou mít vylomené dveře, chybějící kamenné tašky, odlupující se barvu a jsou částečně zarostlé vegetací. Obec má ve svém vlastnictví řadu domů, které jí někteří majitelé darovali, aby se zbavili nákladů na případnou demolici. Rada také pohrozila vyvlastněním domů těm majitelům, jejichž stav je nebezpečný pro okolí.
„Bolí mě, když vidím krásu našeho historického centra zjizvenou, plnou rozpadajících domů. Je to smutné a také nebezpečné. Bez renovace jsou tyto budovy hrozbou,“ říká starosta. Od října, kdy se domy v Castropignanu začaly nabízet, se starostovi ozvaly desítky zájemců z celé Evropy.
„Nabídnout můžeme klid, ticho, nedotčenou přírodu, čerstvý vzduch, skvělé výhledy a fantastická jídla a vína. Jsme místo ideální pro detoxikaci od každodenního stresu, mírumilovné a jednoduché,“ láká Nicola Scapillati. Molise je jednou z mála italských oblastí, které zůstaly nedotčené masovým turismem, na rozdíl od jejího okolí (Lazio, Abruzzo, Apulie, Kampánie). Castropignano leží přímo v srdci tohoto klidného kraje.
Z městečka není problém podniknout jednodenní výlety do Říma nebo Neapole, neboť Castropignano leží přesně mezi nimi. V dosahu jsou také pláže na pobřeží Jaderského moře a v zimě lyžařské středisko Campitello Matese, které se nachází 1400 metrů nad mořem.
Luigi Moretti (1907-1973) byl italský architekt, který se narodil v Římě a prožil téměř celý život v tomto městě. Narodil se do dynamického a rozporuplného období dvacátého století, doby změn, které charakterizovaly i jeho architektonický vývoj.
Během své kariéry se proslavil především jako mistr působivých organických forem, které zhmotnil v řadě projektů rodinných domů, obytných budov, bank, hotelů i kancelářských komplexů po celém světě. Ještě předtím, než se stal jedním z předních představitelů římské poválečné moderny, prošel velmi překotnou kariérou, kterou započal už ve třicátých letech minulého století.
V roce 1929 dokončil svá studia na Královské akademii architektury v Římě a jako profesionální architekt vstoupil na scénu ve velmi neklidném období. Jeho raná tvorba odráží dobu vlády fašismu a Benita Mussoliniho, který moderní architekturu podporoval a využíval ji ke své propagandě.
Italský racionalismus dosáhl vrcholu v polovině třicátých let a v odlehlých částech země hrál důležitou roli jako posel moderní společnosti. Mussolini budoval nové pošty, nádraží a kulturní paláce. Moretti se zařadil mezi přední racionalisty, jako byli Giuseppe Terragni, Angiolo Mazzoni, Marcello Piacentini, Giuseppe Pagano a Adalberto Libera. Tito architekti jsou autory nového monumentálního racionalismu, v němž se strohé formy a antická vznešenost spojily v ohromující zážitky, zhmotněné ve stavbách lemovaných dlouhými stíny připomínajícími výjevy z metafyzických obrazů Giorgia de Chirica.
V této době navrhl Moretti jedno z nejelegantnějších děl vrcholného italského meziválečného racionalismu - L'Accademia di scherma (Akademie šermu) z roku 1936 na tehdejším Foro Mussolini (dnes Foro Italico) v Římě. Mramorem obložený horizontální kvádr je oslavou geometrie s otevřeným sálem zaklenutým organicky prohnutou křivkou stropu. V sousední budově tělocvičen a bazénu navrhl Moretti působivé interiérové mistrovské dílo: tělocvičnu samotného Duceho Benita Mussoliniho. I přes to, že se původní podoba interiéru nedochovala, prostor si zachovává noblesu.
Před válkou se Moretti zúčastnil soutěže Palazzo Littorio a spolupracoval s architekty Farielloem, Muratorim a Quaronim na částech výstavního komplexu EUR. Jeho projekt Imperiálního náměstí nebyl nikdy dokončen a po válce posloužil jako základ pro Grattacielo Italia od Luigiho Mattioniho.
Své prominentní zakázky získával Moretti především díky blízkému přátelství s členy fašistické strany a novináři. Mezi lety 1942 a 1945 zmizel z veřejného života. V roce 1945 byl krátce zatčen za spolupráci s fašismem a držen ve věznici San Victor.
