Úzkostné poruchy, v minulosti označované jako neurózy, patří mezi velmi častá duševní onemocnění. Charakterizuje je přítomnost nadměrného, nepříjemného a opakujícího se pocitu úzkosti. Úzkost je do jisté míry normální reakcí organismu na stres, která má adaptivní funkci a mobilizuje energii. Nesmí však překročit únosnou mez - tj. trvat příliš dlouho, objevovat se často, být příliš intenzivní a neadekvátní. O úzkostných poruchách hovoříme tehdy, překročí-li tyto obranné mechanismy svůj fyziologický rámec a stanou se patologickými. V tomto případě je úzkost subjektivně vnímaná jako velice nepříjemný pocit, často doprovázený vegetativními příznaky, jako je pocení, tachykardie (zrychlená srdeční frekvence) a tachypnoe (zrychlené dýchání).
Úzkostné poruchy postihují přibližně 25 % populace vyspělého světa. V České republice trpí některou formou úzkostné poruchy okolo 10-15 % populace. Úzkost, resp. úzkostná porucha, je někdy označována jako neinfekční epidemie 20. století. Úzkost jako příznak je nepříjemně vnímaný subjektivní pocit, spojený s pocity strachu, obav a ohrožení, které nejsou spojeny s konkrétním důvodem. Závažnost poruchy hodnotíme podle míry vlivu na kvalitu života.
Úzkost je komplexní kombinace emocí, zahrnující strach, zlé předtuchy a obavy. Často je doprovázena fyzickými příznaky, jako je bušení srdce, pocit nevolnosti, bolest na hrudi, zkrácené dýchání a chvění rukou. Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není vždy možné definovat, na rozdíl od strachu, který je odpovědí na konkrétní nebezpečí.
Úzkost může být akutní, trvat krátce, nebo dlouhodobá. Její intenzita se pohybuje od lehkého neklidu až po stav paniky. Složky úzkosti zahrnují:
Přiměřená úzkost je běžná emoce, stejně jako strach, vztek, smutek nebo štěstí, a je důležitá pro přežití. Pokud se však nepříjemné stavy opakují, může pacient začít prožívat obavu z obavy, neboli anticipační úzkost. Dotyčný člověk se předem bojí situací, které nemusí nastat a v naprosté většině nenastanou.
Při úzkosti se objevují úzkostné pocity, které narušují každodenní fungování, jsou obtížně zvladatelné, nejsou úměrné skutečnému ohrožení a mohou trvat dlouhou dobu. Mezi projevy úzkosti patří také úzkostné myšlenky, které se často týkají obav, že se stane něco nebezpečného, že člověk něco nezvládne, nebo že onemocní někdo z jeho blízkých. Tyto myšlenky souvisí také se strachem, že nás druzí nebudou mít rádi, budou na nás nepříjemní nebo se před nimi ztrapníme.
Obavy se většinou týkají budoucnosti. Bývají spojeny s mylnou domněnkou, že pokud věci neuděláte, bude to mít špatné následky, které nezvládnete vyřešit. Abyste těmto pocitům předešli, je možné, že se vyhýbáte určitým místům nebo situacím.
Úzkost má typické projevy v myšlení, tělesných pocitech, emocích a chování. U každého se může projevovat jinak - někdo vnímá především tělesné příznaky, jiný zase vnímá zahlcení myšlenkami. Úzkost aktivuje takzvanou reakci „boj nebo útěk” (fight or flight), která nás připravuje na nebezpečí.
Pokud jsou tělesné příznaky velmi výrazné, mohou nabývat až podobu panického záchvatu. Úzkost je často spojena s vtíravými a obtěžujícími myšlenkami a obavami. Myšlenky někdy mohou nabývat podoby tzv. myšlenkových ruminací, tedy neproduktivního přemýšlení o různých variantách a možnostech.
Dalšími projevy jsou:
Krátkodobě vyhýbavé a zabezpečovací chování obvykle přináší úlevu - když se situaci vyhneme, úzkost bezprostředně poklesne. Z dlouhodobého hlediska tyto typy chování ale úzkost obvykle udržují nebo dokonce zhoršují.
Úzkostné poruchy nemají jednu jednoznačnou příčinu. Zpravidla vznikají působením více faktorů, které se navzájem kombinují. Tyto faktory mohou být jak biologické (například vrozená predispozice), tak psychologické a sociální (například zkušenosti z dětství, nebo stresové situace v současnosti). Je užitečné vnímat úzkostnou poruchu jako důsledek interakce genetické výbavy, fungování mozku, výchovy a prostředí, ve kterém žijeme.
