Založení Národního divadla (ND) jako české autonomní umělecké instituce a zároveň symbolu kulturní a politické vyspělosti národa předcházelo dlouhé období příprav. O udělení divadelní koncese a získání stavebního místa usilovala Jednota pro divadlo české, ustavená v roce 1845 v čele s hrabětem Josefem Matyášem Thunem a F. L. Riegrem. Vídeňská vláda však její činnost nepovolila.
Po revoluci v roce 1848 se snahy o vybudování divadla krátce přenesly na půdu Zemského výboru. Do nově zřízené funkce intendanta českého divadla byl jmenován A. P. Trojan, který podnikl konkrétní kroky k budoucí realizaci stavby. Byl vybrán pozemek v dolní části Koňského trhu (dnes Václavské náměstí) a projekt byl zadán staviteli J. H. Frenzelovi.
V roce 1850 vznikl Sbor pro zřízení Českého národního divadla v Praze, který působil do roku 1886. Jeho předsedou se stal F. Palacký. Ve svém provolání z roku 1851, jehož autorem byl Palacký, Sbor vyjádřil kulturně-politické cíle budování ND a vyzval veřejnost k peněžním sbírkám. Sbor zvolil v roce 1852 z několika možností stavební pozemek u Řetězového mostu a v roce 1854 vypsal veřejnou soutěž na projekt. Finanční i politické okolnosti však stavbu stále neumožňovaly.
Po roce 1860 převzal iniciativu F. L. Rieger, pověřený Zemským výborem funkcí intendanta ND. Předsedou Sboru byl zvolen Karel kníže Schwarzenberg, záhy však rezignoval. Funkci pak převzal v roce 1863 Rieger, který již v roce 1862 prosadil myšlenku vybudovat nejprve Prozatímní divadlo (PD) a teprve poté ND. Jeho pasivita však vyvolávala prudké polemické reakce mladočechů a v roce 1865 z funkce odstoupil. Předsedou se stal F. Urbánek a zásadní vliv na činnost Sboru získal mladočeský předák K. Sladkovský. Úspěšně se rozběhly sbírkové akce, opřené o příspěvky z městských a obecních financí.
Sbor vyzval k vypracování projektu přední české architekty J. Zítka, I. Ullmanna a J. Niklase. Největší šance na přijetí projektu měl od počátku Zítek, jehož neorenesanční koncepce také zvítězila. Zahájení prací však bylo kvůli jeho liknavosti a úředním obstrukcím stále odkládáno. Dne 16. května 1868 uspořádal Sbor slavnost položení základního kamene ND, která se stala velkolepou národní manifestací.
Stavbu provázely finanční potíže, které vyvolávaly konflikty mezi staročeskou stranou a mladočeským vedením Sboru. Sladkovský, který vykonával funkci předsedy, v roce 1877 rezignoval a na jeho místo nastoupil opět Rieger. Za jeho vedení se dařilo zajišťovat finanční prostředky (sbírkami, loterií, vydáním pamětního listu) a stavební práce rychle pokračovaly.
Na výzdobě divadla se podíleli přední výtvarníci: M. Aleš, V. Brožík, V. Hynais, J. V. Myslbek, B. Schnirch, F. Ženíšek a další. V roce 1880 bylo založeno správní Družstvo Národního divadla, prvním ředitelem se stal operní pěvec J. N. Maýr.
Dne 11. června 1881 bylo ND z politických důvodů při příležitosti návštěvy novomanželů, korunního prince Rudolfa a belgické princezny Stephanie, provizorně otevřeno Smetanovou operou Libuše. Poté následoval několikadenní zkušební provoz. Před plánovaným definitivním otevřením však 12. srpna 1881 novostavbu z velké části zničil požár.
Další úspěšná sbírka umožnila okamžitou rekonstrukci. Na místo Zítka, který ve věci obnovy a vylepšení dispozic stavby projevil nezájem, byl povolán architekt J. Schulz. Novým ředitelem se v roce 1883 stal literát a publicista F. A. Šubert. Dne 18. listopadu 1883 bylo ND slavnostně otevřeno opět Smetanovou Libuší.
Jádro uměleckého souboru tvořili členové Prozatímního divadla. Přímá návaznost na PD byla zřejmá rovněž v dramaturgii i inscenačním stylu. Po svém předchůdci zdědilo ND arénní Nové české divadlo, které sloužilo letnímu provozu do roku 1885.
