Židovské obyvatelstvo na území dnešního Česka, které je součástí širší aškenázské židovské populace, má dlouhou a bohatou historii sahající až do počátků formování přemyslovského státu, tedy před 10. století. Již od raných dob se nejvýznamnější židovská komunita soustředila v Praze, v oblasti dnešního Židovského Města, ale její vliv a osídlení se rozšířilo do mnoha dalších obcí, což dokládá množství dochovaných hřbitovů, bývalých synagog a historických čtvrtí.
Historicky byli Židé v českých zemích v nerovnoprávném postavení tolerované menšiny, jejíž existence a prosperita závisely na přízni panovníka. Toto postavení kolísalo od období relativní prosperity, například za vlády Přemysla Otakara II. či Rudolfa II., až po období útlaku, vyhnání (za Marie Terezie) a pogromů ve středověku, například za vlády Karla IV.
Významné zlepšení nastalo až v době osvícenství za Josefa II., kdy se situace začala postupně zlepšovat. V 19. století došlo k zrovnoprávnění Židů a začala se projevovat částečná asimilace s většinovým obyvatelstvem. Tragickým obdobím byla nacistická okupace za druhé světové války, během níž došlo k holokaustu, který nepřežilo přibližně 80 tisíc českých, moravských a slezských Židů. Památník obětí šoa dnes připomíná tuto tragédii.
V současné době v Česku působí 10 židovských obcí, z nichž 7 se nachází v Čechách a 3 na Moravě. Tyto obce jsou sdruženy pod Federací židovských obcí. Bohoslužby se konají v několika synagogách v Praze (Španělská, Jeruzalémská, Staronová a Vysoká synagoga), dále pak v Brně, Plzni, Liberci, Teplicích, Děčíně, Olomouci, Ostravě a také v nově rekonstruované synagoze v Krnově.
Pražské židovské komunitě je k dispozici několik košer restaurací a od roku 2014 zde funguje i jediný košer hotel ve střední Evropě.
První písemná zmínka o židovském osídlení na území českých zemí pochází z 10. století, konkrétně z doby pobytu kupce a diplomata Ibráhíma ibn Jákúba kolem roku 965. Dřívější zmínky jsou zpochybňovány a obecně nepřijímány.
V raném období hráli Židé klíčovou roli v zahraničním obchodu tehdejšího českého knížectví. Importovali do Prahy drahé kovy, zejména zlato, které vyměňovali za koně, kožešiny a slovanské otroky. První židovské komunity vznikaly v Praze jako obchodní osady v podhradí, na Újezdě a na Vyšehradě. Tyto osady měly jistou míru autonomie, ale právní ochrana Židů byla značně nejistá.
Po křižáckých masakrech si Židé uvědomili nutnost hledat ochranu přímo u panovníka, neboť pouhé obchodní smlouvy neposkytovaly dostatečné bezpečí.
Situace se stala ještě nejistější po Třetím (1179) a Čtvrtém lateránském koncilu (1215), které nařídily segregaci Židů od křesťanského obyvatelstva. Židům bylo přikázáno nosit zvláštní označení (obvykle žluté kolečko či klobouk) a jejich možnosti obživy byly omezeny, což je nutilo soustředit se mimo ghetto především na obchod a finančnictví.
Napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem, umocněné církevním antijudaismem, se stupňovalo, což vedlo k častým útokům na Židy. Čeští králové se snažili nepokojům předcházet a zároveň situace využívali ve svůj prospěch.
První privilegia pro Židy vydal Václav I. (jejich obsah není znám) a následně Přemysl Otakar II. mezi lety 1254-1262, v rámci tzv. Statuta Iudaeorum. Židé se tak stali servi camerae regiae (služebníky královské komory), což znamenalo, že byli považováni za královský majetek a jakýkoli útok na ně byl trestán jako útok na majetek královské komory.
V tomto období bylo hlavní centrum židovské vzdělanosti v Porýní a Španělsku, české země stály mimo hlavní centra židovského osídlení. Vzdělanci z francouzských a porýnských ješiv do českých zemí přicházeli jen občasně.
V hebrejské literatuře psané na území českých zemí se objevují české glosy (např. v nejstarším dochovaném hebrejském rukopisu, tzv. Chebské bibli), které naznačují možnost, že se tehdejší Židé mohli dorozumívat česky (tzv. lešon Kenaan).
