Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností navrhovatelky J. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který se týkal zrušení části opatření obecné povahy - změny č. 4A územního plánu statutárního města Zlína. Krajský soud v Brně původně zastavil řízení v části, kde se navrhovatelka domáhala zrušení změny územního plánu v grafické části týkající se rozšíření plochy veřejného prostranství P* č. 434 na konkrétní pozemky, a ve zbývající části návrh zamítl.
Krajský soud konstatoval, že důvodem pro zrušení opatření obecné povahy musí být závažné pochybení, které reálně mohlo vést k zásahu do hmotných veřejných subjektivních práv navrhovatele. Pouhá procesní vada při rozhodování o zkráceném postupu při pořizování změny územního plánu dle stavebního zákona tak nemůže mít vliv na práva navrhovatelky.
Soud dále uvedl, že ani doložení stanoviska týkajícího se pozměněného návrhu až v průběhu pořizování změny územního plánu nemohlo vést k nepřípustnému zásahu do práv navrhovatelky, jelikož podle těchto stanovisek plánovaná změna neměla negativní vliv na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast a nevyžadovala posouzení vlivů na životní prostředí.
Krajský soud neshledal nezákonným ani prodloužení plochy P* č. 434 nad rámec původního návrhu, které bylo nutné pro vymezení plochy BI pro stavbu rodinného domu. Tato změna nebyla v rozporu s kritériem vhodnosti a potřebnosti ani se zásadou proporcionality, neboť zájem na výstavbě jednoho rodinného domu nebyl v extrémním nepoměru k veřejným zájmům nebo soukromému zájmu navrhovatelky. Soud zdůraznil, že právo určit způsob využití sousedního pozemku náleží obci.
Proti rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního.
Stěžovatelka namítala, že napadená část změny územního plánu byla vydána v rozporu s § 55a odst. 1 a 2 stavebního zákona. Konkrétně tvrdila, že zastupitelstvo města Zlína rozhodlo o pořízení změny územního plánu zkráceným postupem až po veřejném projednání návrhu, což je v rozporu se zákonem a představuje podstatné porušení ustanovení o řízení.
Další námitkou v tomto okruhu bylo, že k návrhu na změnu územního plánu nebyly přiloženy povinné stanoviska dle § 55a odst. 2 stavebního zákona. Stěžovatelka uvedla, že k nové žádosti o změnu územního plánu, podané po zamítnutí předchozí žádosti, nebyly doloženy nová stanoviska, ale pouze neaktuální koordinované stanovisko. Tím jí byla odňata možnost vyjádřit se k obsahu stanovisek v rámci námitek.
Stěžovatelka dále namítala, že z textové části změny územního plánu není zřejmé, jaké konkrétní pozemky a v jaké výměře mají být změnou dotčeny, což činí tuto část neurčitou, nesrozumitelnou a nepřezkoumatelnou.
Změna byla také shledána jako nevhodná, neúčelná a odporující veřejnému zájmu z důvodu omezeného dopravního napojení, nemožnosti vybudování infrastruktury, nedostatečného veřejného prostoru a rozporu s urbanistickou koncepcí. Podle stěžovatelky změny zvýhodňují žadatelku a zasahují do vlastnického práva stěžovatelky.
Odpůrce (statutární město Zlín) se ztotožnil se závěry krajského soudu a odmítl existenci důvodů ke zrušení změny územního plánu. Uvedl, že při územně plánovací činnosti dochází ke střetu zájmů a není možné vyhovět všem. Setrval na tom, že nedošlo k žádnému závažnému pochybení, které by odůvodnilo zrušení opatření obecné povahy.
Nejvyšší správní soud předeslal, že správní soudy jsou při přezkumu územních plánů povinny postupovat zdrženlivě a nesmí stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito. Jejich úkolem je sledovat, zda obec při tvorbě územního plánu jednala v zákonných mantinelech.
Nejvyšší správní soud potvrdil, že zastupitelstvo města Zlína se při rozhodování o pořízení změny územního plánu zkráceným postupem dopustilo vady řízení, neboť o tomto postupu rozhodlo až po veřejném projednání návrhu. Nicméně soud zdůraznil, že k přípustnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy nestačí pouhá procesní vada, pokud se tato vada nemohla dotknout právní sféry navrhovatele. Zrušení opatření obecné povahy je odůvodněno pouze pochybením závažného rázu, které reálně mohlo vést k zásahu do hmotných veřejných subjektivních práv navrhovatele.
Soud dospěl k závěru, že podstatou pořízení změny územního plánu zkráceným postupem je vynechání fáze zadání a společného jednání, kde je role veřejnosti minimální. Stěžovatelka se veřejného projednání účastnila a podala námitky, se kterými se odpůrce řádně vypořádal. Zásah do práv stěžovatelky spočíval pouze v nemožnosti podat připomínku k návrhu zadání, na kterou pořizovatel není povinen reagovat. Proto tato vada nevedla k nezákonnosti změny územního plánu v předmětné části.
Soud se v předchozím textu nezabýval druhým okruhem námitek stěžovatelky, ale z kontextu celého odůvodnění krajského soudu a kasační stížnosti vyplývá, že tyto námitky se týkaly neurčitosti, nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti změny územního plánu, stejně jako její nevhodnosti, neúčelnosti a rozporu s veřejným zájmem.
V kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci Zlína a souvisejícího rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci Byšice, lze obecně shrnout, že soudy přistupují k přezkumu územních plánů s určitou zdrženlivostí, přičemž hlavní důraz je kladen na to, zda došlo k závažným procesním pochybením, která reálně zasáhla do subjektivních práv účastníků řízení, a zda byla dodržena zákonná kritéria a principy.
tags: #rozsudek #pozemky #bysice #uzemni #plan