F. A. Šubert koncipoval ND jako celonárodní reprezentativní instituci, soustřeďující nejschopnější síly českého divadelnictví a usilující o široký repertoár pro různorodé sociální a kulturní vrstvy českého publika. V důsledku politického vývoje neobnovil v roce 1900 Zemský výbor smlouvu staročeskému Družstvu Národního divadla a divadlo předal nově ustavené mladočeské Společnosti Národního divadla, která zvolila ředitelem G. Schmoranze. Společnost spravovala ND do roku 1920, kdy je převzal Zemský správní výbor.
Činohra již v prvních letech se projevily rozpory obsažené v chápání funkce ND. Představa výchovné národní instituce, v níž se budou široké vrstvy publika setkávat s výkvětem českého umění, se střetla se skutečností, že správu divadla a rozhodující ekonomický vliv vykonávala prosperující část českého měšťanstva, která akcentovala jeho reprezentativní roli. Skutečnost, že do ND byly projektovány mimoumělecké ideje a národní tužby, mu propůjčovala výjimečné postavení, k němuž přispívalo i to, že bylo řadu let jediným českým divadlem se stálým souborem. To předznamenalo programovou rozeklanost a eklektičnost.
Snaha respektovat všechny aspekty poslání ND charakterizovala éru ředitele F. A. Šuberta (1883-1900). Repertoár se vyznačoval až chaotickou různorodostí - vedle Labiche, Scriba a Sardoua ruské raně realistické hry (Gogol, Ostrovskij), společenskokritické komedie Jeřábkovy a Štolbovy, Šamberkovy frašky, hry Tylovy, Vrchlického, Stroupežnického, ze světové klasiky nejčastěji uváděný Shakespeare atd. V jevištní tvorbě převažovalo tzv. divadlo velkého stylu. V duchu doznívající romantické tradice byl ideálem herec krásné postavy, virtuózně deklamující text (O. Sklenářová-Malá, M. Bittnerová, J. Seifert, J. V. Slukov, K. Šimanovský). Režie, v níž se zpočátku prosazoval A. Pulda, později J. Šmaha, F. Kolár a J. Seifert, se soustřeďovala na vizuálně působivou kompozici malebného a historicky poučeného aranžmá.
V 80. letech se v satirických komediích J. Štolby a V. Štecha, v herectví J. Mošny, F. Kolára a J. Frankovského ohlašoval nový styl, založený na podrobném studiu a zobrazení životní reality, na individualizaci dramatické postavy a jejím přirozeném ztvárnění. Nastupující realismus však narážel na odpor konzervativního publika (1887 na rozdíl od divadelní kritiky odmítlo např. inscenaci Palmovy hry Náš přítel Něklužev a Stroupežnického Naše furianty). Tolstého Vládu tmy intendance 1888 zakázala, Maryša bratří Mrštíků byla uvedena po dlouhém váhání až 1894.
Za realistickým repertoárem stáli dramaturg L. Stroupežnický (1882-92) i ředitel Šubert, kteří v něm viděli možnost vytvořit specificky český dramatický a scénický styl. Po Našich furiantech následovaly inscenace původních českých dramat z vesnického či dělnického prostředí (Jirásek: Vojnarka, 1890; Otec, 1894; Preissová: Gazdina roba, 1889; Její pastorkyňa, 1890; Šimáček: Svět malých lidí, 1890 ad.). Stroupežnický prosazoval rovněž Ibsena a ruské drama (Čechov, Gogol, Ostrovskij, Špažinskij), uváděn byl i H. Sudermann a G. Hauptmann.
V letech 1892-1896 byl dramaturgem B. Frida, po něm v letech 1896-1900 J. Lier (1900-1917 lektor činohry). Od poloviny 90. let dramaturgie zahraničních realistických her stagnovala. Šubert v souladu se svou koncepcí ND dbal o rozmanitý repertoár; vyhraněnou realistickou dramaturgii doplňovaly hry Vrchlického, Zeyera, Bozděcha, J. J. Kolára, ale i Sardoua a Scriba.
Vůdčí osobností realistů se stal herec a režisér J. Šmaha. Podrobně studoval prostředí hry a společenská specifika postav, zvýšil počet zkoušek a změnil jejich charakter. Nerespektoval dosavadní herecké obory a vedl herce k bezprostřednímu projevu inspirovanému životní zkušeností. Ve svých inscenacích usiloval vyvolat dojem reálného děje, odehrávajícího se ve věrohodném prostředí. Výtvarník R. Holzer v tomto duchu upravoval typové dekorace a maloval i nové, z lokálního českého prostředí.