Nástup Lucemburků na český trůn přinesl Židům v českých zemích větší stabilitu. Ačkoli Karel IV. dovolil říšským městům organizovat protižidovské pogromy, v Koruně české Židy chránil. Masivní vlna pogromů, která zasáhla západní Evropu na přelomu 40. a 50. let 14. století v souvislosti s šířením morové nákazy, se českým zemím až na ojedinělé výjimky vyhnula (pogromy se odehrály ve Znojmě roku 1338, ve Vratislavi a Praze roku 1349, a v Chebu roku 1350).
Karlovy ochranné kroky byly motivovány především ekonomickými zájmy. Ačkoli byli Židé chráněni před fyzickým napadením, rušení křesťanských dluhů u židovských věřitelů bylo poměrně běžné. Židé se také často stávali oběťmi kriminality a omezení z předchozích staletí nadále platila.
Za vlády Václava IV. se situace zhoršila. Ačkoli byl někdy nazýván „filosemitou“, v roce 1385 zrušil veškeré dluhy u židovských věřitelů a mnohé z nich nechal zatknout.
Vůči husitskému hnutí cítili někteří Židé zprvu sympatie, neboť husitská revoluce oslabila feudální společenské vazby a uvolnila některá omezení. Brzy však vystřízlivěli - husité rozpoutali na počátku 20. let 15. století několik pogromů a v následujících deseti letech byli Židé vyhnáni z některých měst, neboť platnost Statuta Iudaeorum nebyla zaručena.
Po skončení husitských válek se situace stabilizovala, nicméně Židé si nemohli být jisti před vyháněním z měst (kvůli konkurenci křesťanským řemeslníkům) ani před pogromy, které vypukaly zejména v dobách anomie.
V 1. polovině 16. století se Židé nacházeli na pomezí zájmů mezi králem, městy a šlechtou. Během vlády Jagellonců se situace zlepšila jen málo. Královská moc byla oslabena, což komplikovalo prosazování pravomocí nad Židy. Často byly požadovány dvojí poplatky - od města i od krále.
Zákaz lichvy, který do té doby platil pro křesťany, byl stále častěji porušován, což vedlo k poklesu zájmu o židovské půjčky. V průběhu 15. století a za vlády Jagellonců došlo k zásadní proměně židovského osídlení v českých zemích.
S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn v roce 1526 se situace pro Židy začala vyvíjet slibně. V roce 1527 jim Ferdinand potvrdil privilegia a počet pražských Židů se v následujících 15 letech zdvojnásobil.
Šlechta Židy chránila, ale ve městech představovali nebezpečnou konkurenci řemeslnickým cechům, které se těžko vyrovnávaly s rozvojem zahraničního obchodu a technologickým pokrokem. Židé, svázáni pouze vlastními pravidly, mohli svou činnost snadněji přizpůsobovat měnícím se podmínkám.
Docházelo k vyhánění Židů z jednotlivých měst (např. z Opavy v roce 1522, z Hlubčic v roce 1535). V roce 1541 byli Židé obviněni z podílu na požáru Malé Strany a Hradčan a z vyzvědačství pro Turky, což vedlo k jejich vypovězení z českých zemí. Nicméně na Moravě a ve Slezsku šlechta neměla zájem na vyhnání Židů, a tak se vypovídací edikt neaplikoval.
Za vlády Maxmiliána II. se situace mírně zlepšila díky potvrzení privilegií v roce 1567. Skutečný rozvoj židovského společenství nastal za vlády Rudolfa II., který nenaslouchal stížnostem měšťanů a dopřál Židům stabilitu. Rudolf II. využíval služeb dvorského Žida Mordechaje Maisla, který financoval významné stavby v pražském ghettu, jako byla Židovská radnice, Vysoká synagoga a Maiselova synagoga. Židé zažívali zlatý věk nejen po materiální, ale i duchovní stránce.
Během třicetileté války se Židé postavili na stranu Habsburků, neboť si nebyli jisti postojem stavů. Habsburkové potřebovali od Židů značné finanční prostředky na vedení války, za což jim byla poskytnuta relativní bezpečnost a zrušení některých omezení, zejména v oblasti řemesel a volnosti usidlování.
Vysoké půjčky však vedly k chudnutí Židů. Rizikové finanční machinace (aféra dlouhé mince) vedly k pádu židovského obchodníka Jakoba Baševiho. Nepříznivé podmínky v Čechách vedly některé Židy k přesunu do periferních oblastí.