Po válce se Morettimu podařilo vymanit se ze své kontroverzní předválečné činnosti a stal se jedním z nejaktivnějších římských architektů. V roce 1949 navrhl ikonickou obytnou budovu Il Girasole (Slunečnice), která je považována za raný příklad postmoderny. Robert Venturi ji zmiňuje ve své stati Complexity and Contradiction in architecture. Švýcarský teoretik Stanislaus von Moos poukazuje na podobnost Il Girasole s Venturiho domem pro jeho matku ve Filadelfii, zejména v dualitě uprostřed rozdělené fasády. Toto rozdělení umožnilo Morettimu vytvořit krásný vstupní prostor s dominantním rovným schodištěm.
Vila La Saracena, dokončená v roce 1957, je prvním ze tří domů, které Moretti postavil v Santa Marinella. Architekt navrhl tento prostorný dům pro majitele novin Il Messaggero, Francesca Malgeriho. Jedná se o kompozici protínajících se zakřivených forem s drsným povrchem, připomínající tradiční středomořskou architekturu. Hlavní obytná část je umístěna v jednopodlažním křídle, které se kompaktně propojuje s dvoupodlažním prostorem s ložnicemi. Sochařské linie schodiště jsou obzvláště působivé. Interiér byl původně zařízen rustikálním nábytkem, některé kusy zůstaly v domě dodnes. Dlažba má romantický květinový motiv. Kovová brána pod domem, sloužící jako vstup na pláž, byla navržena sochařkou Claire Falkenstein.
Během padesátých let se Moretti zabýval i jinými aktivitami než jen architekturou. V roce 1950 založil časopis Space, který vycházel do roku 1953. I přes pouhých sedm čísel měl časopis značný význam. Moretti se na jeho stránkách věnoval architektuře, designu, výtvarnému umění, divadlu a filmu. Zabýval se obecnou teorií prostoru a odkazoval se k dynamice římského baroka.
V roce 1954 založil Moretti vlastní uměleckou galerii Space a navázal spolupráci s výtvarným kritikem Michelem Tapié. Společně založili Center of Aesthetic Research, které fungovalo až do roku 1987.
V šedesátých letech realizoval celou řadu staveb v Římě i po celém světě. Navrhoval obytný a kancelářský komplex Corso Italia v Miláně, postavil obytný komplex San Maurizio a navrhl věž burzy v Montrealu. V roce 1962 realizoval slavný administrativní komplex Watergate ve Washingtonu a začal pracovat na projektech v Kanadě a na Blízkém východě.
Zároveň pracoval pro řadu organizací a institucí, včetně Societá Generale Immobiliare, s městem Řím a ministerstvem veřejných prací. Podílel se na rozsáhlých rezidenčních projektech a olympijské vesnici v Římě v roce 1960. Usilovně pracoval na projektech pro Alžírsko, Kuvajt, USA a Paříž.
Mezi jeho méně známá díla pozdního období patří lázeňská kolonáda ve Fiuggi. Malebné horské městečko, nacházející se asi dvě hodiny jízdy vlakem a autobusem od Říma, se proslavilo svou minerální léčivou vodou Acqua di Fiuggi. V 14. století vyléčila i samotného papeže Bonifáce VIII., po němž je pojmenován jeden z nejslavnějších pramenů.
Moretti navrhl kolonádu mezi lety 1964 a 1965. Kolonádu tvoří několik betonových objektů expresivních forem. Dvě kolonády stojící naproti sobě tvoří hlavní veřejný prostor, zastřešený betonovými skořepinami s rozměrnými převislými plochami. Tyto kolonády vedou k hlavnímu prameni, který tvoří soustava kruhových objektů navršených na sebe a zastřešených dynamickými betonovými konstrukcemi. Moretti zde působí jako virtuóz formy, vytvářející dokonalé proporce monumentálních forem. Zároveň do betonu otiskl výrazné dekorativní prvky, jako jsou například geometrické rýhy na betonovém zábradlí schodiště.
Oproti stereotypu nepořádnosti či lenosti, který někdy panuje o jihoevropských národech, byl Apeninský poloostrov místem zrodu a vývoje několika důležitých uměleckých směrů, jako jsou renesance a baroko. Italská města byla po staletí centry módy a ani v současnosti nelze opomíjet jihoevropský vliv na design.