Podstatné proměně inscenačního stylu se řada herců nebyla schopna přizpůsobit. V realistických rolích M. Bittnerové, H. Benoniové, O. Sklenářové-Malé zůstávalo mnoho z romantického patosu i jednotvárnosti. Naproti tomu J. Frankovský, F. Kolár, J. Šmaha a zejm. J. Mošna rozvíjeli umění individualizace a realistické nápodoby. Šmaha se uplatňoval v robustních, energických typech postav, Mošna využíval schopnosti prožívat a komplexně modelovat figuru do nejmenších detailů. Novou metodu si osvojil i mistr nuancované deklamace J. Seifert a vedle J. Šmahy a E. Chvalovského se uplatnil také jako režisér realistických her. Jeho inscenace Šimáčkova Světa malých lidí byla patrně nejsilnějším projevem naturalismu v ND vůbec.
Do hereckého souboru přišli v roce 1888 H. Kubešová (provd. Kvapilová) a E. Vojan, kteří plně vynikli v následujícím období, v 90. letech M. Hübnerová, K. Želenský a M. Laudová.
Po změně vedení ND v roce 1900 nastoupil do funkce „literárního poradce“ (do 1906) básník a dramatik J. Kvapil (od 1907 vrchní režisér). Přestože se šéfem činohry stal oficiálně až 1911, od počátku byl vůdčí uměleckou osobností souboru. Jeho dramaturgie, respektující zvláštní postavení ND, neustále mísila několik typů her.
Režijně se nejosobitěji projevoval v inscenacích her H. Ibsena (Divoká kachna, 1904; Paní z námoří, 1905; Strašidla, 1909; Opory společnosti, 1910; Stavitel Solness, 1912), A. P. Čechova (Tři sestry, 1907) a impresionistických či symbolistických her J. Mahena (Janošík, 1910), F. Šrámka (Léto, 1915), V. Dyka (Epizoda, Smuteční hostina - 1906; Posel, 1907), M. Maeterlincka (Monna Vanna, 1903; Modrý pták, 1912) a zejm. v inscenacích shakespearovských (Hamlet, Večer tříkrálový - 1905; Julius Caesar, 1906; Komedie plná omylů, 1908; Kupec benátský, 1909; Král Lear, 1914; Macbeth, 1916 ad.).
Stálou součástí repertoáru byly Jiráskovy realistické hry (M. D. Rettigová, 1901; Emigrant, 1902; Jan Žižka, 1903; Gero, 1904; Lucerna, 1905; Samota, 1908; Vojnarka, 1910; Jan Hus, 1911), romantické komedie a dramata J. Vrchlického (Soud lásky, 1902; Knížata, 1903; Midasovy uši, 1913), ze světových klasiků vedle Shakespeara především Molière (Zdravý nemocný, 1903; Preciózky, 1911).
Své pojetí divadla, opřené o básnické kvality dramatu, Kvapil realizoval také inscenacemi Goethova Fausta (1906, 1910), Aischylovy Oresteie (1907), Schillerova Valdštejna (1909) a Vrchlického Hippodamie (1911). Kvapilova režie byla silně inspirována impresionismem a secesí. Jeho introspektivní styl odstranil z jeviště realistické detaily a nahradil je výmluvným symbolem, náznakem a sugestivní náladou, vyvolávanou stylizovanou dekorací a atmosférotvorným pojetím světla i zvukové a hudební partitury.
Zásadní vliv měl na Kvapila rovněž psychologický realismus O. Brahma a Moskevského uměleckého divadla, jehož pražské pohostinské hry v roce 1906, k nimž dal popud, významně zapůsobily na další vývoj. Kvapilův herec obrátil pozornost od zevní charakteristiky k vnitřnímu světu postavy, který odhaloval subtilně nuancovanou, z niterného prožitku vycházející hrou a uváděl do souladu se scénickou atmosférou.
Z praxe mnichovského Dvorního divadla Kvapil přejal tzv. shakespearovské jeviště, jež umožňovalo pružně střídat scény exteriérové na zadním jevišti se scénami intimními na oproštěném předním jevišti. Toto původně technické řešení proměnil s výtvarníkem K. Štapferem v estetickou hodnotu např. symbolickým pojednáním dělícího portálu (Kupec benátský, 1909). Využil i princip tzv. reliéfní scény německého režiséra G. Fuchse, tj. plošné, ornamentální aranžmá postav v popředí náznakové scény (Večer tříkrálový, 1905; Komedie plná omylů, 1908).
Od roku 1912 spolupracoval s výtvarníkem J. Wenigem, který tvořil sugestivní symbolické scénografie (např. Macbeth, 1916). Hereckými oporami Kvapilova programu byli H. Kvapilová, E. Vojan, L. Dostalová, M. Hübnerová, I. Grégrová, R. Nasková, A. Sedláčková, R. Deyl, K. Hašler, K. Želenský a další.