Po skončení války již židovské půjčky nebyly tolik potřeba, navíc privilegia získaná Židy byla trnem v oku českému zemskému sněmu. Hospodářskou situaci zhoršoval příliv uprchlíků z Haliče, kde zuřily pogromy Bohdana Chmelnického a následně švédsko-ruské války.
Český zemský sněm proto v roce 1650 opět zrušil židovské výsady a na Leopoldovi I. se snažil prosadit jejich vyhnání. Na Moravě byla situace o něco příznivější. Na rozdíl od Vídně, odkud byli Židé v roce 1670 vyhnáni pro údajnou spolupráci s Turky, našli uprchlíci v Kroměříži útočiště u biskupa Karla II.
Po odchodu Židů z Prahy město zaznamenalo obrovský hospodářský pokles, a proto bylo od dalšího vyhánění upuštěno. Ostatních Židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vyhoštění prakticky nedotklo. Oficiálně byl Židům povolen návrat v roce 1748.
Obrat nastal s nástupem Josefa II. k vládě, který v roce 1781 zrušil nevolnictví a povinné označování Židů, a umožnil jim přístup k univerzitnímu vzdělání. Tyto změny mnohé Židy podnítily k asimilaci s křesťanským okolím ve snaze získat stejné postavení.
Současně do českých zemí pronikaly z německých zemí myšlenky haskaly (židovského osvícenství), které reagovaly na asimilacionismus a snažily se vyzdvihnout hodnotu židovství, byť za cenu odložení mnohých tradičních zvyků.
Změny v židovském společenství pokračovaly i v 19. století. Velký vliv sehrál rozvíjející se nacionalismus, který rozdělil Židy mezi dvě myšlenková hnutí.
Příznivci asimilace, v době sekularizace společnosti již bez nutnosti křtu, upřednostňovali sblížení s německou či českou kulturou, čímž se stávali Němci či Čechy „izraelského vyznání“ (nebo „mojžíšského“).
Oba proudy vytvářely své vlastní spolky (sionistické, česko-židovské či německo-židovské). Další liberalizace po revoluci roku 1848 umožnila Židům svobodu pohybu, usidlování a sňatků, ukončila platnost numerus clausus a zrušila povinnost platit toleranční daň.
Rozmach nacionalismu však vedl nejen k sionismu, ale také k antisemitismu, který byl na rozdíl od náboženského antijudaismu motivován myšlenkou národa a národního boje. Židovský národ se stal konkurentem ostatním národům.
Nacionální propaganda často vedla k nenávisti vůči jiným národům. Nevraživost vůči židovskému národu se projevila v roce 1899 během hilsneriády, kdy nepodložené obvinění polenského Žida Leopolda Hilsnera z rituální vraždy vyvolalo hysterickou vlnu antisemitismu. Tomáš Masaryk tehdy veřejně obvinění odmítl a angažoval se jako Hilsnerův advokát.
Nálady proti Židům jako celku se stupňovaly. Antisemitismus byl také projevem kritiky úspěšných židovských podnikatelů, kteří stáli u zrodu mnoha významných továren (např. Kolben - ČKD; Rothschild - OKD; Waldes - Koh-i-noor; Fürth - SOLO Sušice; Bloch - Porcelánka Dubí; Löwy Moser - Moser; Petschek, Bondy, a další) a značnou měrou přispěli k ekonomické prosperitě ČSR.
Vznik Československé republiky Židé přijali rozpačitě; někteří nový stát uvítali, jiní byli opatrní. Svůj vliv na to měl i poslední pogrom na našem území, který se odehrál v Holešově ve dnech 3.-4. prosince 1918. Při něm bylo systematicky vydrancováno 50 židovských domácností a provozoven, některé byly vypáleny. Pogrom iniciovali navrátivší se vojáci Československé armády, k nimž se přidali holešovští obyvatelé.
Nakonec však převládl pozitivní přístup a Židé se aktivně zapojili do politického i hospodářského života republiky. Ve snaze oslabit německou národnost bylo Židům umožněno přihlásit se k „židovské národnosti“. Založili Židovskou stranu, která ve volbách v letech 1929 a 1935 získala v parlamentu několik křesel.
