Tento dokument se zabývá právními aspekty vydržení vlastnického práva k nemovitostem, se zvláštním zaměřením na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky. Analyzovány jsou případy, kdy došlo k nabytí vlastnictví k nemovitostem na základě dlouhodobé držby a dalších zákonných podmínek.
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 12. července 2013, se stěžovatel (město Cheb) domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013 č. j. 28 Cdo 1294/2013-71. Důvodem stížnosti bylo porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel se domáhal určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V původním řízení Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 5. října 2012 č. j. 9 C 297/2011-26 rozhodl, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. 483/1 o výměře 47 860 m2 v katastrálním území Dolní Hraničná. Žaloba na určení vlastnictví k dalším pozemkům však byla zamítnuta.
Okresní soud zamítavý výrok odůvodnil tím, že žalovaný (Lesy České republiky, s. p.) sporné pozemky vydržel. Možnost vydržení nemovitostí, které jsou předmětem tzv. „obecní restituce“, byla opřena o judikaturu Nejvyššího soudu. Pozemky byly považovány za tzv. historický majetek, který přešel na obec podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. května 1991. Jelikož stěžovatel vyzval žalovaného k vydání pozemků až výzvou ze dne 14. června 2010, tedy po uplynutí vydržecí lhůty, byla žaloba zamítnuta.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. ledna 2013 č. j. 18 Co 695/2012-53 potvrdil výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva. Odvolací soud dovodil, že v případě pozemku parc. č. 483/1 šlo o zkonfiskovaný majetek přidělený právnímu předchůdci žalobce v roce 1948. Nicméně, ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. bylo považováno za doplněk restituce. Obec byla povinna do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh na zápis do evidence nemovitostí. Nesplněním této povinnosti a nečinností po dobu devatenácti let od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byla narušena dobrá víra žalovaného, který pozemky užíval od 24. května 1991 jako oprávněný držitel.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, jelikož shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud potvrdil, že obecní majetek může být vydržen státem či jím založeným státním podnikem i po obnovení obecního vlastnictví. Nedostatek aktivity obce při prosazování práv vedl k nabytí vlastnického práva státem formou vydržení.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 (N 187/71 SbNU 239) vyslovil, že stát se nemůže dovolávat vydržení majetku, který obcím převedl zákonem č. 172/1991 Sb. a jeho novelami. Tento zákon totiž z povahy věci vyloučil možnost státu nebo jím založených organizací úspěšně namítat oprávněnou držbu a vydržení vůči obcím.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal ústavní stížnost přípustnou. Dále konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ve věci, která je jádrem tohoto případu, se Ústavní soud již zabýval v řízení o ústavní stížnosti města Svatava (sp. zn. II. ÚS 2876/12), kde obecné soudy rovněž akceptovaly námitku vydržení vlastnického práva státním podnikem Lesy České republiky.
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 zaujal právní názor, že i když stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, jeho postavení nelze ztotožňovat s postavením jednotlivce. Stát se musí řídit zákonem a při posuzování jeho pozice je nutné zohlednit i jeho vrchnostenskou moc. Ústavní soud zdůraznil, že tato dvojaká role státu nebyla obecnými soudy náležitě zhodnocena.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013 č. j. 28 Cdo 1294/2013-71 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 2 Listiny. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013 č. j. 28 Cdo 1294/2013-71 se ruší.
V souvislosti s problematikou vydržení vlastnického práva se Ústavní soud zabýval i dalšími případy, které osvětlují specifika tohoto právního institutu.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 30. srpna 2018 odmítl ústavní stížnost stěžovatelky Marie Zuzaňákové proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se určení vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelka se domáhala určení vlastnictví k pozemku parc. č. X1 na základě darovací smlouvy z roku 1985, přestože pozemek nebyl ve smlouvě výslovně uveden. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila zákonné předpoklady pro vydržení, jelikož se nemohla chopit držby v objektivní dobré víře. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s jeho judikaturou. Ústavní soud konstatoval, že jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, ale pouze jejich ústavnost. V tomto případě nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2024 odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti DMT Jelinek s.r.o. proti rozhodnutím obecných soudů ve věci určení existence služebnosti cesty na základě mimořádného vydržení. Stěžovatelka tvrdila, že nabyla právo služebnosti cesty na základě dlouhodobé držby. Okresní soud a Krajský soud v Brně žalobu zamítly, jelikož stěžovatelka řádně netvrdila a neprokázala držbu práva odpovídající věcnému břemeni. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, neboť stěžovatelka řádně nevymezila jeho přípustnost. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, jelikož obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2019 odmítl ústavní stížnost obce Daňkovice proti rozsudku Krajského soudu Brně a usnesení Nejvyššího soudu. Obec Daňkovice se domáhala určení vlastnictví k pozemkům, které byly považovány za silnice. Krajský soud rozhodl, že pozemky nejsou historickým majetkem obce a že vlastnické právo přešlo na stát z důvodu nesplnění povinností obce. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a ustálenou judikaturou a že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obce.
Tento případ se týkal určení vlastnického práva k pozemkům na základě vydržení. Žalobce tvrdil, že jeho právním předchůdcům byl v roce 1949 přidělen rodinný dům s pozemky a že se chopili držby sporných pozemků v omylu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vlastnické právo vydržel, jelikož žalovaná neprokázala nepoctivý úmysl. Dále se zabýval otázkou, zda stát nabyl majetek podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona. Odvolací soud odmítl interpretaci žalované, že by § 65 katastrálního zákona mohl nepřímou novelizací modifikovat hmotněprávní úpravu nabytí vlastnictví obsaženou v občanském zákoníku.
Pro nabytí vlastnického práva vydržením je nutné splnit následující podmínky:
Vydržení obecního či státního majetku představuje specifickou oblast. Z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že stát se obecně nemůže dovolávat vydržení majetku, který obcím převedl zákonem. Nicméně, i v těchto případech mohou hrát roli okolnosti, jako je nečinnost obce při uplatňování svých práv.
Dobrá víra držitele je klíčovým prvkem při posuzování oprávněnosti držby. Objektivní dobrá víra znamená, že se držitel mohl z omluvitelných důvodů domnívat, že mu věc nebo právo patří. V případě nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí je posuzování dobré víry přísnější.
Vydržení je primárně upraveno občanským zákoníkem. Katastrální zákon má spíše procedurální charakter a stanoví postup zápisu do katastru nemovitostí. Není možné nepřímou novelizací hmotněprávní úpravy nabytí vlastnictví prostřednictvím ustanovení katastrálního zákona.
tags: #ustavni #soud #vydrzeni #kn