V režijní činnosti pokračoval do roku 1906 J. Šmaha, věnoval se jí ředitel Schmoranz, inklinující k současné francouzské dramatice, a K. Mušek, který se osvědčil jako inscenátor her G. B. Shawa. Vedle J. Kvapila a J. Liera byli dramaturgicky činní O. Fischer (1911-12) a F. Khol (1915-25).
Za války inicioval Kvapil velký shakespearovský cyklus (1916) a cyklus českých her (1918). Inscenoval patetická dramata s aktuální tematikou (Lom: Vůdce; Dyk: Revoluční trilogie - 1917; Jirásek: Jan Roháč, 1918). Jeho styl se však již jevil jako akademický a vývojově překonaný. Když po převratu v roce 1918 odešel na MŠANO, zůstala činohra bez vůdčí osobnosti a umělecky stagnovala.
Dne 16. listopadu 1920 byla k ND připojena násilně zabraná budova Stavovského divadla (StD; právoplatný německý nájemce L. Kramer byl po soudním řízení částečně finančně odškodněn), která pak sloužila jako pobočná scéna především činohernímu provozu. Zákonem z června 1929 bylo ND k 1. lednu 1930 převedeno do správy státu. Funkce intendanta při Zemském výboru byla zrušena a výkonné pravomoci přešly do rukou ministra školství a národní osvěty.
Ve funkci ředitele ND působili po Schmoranzovi J. Šafařovič (1922-31) a S. Mojžíš-Lom (1931-39). Další změny v organizační struktuře ND nastaly po vyhlášení Protektorátu v březnu 1939. StD bylo vráceno do německého vlastnictví, ND získalo náhradou karlínské Varieté, přezvané na Prozatímní divadlo, kde působila činohra. Od 15. března 1944 bylo ND rozděleno na dva subjekty - operu a činohru, ta byla přesunuta do budovy vinohradského divadla, přejmenované na Divadlo J. K. Tyla, zatímco tamní soubor se přestěhoval do Karlína. K 1. září 1944 bylo ND jako ostatní divadla úředně zavřeno. Znovu začalo hrát 1. dubna 1945 v karlínském Prozatímním divadle.
Za okupace byli řediteli ND K. Neumann (1939-42) a L. Šíp (1942-45). Po osvobození v roce 1945 převzala ND revoluční správa, pravidelný provoz v historické budově byl obnoven (po dvou zvláštních představeních Smetanovy Prodané nevěsty) 27. května, ve StD 17. června 1945. Ředitelem byl jmenován herec V. Vydra (1945-49). V roce 1948 bylo StD přejmenováno na Tylovo divadlo.
Fúzí s Velkou operou 5. května přibyla v roce 1948 k ND budova někdejšího Neues Deutsches Theater, v roce 1949 přejmenovaná na Smetanovo divadlo. V letech 1945-48 bylo součástí ND Honzlovo Studio ND, které mělo vlastní soubor. Ve svazku ND byla dvakrát Laterna magika (1958-60, 1973-92).
Funkci ředitele zastávali po V. Vydrovi L. Boháč (1949-53), D. Želenský (1953-58), B. Prokoš (1958-64), J. Urban (1965-69), P. Kočí (1969-78) a J. Pauer (1979-89). Od konce 60. let probíhaly rekonstrukce všech budov (Smetanovo divadlo 1967-73, Tylovo divadlo 1973, ND 1977-83). Provoz ve zrekonstruované historické budově byl zahájen Smetanovou Libuší 18. listopadu 1983, v den 100. výročí slavnostního otevření divadla.
V nové sousední zástavbě vzniklo administrativně-technické zázemí a do komplexu ND přibyla čtvrtá budova, Nová scéna (arch. J. Prager). Od roku 1983 rekonstruované Tylovo divadlo bylo otevřeno v září 1991 pod původním názvem StD. Současně byl pro správu činohry adaptován Kolowratský palác na Ovocném trhu, v jehož podkroví vzniklo komorní Divadlo Kolowrat.
Po listopadu 1989 se stal ředitelem operní pěvec I. Žídek (1989-91). Za ředitele J. Černého (1991-94) byl komplex ND částečně redukován: v roce 1992 se vyčlenila Laterna magika a do jejího držení přešla Nová scéna, nově ustavená Státní opera získala budovu Smetanova divadla. Od roku 1994 je ředitelem ND J. Srstka.
tags: #jan #konigsmark #spolecenstvi #vlastniku #4 #2