Vedle sionistů rozvíjeli svou činnost také asimilanti, reprezentovaní především Svazem Čechů-židů. Kromě hospodářské krize se židovské společenství dotklo i dění v Německu, kde v roce 1933 vzniklo nacistické Německo, které o pět let později zabralo Rakousko. Mnozí Židé z těchto zemí hledali útočiště v Československu.
Jen málo československých Židů vzalo tyto varovné signály vážně a opustilo zemi. Již za druhé republiky byla přijata některá protižidovská opatření.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byli Židé postupně a systematicky vyřazováni z hospodářského i společenského života. Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví.
Ústředna se zprvu snažila Židy donutit k emigraci, později však změnila strategii a začala připravovat realizaci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Ústředna donutila pražskou židovskou náboženskou obec k poslušnému plnění nacistických nařízení a k účasti na deportacích Židů.
Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska. Při vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům se podařilo emigrovat, ale drtivá většina ostatních byla deportována.
Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám, ale bylo zavražděno minimálně 80 tisíc Židů. Řada Židů se během války aktivně zapojila do odboje a tvořila nezanedbatelnou část zahraniční československé armády.
Komunistický režim začal velmi brzy vůči Židům vystupovat nepřátelsky a znovu vyvolával antisemitské předsudky. Na vlně lidového antisemitismu participoval i proces s Rudolfem Slánským a tzv. „spikleneckým centrem“, kde bylo z 14 obviněných 11 označeno jako „židovského původu“, jak zdůraznilo Rudé právo. Z jedenácti popravených bylo osm židovského původu.
Podobně jako u jiných vyznání, byla i Židům omezena jejich náboženská svoboda. V padesátých letech byly rovněž zinscenovány procesy, jejichž obětí byli lidé, kteří se angažovali v pomoci Izraeli v roce 1948 a později (např. Eduard Goldstücker).
Také diplomatické styky s Izraelem, který koncem 40. let získal nezávislost, byly napjaté.
Po kratičkém uvolnění v období pražského jara mnozí Židé emigrovali hned po sovětské okupaci. Ostatní čekala nová vlna perzekucí - v rámci operací Státní bezpečnosti v 70. a 80. letech, nazvaných Asanace a Pavouk, byla řadě Židů „nabídnuta“ možnost vystěhování se z ČSSR, což většina využila.
Sametová revoluce a změna společenského zřízení v roce 1989 se pozitivně odrazily i na životě židovských komunit v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V roce 1991 byla dříve komunisty ovládaná Rada židovských náboženských obcí přeměněna na Federaci židovských obcí.
Vliv Židů v médiích a ve školách je v současnosti bagatelizován nebo zcela vylučován, což vede k obviňování z antisemitismu při pokládání otázek týkajících se jejich vlivu ve světě, politice, revolucích, Evropské unii, imigraci, zneužívání holokaustu jako propagandistického nástroje, nebo kritického výzkumu holokaustu.
Kniha „Židé, nebo ne?“ se podle Databáze knih neslučuje s pravidly demokratické společnosti a kritický výzkum holokaustu je v některých zemích postihován zákonem.
Památník Terezín vydává Terezínské listy, vědeckou ročenku zaměřenou na perzekuční problematiku německé okupační moci v letech 1938-1945 v českých zemích, dějiny konečného řešení židovské otázky, úlohu Terezína a osudy jeho vězňů.
Předválečná židovská obec v Pardubicích nebyla početná, ale byla pevně vetkaná do městské společnosti. Příznivá atmosféra první republiky umožnila Židům bez omezení studovat, pracovat, vstupovat do spolků a sportovních organizací. Rapidně vzrostl počet smíšených manželství a dětí narozených v těchto svazcích.
Pardubická čtvrť Židov, situovaná mezi Sezemickou ulicí a kanálem Halda, byla místem, kde Židé žili a kde v roce 1624 založili hřbitov. Tento hřbitov časem přestal stačit, a proto byl v roce 1883 založen nový hřbitov v Jesničánkách. Starý hřbitov byl v roce 1939 sanován, část ostatků a asi 70 starých náhrobků bylo přeneseno na nový židovský hřbitov.
Dnes je ze starého hřbitova na Židově park se vzrostlými stromy.
Nový židovský hřbitov se nachází za městským hřbitovem v Jesničánkách. Návštěvníci jej mohou navštívit během komentovaných prohlídek během Dnů evropského dědictví, nebo si mohou vyzvednout klíče na Správě hřbitovů.
