Po druhé světové válce se v Jugoslávii odehrálo mnoho dalších konfliktů. Socialistická federativní republika Jugoslávie byla na počátku 90. let nejrozvinutější zemí na Balkáně. Skládala se ze šesti republik: Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie, Černé Hory, Srbska a Slovinska. Jugoslávie byla směsicí náboženství a etnických skupin, kde se mísili převážně pravoslavní křesťané s katolíky a muslimy.
Přání osamostatnit se politicky i ekonomicky, umocněné hospodářskou krizí a spory o rozdělení finančních prostředků, vedlo k nárůstu strachu a nedůvěry mezi jednotlivými etnickými skupinami. Země se začala rozpadat, což vyústilo v řadu válek, zejména v krvavé konflikty v Chorvatsku (1991-1995) a Bosně (1992-1995). Boje ve Slovinsku trvaly pouze deset dní a skončily mírovou dohodou.
Navzdory náboženské rozmanitosti, která zahrnovala téměř milion smíšených manželství, nebylo náboženství primárním důvodem rozvratu. Politickí vůdci, sledující své ambice, připravovali cestu k válkám. Ideologie Velkého Srbska, prosazovaná Slobodanem Miloševićem, usilovala o vytvoření státu zahrnujícího Srbsko a části Bosny a Chorvatska s velkými srbskými menšinami. Milošević, s podporou srbských nacionalistů a s využitím srbské státní televize, šířil strach mezi srbskými menšinami v Chorvatsku a Bosně, mimo jiné zobrazováním masakrů z druhé světové války.
Strana Chorvatské demokratické unie pod vedením Franja Tudjmana, která zvítězila ve volbách v roce 1990 s protisrbskou kampaní, přispěla k tomu, že se Srbové v Chorvatsku mohli stát občany druhé kategorie. Po vyhlášení nezávislosti Chorvatska v červnu 1991 se Srbové v regionu a dalších částech země přáli zůstat v Jugoslávii. Jugoslávská armáda se transformovala na srbskou a Srby podporovala.
Chorvatská válka za nezávislost byla vedena v letech 1991 až 1995 mezi chorvatskými silami a Srby kontrolovanou Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) a místními Srby. Většina Chorvatů usilovala o nezávislost, zatímco etničtí Srbové s podporou Srbska se postavili proti odtržení a chtěli zůstat ve společném státě se Srbskem.
V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 % hlasujících. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost 25. června 1991, ale souhlasilo s jejím odložením Brionskou deklarací.
JNA se zpočátku snažila udržet Chorvatsko v Jugoslávii. Po neúspěchu se srbské síly v Chorvatsku pokusily vytvořit protistát - republiku Srbská Krajina (RSK). Po příměří v lednu 1992 a mezinárodním uznání Chorvatska jako suverénního státu byly přední linie opevněny a nasazeny Síly OSN pro ochranu (UNPROFOR). V roce 1995 Chorvatsko zahájilo ofenzivy Operace Blesk a Operace Bouře, které fakticky ukončily válku v jeho prospěch.
Válka skončila vítězstvím Chorvatska, které dosáhlo svých cílů: nezávislosti a zachování hranic. Přibližně 21-25 % chorvatské ekonomiky bylo zničeno, s odhadovanými 37 miliardami USD v poškozené infrastruktuře, ztrátě produkce a nákladech souvisejících s uprchlíky. Ve válce bylo zabito přes 20 000 lidí a vysídleny byly statisíce osob.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 2007 odsoudil Milana Martiće za dohodu se Slobodanem Miloševićem na vytvoření „jednotného srbského státu“. ICTY také stíhal chorvatské generály za údajnou účast na zločinech souvisejících s Operací Bouře, přičemž odsouzení Gotoviny a Markače bylo později zrušeno.
Mezinárodní soudní dvůr zamítl vzájemná tvrzení Chorvatska a Srbska o genocidě v roce 2015. Mezi významné bitvy patřilo dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovníku (chorvatské vítězství). Materiální škody byly ohromné, celá města byla zpustošena.
Válka v Bosně a Hercegovině byla poznamenána mimořádnou krutostí a konflikty „všech proti všem“. Srbové a Chorvati se spojili proti Muslimům, následně naopak Chorvati s Muslimy proti Srbům, přičemž se poměry sil v průběhu války neustále měnily.
Po takovýchto zkušenostech bylo přimět tyto tři skupiny k budování nového společného státu nesmírně obtížné. Mezi národy dodnes přetrvává silné nacionalistické cítění a nedůvěra vůči ostatním.
Vrcholným bodem první fáze poválečné rekonstrukce byla Daytonská mírová smlouva, podepsaná 14. prosince 1995 v Paříži. Název je odvozen od města Dayton v Ohiu ve Spojených státech, kde probíhala jednání mezi chorvatským prezidentem Franjo Tudjmanem, srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem a bosenským prezidentem Alijou Izetbegovićem, za účasti amerického prezidenta Billa Clintona a dalších.
