Informace o podobě a uspořádání rodinných domů ve starověkém Řecku jsou roztroušeny v různých písemných pramenech, přičemž jen některé z nich poskytují podrobnější vhled do tehdejšího bydlení.
V antických písemných pramenech můžeme najít jen letmé zmínky o domech občanů. Cenné zdroje informací o domech z 9. a 8. století př. n. l. se nacházejí ve výpravných eposech básníka Homéra - Illias a Odyssea. V nich nám Homér přibližuje šlechtické domy, do nichž se vcházelo dvoukřídlými vraty pod zastřešeným sloupořadím. Za nimi se nacházel venkovní dvůr obklopený obytnými i hospodářskými místnostmi. Ze dvora se rovněž vcházelo do vlastního domu, který se dělil na dvě části: světnici a předsíň. Předsíň byla otevřená, ale zastřešená, a vedla k obytné části sloužící ke společenským setkáním i každodennímu rodinnému životu.
Domy z pozdější doby zase popisuje Xenofón ve svém díle Vzpomínky na Sókrata. Zde zachycuje rozhovor mezi Sókratem a Aristippem o tom, co je dobré a krásné. V závěru své řeči vysvětluje Sókrates, jaký je ideální dům ve vztahu ke kráse a účelu. Říká: „Kdo chce mít dům, jak se patří, má si ho upravit tak, aby byl nejpříjemnější a nejužitečnější k bydlení?“ Když s tím Aristippos souhlasil, Sókratés pokračoval: „Je příjemný takový dům, ve kterém je chladno v létě a teplo v zimě?“ Když Aristippos i toto schválil, řekl Sókratés dále: „Do domů obrácených na jih svítí v zimě slunce sloupořadím, kdežto v létě putuje nad našimi hlavami a nad střechami, a my máme stín. A tak, je-li v pořádku, aby tomu tak bylo, je třeba stavět domy nižší směrem na sever, aby se zimnímu slunci nebránilo vstoupit, a vyšší směrem na jih, aby do něho nevnikaly chladné větry.“
Řekové měli obdivuhodný vztah k přírodě a světu kolem. Jejich stavby lichotily krajině, ve které se nacházely, a to zejména díky materiálům, který stavitelé používali. Pro výstavbu obydlí si shromažďovali nejrůznější volně dostupné materiály z jejich okolí.
Nepálená hlína se užívala převážně k výrobě cihel na výstavbu domů, ale také jako tmel do kamenné konstrukce. U domů s plochou střechou se nepálenou hlínou potírala tráva položená na střešní konstrukci. Tento stavební prvek se vyráběl smícháním hlíny, vody a trávy. Tato směs se poté vtlačovala do obdélníkových forem a nechala na slunci vyschnout. Bylo důležité, aby cihly pořádně vyschly, jinak hrozilo jejich popraskání. Jak Vitruvius zmiňuje ve svém díle Deset knih o architektuře: bylo lepší cihly vyrábět z jara či na podzim, aby vyschly jedním tahem, oproti prudkému letnímu sušení.
K vybudování cihlových domů použili Řekové nejprve několik řad kamení jako základnu, aby vyzdvihli cihlovou konstrukci ze země. Na tu poté stavěli řady cihel, kterými vytvořili stěny domů. V některých částech Řecka byl snáze k dostání spíše kámen, než hlína. V těchto částech Řekové pracovali s takzvaným štěrkovým zdivem, což byl hrubě opracovaný vápenec či mramor, který se těžil v místních lomech. Tyto malé kusy kamene pak skládali na sebe a prostor mezi nimi vyplňovali hlínou či maltou a menšími kamínky. Podle Vitruvia je nutné pečlivě vybírat, odkud a jaký kámen pro stavbu domů vybírat.
U domů z hliněných cihel se dřevo často používalo ke zpevnění konstrukce. Písek Řekové získávali v pískovnách, ze štěrku, z okolí řek či z mořských břehů. Bylo však důležité zvolit pro stavbu domů ten správný, aby malta z něj byla kvalitní a dům naopak nepoškodila. Jako například mořský písek, který špatně schne a kvůli své slanosti rozrušuje omítku. Podle Vitruvia je nejlepší takový písek, který v ruce chrastí, ale neobsahuje žádnou příměs hlíny. Díky vápnu získávala malta při výstavbě domů svou pevnost. Pro každého stavitele bylo nesmírně důležité vybrat vápno vypálené z toho správného kamene. Nejvhodnější byl kámen bílý nebo silex.
Stará řecká města byla konstruována s nahodilými plány ulic, což také odráželo jejich postupný rozvoj. Již od 8. století př. n. l. můžeme v některých nových řeckých koloniích nalézt první pokusy o městské plánování. Vznikají pravoúhlé systémy ulic, které se postupem času šíří z kolonií až do řeckých městských států, jak dokazují nálezy ze 7. století př. n. l.