Na židovský hřbitov se nesmí v sobotu a v důležité židovské svátky. Na jeho teritoriu není dovoleno jíst ani kouřit a nemají na něj přístup psi.
Hřbitov je členěn do několika oddílů. U východní stěny jsou opřené staré náhrobky ze Židova s nejstarším datem z roku 1739. Před nimi stojí pomník obětem holokaustu Pardubicka s více než 500 jmény. V jižní části hřbitova se nacházejí prosté náhrobky haličských Židů, kteří byli do východních Čech přesunuti během první světové války a mnozí se již nevrátili.
Mezi nejznámější pardubické židovské průmyslníky patřili bratři Karel a Egon Winternitzové, kteří si v roce 1911 postavili průmyslový mlýn. V roce 1937 mlýn prodali; z celé jejich rodiny přežil holokaust pouze Karlův syn František, který sloužil během války v zahraniční armádě.
Dalšími významnými židovskými podnikateli byli například majitel lihovaru Ignác Wertheimer, majitel rafinérie Fantovky (dnes Paramo) David Fanto, nebo majitelé firem vyrábějících pardubický perník, jako Melartos, Kapo nebo Melekta.
Pardubice mají již 40 Stolpersteinů (Kamenů zmizelých), mosazných destiček s vyrytými jmény lidí, kteří byli během holokaustu donuceni opustit své domovy.
Synagoga stála v centru Pardubic od roku 1878. Nebyla zničena během nacistické okupace, ale až v socialistickém období. Zbořena byla v roce 1958 a na jejím místě dnes zčásti stojí Dům služeb.
Na fasádě obchodní akademie ve Štefánikově ulici je pamětní deska připomínající události z prosince 1942. V této škole byli Židé z Pardubic a okolí shromážděni a drženi tři dny před transportem do Terezína. Museli odevzdat peníze, šperky i klíče od bytů, přesto věřili, že se brzy vrátí domů.
Židovská náboženská obec v Kežmarku vznikla v roce 1852 s 19 členy. Obec se rychle rozrůstala a v roce 1874 přišel první rabín Abrahám Grünburg. V rámci obce pracovalo více spolků, včetně Židovského pohřebního spolku (Chewra Kadischah) založeného v roce 1873, Ženského dobročinného spolku (založen 1874), mládežnického spolku (vznikl 1899) a spolku Poel cedek (pomáhal chudým řemeslníkům).
Během první republiky byla Židovská strana v Kežmarku aktivní a její zástupci byli i v městské radě.
Po rozbití Československé republiky a vzniku samostatné Slovenské republiky v roce 1939 se situace Židů dramaticky zhoršila. Podle vládního nařízení z 24. dubna 1939 byli Židé vyloučeni z veřejných služeb. Následovaly protižidovské akce, včetně pogromů na židovské obchody a poškozování majetku.
Vládní nařízení z 26. července 1940 omezilo židovské podnikání a praxi. Židovským lékařům bylo odebíráno povolení k praxi, s výjimkou několika zubních lékařů. Dne 5. srpna 1940 bylo JUDr. Eduardovi Glücksmannovi odebráno povolení k advokátní praxi.
Na základě arizačního zákona z 1. května 1940 probíhalo přejímání židovského majetku pod vedením ministerstva hospodářství. V Kežmarku bylo arizováno přes 150 židovských podniků.
V oblasti školství byli Židé vyloučeni ze všech slovenských škol a učitelských ústavů kromě lidových škol. Vznikaly speciální židovské školy.
Dne 14. března 1940 bylo nařízeno označení židovských obydlí žlutou hvězdou. Následně probíhaly deportace Židů do koncentračních táborů. První transport z Kežmarku odjel 28. března 1942 do Osvětimi. Do 30. dubna 1942 bylo z Kežmarku a okolí odvezeno přes 1000 Židů.
Hoci Osvienčim predstavoval peklo, viaceré mladé kežmarské židovské ženy a dievčatá tam prežili tri roky. Deportácie mladých mužov a žien sa konali týždenne od apríla do začiatku júna. Počas májového povstania bola väčšina Židov mesta chytená.
Päťdesiatdva Židov získalo výnimku od prezidenta Jozefa Tisu - pracovali ďalej v hospodársky dôležitých prevádzkach.
tags: #zidov #rodinny #dum #1980