Dědičnost: Lidé, u jejichž blízkých příbuzných se vyskytla úzkostná porucha, mají vyšší riziko, že se u nich úzkost rozvine také. Má se za to, že vrozená predispozice k úzkosti byla pro naše předky výhodná, protože jim pomáhala chránit se před nebezpečím.
Fungování mozku - neurotransmitery a mozkové okruhy: Na vzniku úzkosti se podílí nerovnováha v mozkových systémech, které regulují emoce. Mozek je komplexní a nelze v něm určit jednu konkrétní poruchu, ale víme, že úzkost může být spojená s nerovnováhou serotoninu, noradrenalinu, nebo GABA. Z mozkových struktur se za centrum strachu považuje amygdala.
Na základě našich prožitků, zejména v dětství, si vytváříme představy o tom, jak svět funguje a jaké místo v něm máme my. Často také dochází k tzv. učení nápodobou - děti vidí rodiče a jiné dospělé a mají tendenci přebírat jejich vzorce chování a myšlení. S rozvojem úzkostných poruch (ale i deprese) bývá spojována také nadměrně přísná, kritická či trestající výchova. Naopak ale i nadměrně ochranitelský přístup může bránit dítěti rozvíjet samostatnost a schopnost zvládat náročné situace. Oba extrémní případy mohou vést k tomu, že se dítě naučí vnímat svět jako nebezpečné místo. Velmi komplexní negativní dopady samozřejmě má i citové či tělesné zanedbávání.
Určitá míra stresové zátěže je přiměřená a běžná součást života. Každý však má individuální kapacitu pro zvládání zátěže - a pokud potíže tuto kapacitu přesáhnou, může se rozvinout duševní porucha. Může to nastat ve chvíli, kdy se nakupí více nepříznivých okolností v kratším časovém období. Mezi akutní stresory si můžeme představit např. ztrátu zaměstnání, rozchod, nemoc blízkého člověka nebo stěhování. Jako zátěž však mohou působit i situace, které jsou obvykle vnímány pozitivně - povýšení v práci, svatba, narození dítěte.
Rozvoj úzkosti ovlivňují i další faktory související s životním stylem. Úzkost může zhoršovat například nedostatek spánku, nepravidelný jídelní režim, ale i nadměrná konzumace kofeinu, či užívání alkoholu nebo drog.
Někteří lidé jsou od dětství citlivější, mohou mít tendenci prožívat negativní emoce silněji, nebo častěji. Ve psychologickém a psychiatrickém výzkumu někdy mluvíme o této charakteristice jako o míře neuroticizmu. Na úrovni myšlenkových vzorců mohou mít úzkostní lidé tendenci vnímat svět jako nebezpečné místo. K rozvoji úzkosti přispívají i kognitivní omyly. Je typické, že v úzkosti nadhodnocujeme nebezpečí, které ze situace plyne, a přisuzujeme možným negativním důsledkům velký význam. Současně můžeme podceňovat vlastní schopnosti konkrétní situaci zvládnout. Velkou roli pak hrají naše obvyklé reakce, které mají tendenci být poměrně ustálené a málokdy jsme si jich plně vědomí. Pokud jsme zvyklí reagovat vyhýbavě anebo se nadměrně ujišťovat, úzkost se obvykle udržuje.
Stres a úzkost jsou stavy, které jsou si v běžném ponímání celkem blízké. Mají mnoho stejných příznaků, mezi které patří například neklid, napětí, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak a špatná kvalita spánku.
Stres je obvykle reakcí na nějaký konkrétní vnější podnět (třeba napjatý termín v práci nebo hádka s partnerem) a odeznívá, jakmile se situace vyřeší. Bývá přirozenou obrannou reakcí těla, která nám pomáhá vypořádat se s nebezpečím. Na druhou stranu i stres může být chronický - například v reakci na dlouhodobé potíže v zaměstnání, nebo chronickou nemoc.
Úzkost je vnitřní pocit strachu nebo obav, které mohou být neúměrné skutečné situaci a přetrvávat i poté, co ohrožující situace pomine. Součástí úzkosti je komplexní tělesná reakce, jakou vyvolává stresová situace. Úzkost se může objevovat i bez zjevné příčiny a naopak přicházet v období odpočinku. K rozvoji úzkostné poruchy může přispívat prožitý stres, ale také mnoho dalších individuálních faktorů.
Úzkostnými poruchami trpí více než 10 % populace, častěji jimi bývají postiženy ženy než muži. Každý, kdo trpí nějakou úzkostnou poruchou, má zvýšené riziko rozvoje dalších duševních onemocnění.