Řekové stavěli svá města vždy v závislosti na terénu. Při budování měst na svazích se na terasách stavěly těsně přiléhající domy ve skupinách po čtyřech mezi souběžnými hlavními ulicemi. Ty vedly podél kopce v závislosti na terénních podmínkách a byly propojeny stupňovitými kolmými uličkami.
Ačkoliv se rozložení jednotlivých měst mohlo lišit, něco měly všechny společné a to rozdělení místa do tří částí: akropole, agora a vlastní město. Většina města byla věnována veřejnému životu. Jeho plánování a vzhled se zaměřovalo především na estetické ocenění měst.
Důležitou osobou ve vývoji řeckého městského plánování se stal architekt Hippodamos z Milétu. Ten v pátém století vytvořil systém, ve kterém rozdělil obyvatelstvo i města do tří různých skupin. Lid roztřídil na řemeslníky, rolníky a vojáky. Město zase rozdělil na část určenou k uctívání božstev, část vyhrazenou pro vojáky a poslední pro obyčejné obyvatelstvo. Toto však byl jen Hippodamův sociální plán. Mnohem větší vliv měl na samotné městské plánování. Zavedl blokové plány měst, kde byly jednotlivé domy uspořádány do bloků po pěti na obou stranách průchozí ulice. Velikost bloků ovšem závisela na množství místa v dané lokalitě, proto nemusel být počet domů v bloku vždy stejný. Veřejné budovy kvůli své důležitosti zabíraly více než jeden blok.
Jednalo se o městský okrsek věnovaný náboženským účelům. Zpravidla byl vystavěn na vyvýšeném místě v každém městě jako znak nadřazenosti božstev.
Nejprve se jednalo o otevřený prostor určený k setkávání městského koncilu. S postupem času zde vyrůstaly budovy, které oblast uzavíraly a měnily, dokud se celá agora nepřetvořila v místo určené ke společenským i politickým aktivitám.
Město bylo tvořeno jen obytnými budovami. Vzhledem k materiálům užitým k budování obytných domů se nám hmotné důkazy o tom, jak vypadaly, zachovaly jen velmi zřídka. Nález pozůstatků celé městské čtvrti z třicátých let 5. století př. n. l. z archeologických nálezů toho o každodenním životě Řeků však vyčteme jen málo. Řecké městské domy bývaly proporčně k veřejným budovám menší a stavěny z levných materiálů jako byla lepenice a hrázděné zdivo. Byly skromné, což jen podtrhovalo nenáročný styl života Řeků. Dalo se najít domy se dvěma až třemi pokoji obklopujícími centrální nádvoří, ale také domy sestávající z až dvanácti místnostmi.
Centrem městských domů starověkého Řecka helénistické doby bylo nádvoří z východní strany provázeno sloupořadím - v bohatších domech šel peristyl okolo celého nádvoří. Jelikož ženy neměly ve zvyku vycházet z domu, pokud nenavštěvovaly své sousedky, bylo nádvoří jediným místem, kde mohly volně trávit čas venku. Uprostřed každého nádvoří stál krb sloužící k vaření, díky čemuž se předešlo šíření nepříjemného kouře uvnitř domu. Dvůr nebyl jen bezpečným místem pro ženy, ale také pro hospodářská zvířata, která každá rodina chovala ke své potřebě. Stáje zvířat byly po stranách dvora. Dvůr také obklopovaly ostatní pokoje. Většinou se jednalo o velký obývací pokoj spojený s jídelnou. Ve větších domech byla součástí hlavních pokojů i kuchyně a malá koupelna. Nebylo však rozšířeným zvykem koupat se doma, a to zejména kvůli nutnosti docházet pro vodu. Obyvatelé měst tedy využívali služeb veřejných lázní.
Rodinný dům byl rozdělen na dvě části. Prvním z nich byl andron, neboli mužská část domu, která měla polo-veřejný charakter. Jednalo se o nejlépe vybavenou část, která sloužila k odpočinku po dlouhém dni a také k bavení hostů při hostinách. Na druhou stranu ženská část, neboli gynaceum, byla více hospodářsky založena. Ženy se odsud staraly o hladký běh domácnosti, a proto součástí jejich části byla kuchyně, řemeslné místnosti, sklady i pokoje otroků. Jelikož řecká žena měla zůstávat skryta před očima cizinců, nacházely se gynaceumy v zadních částech domu nebo na druhém podlaží, pokud jej daný dům měl.
Řecké domy se orientovaly dovnitř. Teplo i světlo prostupovalo dům otevřenými dveřmi ze dvora, protože kromě malých oken ve druhém patře byl dům z vnějšku uzavřen.