Po dlouhá léta se Itálie rozděluje na bohaté průmyslové oblasti na severu a chudší zemědělské na jihu. Není proto náhoda, že právě sever je zaslíbený stylu. V minulých stoletích znamenal italský styl významné umělecké slohy, které ovlivňovaly všechny sféry života. Myšlenkové proudy v jednotlivých epochách lidstva na sebe navazovaly jako protiklad nebo inovace.
Itálie je považována za zemi kulturním památkám a architektuře zaslíbenou. Zřetelná inspirace v tradičním umění ladí se současnými materiály i moderními tvary. V italském designu zapomeňte na šedý průměr a jednotvárnou nudu.
Některé italské interiéry jsou střídmé, jiné mohou působit až extravagantně, v závislosti na regionu. Vždy však vycházejí z historických tradic. V obývacím pokoji se často prolíná mnoho stylů a kontrastů, které spolu ladí a propojuje historii s modernou. Najdeme zde místo pro umění, luxus i tradice země.
V srdci malebného Scicli, města zapsaného na seznam UNESCO, se nachází Casa Asmara. Toto místo, známé svou barokní architekturou a úzkými kamennými uličkami, spojuje sicilskou tradici s nenuceným minimalismem.
Majitel Casa Asmara, Matěj, si Sicílii zamiloval na první návštěvě a inspiroval se italským vínem, jídlem a kulturou. Interiér domu není designovým výstřelkem, ale osobní výpovědí, kde se prolíná indigo barva. Vybavení pochází ze sicilských vintage trhů, antiků i běžných obchodů. Vznikla zde myšlenka pořádat v Casa Asmara Art Residence, kam jsou zváni umělci z Česka i zahraničí, aby tvořili díla inspirovaná sicilskou krajinou a atmosférou.
„Italská nátura a komunikace“ byly největším překvapením realizace. Proces nákupu byl chaotický, ale pocit, že se sem rádi vracejí blízcí a hosté, přetrvává. Matěj zde možná našel nový domov.
Rodina Kratochvílových, která se pravidelně vracela na víkendové pobyty do Benátek, zde našla svůj srdcový projekt. Zjistili, že nemovitosti v Benátkách jsou levnější než v Praze, což rozhodlo o jejich investici.
Zaměřili se na čtvrť Castello, která kombinuje klidnější atmosféru s dobrou dostupností k uměleckému dění. První navštívený byt se stal jejich domovem. Hrubou rekonstrukci svěřili místním architektům, kteří rozumí specifikům města na laguně. Interiérový návrh vznikal postupně jako mozaika nápadů, diskuzí a inspirací, která mísí italskou eleganci, severský minimalismus i japonskou uměřenost.
Interiér Lula Apartmentu je poctou modernismu a respektu k historii, inspirovaný mid-century interiéry, realizacemi Carla Scarpy a návrhy Charlotte Perriand. Je plný osobních odkazů, od ikonických kousků od značek Vitra a Gubi až po vintage nábytek dovezený z celé Evropy. Nachází se zde také obraz slovenského malíře Stanislava Ondruše a ikonický Noguchi Coffee Table.
Lula Apartment Venice je důkazem, že s odvahou je možné vytvořit místo, které propojuje kultury, vzpomínky i budoucnost. Benátky se pro rodinu staly nejen romantickým výletem, ale každodenní realitou a hlubokou láskou.
Vila Casa Blanca, zasazená do skalnaté krajiny na jihovýchodě Sicílie, je dalším projektem, který propojuje lásku k designu, cestování a autentickému sicilskému životnímu stylu. Za projektem stojí Vítek Šilhavý a Blanka Crháková ve spolupráci s Ráchel Smékalovou ze studia Rachel Ahuja.
Casa Blanca tvoří tři samostatné apartmány - Blanka, Gui a Vinci - každý s vlastní kuchyní, koupelnou a obývacím prostorem. Interiér kombinuje historické prvky s vintage nábytkem, hledaným na italských bleších trzích a ve skladech s vintage nábytkem. Výsledkem je prostor plný autentických předmětů, jako jsou židle Plia by Castelli nebo lampa Targetti Sankey ze 60. let.
„Nechtěla jsem vytvořit katalogový interiér. Chtěla jsem domov, kde má každý předmět svou minulost i budoucnost,“ říká autorka projektu Blanka. V domě se mísí elegance, nostalgie a klid. V uličkách Scicli se natáčely slavné scény z filmu Malèna, což dodává místu filmovou atmosféru.
tags: #idnes #bydleni #italie #architektura