Daytonská mírová smlouva ukotvila poválečné politické a územní uspořádání státu. Bosna a Hercegovina se stala federací skládající se ze dvou entit: Republiky Srbské (hlavní město Banja Luka) a Federace Bosny a Hercegoviny (hlavní město Sarajevo). K tomu byl přidán distrikt Brčko, který spadá pod společnou správu obou entit.
Celé politické uspořádání Bosny a Hercegoviny je postaveno na tzv. konsociačním modelu, který vychází z Daytonské mírové smlouvy a je přísně vystavěn na principu etnicity (rovnovážné zastoupení všech národností v důležitých orgánech). V důsledku Sarajevských dohod vznikla instituce kolektivní hlavy státu - tříčlenné Předsednictvo, v němž zasedá vždy jeden Bosňák, jeden bosenský Srb a jeden bosenský Chorvat.
Politickou rekonstrukci státu ztížily výsledky prvních poválečných parlamentních voleb v roce 1996. Tři nejsilnější strany - Strana demokratické akce (SDA), Srbská demokratická strana (SDS) a Chorvatské demokratické společenství (HDZ) - byly nacionalisticky smýšlející a neměly zájem na budování jednotného státu ani na výrazné změně mezietnických vztahů.
Mezi lety 1996 a 2002 se důležitá politika odehrávala více na úrovni entit než na úrovni centrální. Důležité posty se obsazovaly podle národnostního klíče, což vedlo k silné diskriminaci „nesprávných“ národností. V roce 2000 nařídil Ústavní soud změnu ústav obou entit tak, aby byly v souladu s Ústavou Bosny a Hercegoviny.
Současný politický systém je označován jako tzv. konsociační model a je přísně vystavěn na principu etnicity. Vzniklo kolektivní Předsednictvo, stanoven klíč pro obsazování ministerstev a každá entita má vlastní parlament. Centrální dvoukomorový parlament doplňují parlamenty nižších územně samosprávných celků.
Bosna a Hercegovina má tři úřední jazyky - bosenštinu, chorvatštinu a srbštinu - a dva druhy písma - latinku a cyrilici.
Zásadním článkem v politickém systému Bosny a Hercegoviny je Úřad vysokého představitele (OHR), který zastupuje mezinárodní společenství. Byl zřízen v roce 1995 spolu s Daytonskou mírovou smlouvou a Radou pro implementaci míru (Peace Implementation Council).
Vzhledem k tomu, že se očekávání o dobrovolném plnění podmínek smlouvy nenaplnilo, byla v roce 1997 na konferenci v Bonnu rozhodnuta o výrazném posílení pravomocí OHR (tzv. „Bonn Powers“). OHR tak získal výkonné i legislativní pravomoci, včetně možnosti odvolat jakéhokoli politika, zmrazit bankovní účet či obejít legislativní proces.
Během mandátu Paddyho Ashdowna (2002-2006) došlo k mnoha zásadním změnám, včetně prosazení zákonů na sjednocení a reformu policejních a armádních složek, čímž vznikly Ozbrojené síly BiH.
Společenská rekonstrukce je o mnoho složitější než politická. Občanská válka a události jako Srebrenica brání národům udělat tečku za minulostí. V důsledku války opustilo svůj domov na 2,2 milionu lidí, z nichž se 1,07 milionu vrátilo.
Uprchlíci se většinou stahují do oblastí s většinovým zastoupením vlastního etnika, ale existují i případy návratů do míst, kde tvoří menšinu. Došlo také ke zrušení oblastí pro návrat uzavřených („tvrzí etnické čistoty“).
Příkladem problému přesidlování je Sarajevo. Před válkou multikulturní centrum, po válce ztratilo mnoho bosenských Srbů. Původní charakter města se nepodařilo obnovit.
Fakt, který značně omezuje hospodářský rozvoj BiH, jsou rozsáhlá minová pole podél Daytonské linie. Odminování probíhá s pomocí Ozbrojených sil BiH a mezinárodních organizací.
Mezi nejzávažnější ekonomicko-sociální problémy současné BiH patří vysoká nezaměstnanost, která dosahuje až 29 %. Mladí a kvalifikovaní lidé masově odcházejí do západní Evropy, USA či Austrálie.
Příčinou nepříznivé ekonomické situace je nejednotná státní hospodářská politika. Obě entity jednají nezávisle, což vytváří vnitrostátní obchodní bariéry a nepodporuje příliv zahraničních investic.
Česká republika se aktivně zapojila do mírových operací v Bosně a Hercegovině v rámci misí SFOR, IFOR, UNPROFOR a EUFOR Athea. Úřad vysokého představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu a zahraničně-rozvojová spolupráce mezi ČR a Bosnou a Hercegovinou jsou dalšími aspekty českého zapojení.
tags: #postkonfliktni #rekonstrukce #v #jugoslavii