Řecké domácnosti se pyšnily skromným vybavením. O tom, jak řecký nábytek vypadal, se z velké části dozvídáme jen z obrazových materiálů. Dochovalo se nám totiž jen velmi málo exemplářů. Dochované kusy jsou mramorové nebo kovové, převážně pak z bronzu. Dřevěný nábytek se bohužel nedochoval.
Vzhled nábytku opět záležel na movitosti domácnosti. Stoly mívaly oválné, kruhové, obdélné nebo čtvercové tvary. Jejich nohy byly elegantní, rovné či zahnuté v počtu jedné, tří nebo čtyř, kdy často připomínaly nohy zvířecí. Difros byla nízká stolička bez opěradla, jejíž čtyři nohy bývaly často zkřížené a stočené v ladnou křivku, nebo zakončené zvířecí tlapou. Tradičním řeckým sedadlem byl klismos. Měl opěradlo a elegantně prohnuté nohy. Křeslem bohů a významných smrtelníků byl thronos. Jednalo se o nejpohodlnější sedadlo, často bohatě zdobené a vystlané zvířecími kožešinami. Vyráběl se v rozmanitých tvarech a velikostech.
Lůžko se ve starověkém Řecku nazývalo lechos. Jednalo se o nízké podstavce obdélníkového tvaru vyrobené z kamene, dřeva či kovu. Na něj se připevnila síť z lana či kůže místo dnešních dřevěných příček. Základny se často bohatě vyřezávaly nebo zdobily drahými kameny. Na podstavec se navršily kožešiny, houně a koberce nebo matrace vystlané ovčí vlnou. Součástí řecké domácnosti byla také lehátka bez opěradel - kliné s jednou vyvýšenou stranou pro hlavu ležícího. Tato lehátka sloužila především při hostinách. Jejich výzdoba a provedení byla reprezentací majitelů domu.
Na místo skříní, jak je známe dnes, používali Řekové truhlice (kibótos, larnax) zhotovené ze dřeva či kovu. Většinou byly bohatě vyřezávané a zdobené. Stejně jako dnes sloužily k ukládání oblečení a prádla. Již z minojské kultury jsou nám také známy police zvané niky, vsazované do stěnných výklenků. Sloužily zejména k ukládání nádobí. Řekové ve svých domácnostech používali širokou škálu hliněných, kovových a kamenných nádob. Měli hliněné hrnce k vaření, amfory na vodu, nádoby k pití a samozřejmě nádoby, ve kterých uchovávali potraviny, jako například ovoce, víno, olej, med a obilí k pozdějšímu použití. Tyto nádoby a truhlice byly často vsazeny do země, která byla chladnější, a tak prodlužovala jejich trvanlivost. Většina nádob byla zdobena malbou zachycující každodenní život Řeků, jejich hrdiny, božstva a rituály.
Původní antické interiéry zdobily sloupy, mohutné sochy řeckých velikánů. Dnes se v domovech spíše setkáte s moderním řeckým stylem bydlení. Už někdy okolo 3. století před naším letopočtem se začal řecký styl bydlení formovat, patří tak mezi nejstarší. Ještě dříve, od 8. století př. n. l., existovalo Archaické Řecko. Území Řecka obývali lidé různých národností, vznikaly městské státy, spolky, postupně se země sjednocovala a s tím ustalovala i podoba interiérů lidských obydlí.
Zářivě bílé stěny, azurové, tyrkysové i temně modré doplňky. Takové jsou barvy řeckého pobřeží i moře. V řeckých interiérech naleznete především přírodní materiály - kámen, dřevo i beton. Hladké stěny se pro klasický řecký středomořský styl příliš nehodí. Když už budou bílé nebo hodně světlé, můžete je zpestřit hrubým štukem. Podobně se dají vylepšit také stropy či přechody stropů se stěnami. Zdají se vám stěny příliš holé? Vyzdobte je nástěnnými závěsy. Vhodné jsou však také další pastelové odstíny, například olivově zelená, jemně žlutá a písková či červená nebo dokonce fialová.
Klasické podlahy Středozemí bývají často z dlaždic, kdysi z mramoru. V horkých oblastech jsou hezky chladivé. Někdy se setkáte i s podlahovými prkny. Aby podlaha tolik nestudila, dá se v našich zeměpisných šířkách dlažba i mramor nahradit moderními materiály. Vhodné může být také lepené podlahové Marmoleum. Pro řecký styl se hodí spíše jen kusové koberce, například předložky. Hlavní pravidlo pro vybavování interiéru v řeckém stylu je: žádné zbytečnosti. Když nábytek, tak světlejší, kvalitní, bytelný, jednoduchý a plně funkční. Kožené, koženkové ani sametové a „chlupaté“ sedací soupravy se pro řecký styl moc nehodí.
tags: #rodinny #dum #antika #styl