Zahrnují poruchy, u nichž je úzkost vyvolána definovanými podněty (situací či objektem vně pacienta), které nejsou nebezpečné. Typické je, že se jim pacient vyhýbá nebo je snáší s pocitem hrůzy a s vegetativními příznaky (bušení srdce, zvýšená tepová frekvence, zčervenání, pocení apod.). Fobie je tedy konkrétní strach, u něhož můžeme identifikovat jeho zdroj.
Dlouhodobá úzkost může výrazně zvýšit riziko vzniku chronických tělesných potíží. Amygdala, součást limbického systému, hraje klíčovou roli při vzniku pocitu strachu a úzkosti. V reakci na úzkost tělo uvolňuje stresové hormony kortizol a adrenalin.
V úzkosti může docházet k takzvané hyperventilaci, kdy člověk začne zrychleně dýchat. Jedná se v podstatě o přípravu na nějakou fyzickou aktivitu, která ale ve většině případů není potřeba.
Dlouhodobá úzkost se projevuje změnami srdeční frekvence a krevního oběhu. Zrychlená srdeční frekvence usnadňuje „útěk nebo boj” a zvýšený průtok krve přináší do svalů kyslík a živiny. Mění se krevní průtok v kůži, což může vést k návalům horka nebo pocitu chladu. Některé studie naznačují, že úzkost zvyšuje riziko srdečních onemocnění.
Krátkodobě úzkost reakci imunitního systému zvyšuje. Pokud je ovšem úzkost dlouhodobá, dochází k pravému opaku. Kortizol zabraňuje fungování těch aspektů imunitního systému, které bojují proti infekcím, čímž zhoršuje přirozenou imunitní reakci organismu. Lidé s úzkostnou poruchou mohou častěji onemocnět nachlazením, chřipkou a dalšími typy infekcí.
Kortizol blokuje tělesné procesy, které v módu „boje nebo útěku” považuje za nepodstatné, včetně trávení. Adrenalin snižuje průtok krve a uvolňuje žaludeční svaly. V návaznosti na to můžete zažívat průjem nebo nevolnost, anebo také ztratit chuť k jídlu. Nadměrná úzkost bývá často spojována s několika zažívacími onemocněními, včetně syndromu dráždivého tračníku (IBS).
Úzkosti se nelze kompletně zbavit. Je přirozenou součástí života. Lze ji snížit, pokud delší dobu negativně ovlivňuje prožívání nebo vykonávání důležitých činností. Dvěma hlavními způsoby léčby úzkostných poruch je psychoterapie a farmakoterapie.
Psychoterapie zahrnuje spolupráci s terapeutem a má za cíl zmírnit příznaky úzkosti. Nejúčinnější formou psychoterapie pro úzkostné poruchy je kognitivně behaviorální terapie (KBT). Zaměřuje se na výuku konkrétních dovedností, které vám pomohou zbavit se nepříjemných příznaků a postupně se vrátit k činnostem, kterým jste se kvůli úzkosti vyhýbali.
KBT pracuje s myšlenkami a chováním. Základem kognitivní terapie je uvědomování si, že úzkostné myšlenky nemusí mít absolutní platnost a často jsou plné kognitivních omylů. Pacient se tak učí narušovat svá přesvědčení a přetvářet je na adaptivnější způsoby uvažování.
Ke zmírnění příznaků úzkosti se používá několik typů léků v závislosti na typu úzkostné poruchy a na tom, zda má pacient i jiné psychické nebo fyzické zdravotní problémy.
Léky jsou často jen berličkou, která Vás na chvíli podepře, ale samotné příčiny úzkosti Vás nezbaví. Důležité je najít si něco, na co se budete těšit, co Vám udělá radost, tj. setkat se s přáteli, naplánovat si dovolenou, zvolit si vhodnou zájmovou aktivitu, která Vás bude uspokojovat a dodávat novou energii.
Pokud Vás začnou úzkostné stavy či obavy z určitých situací nějakým způsobem limitovat, omezovat, narušovat Vaše běžné fungování doma či v práci, pak už je vhodné vyhledat odbornou pomoc.
Existenciální krize je období, během kterého má člověk pocit, že jeho život/existence nemá hlubší smysl. Prožívá pocity prázdnoty, marnosti, nudy, nedostatku motivace. Týká se základních otázek o smyslu, hodnotě a konečnosti života.
Často se během ní objevují otázky jako: Kdo vlastně jsem? Kam směřuje můj život? Jaký to má smysl? Prožívat existenciální krizi, i když se navenek „máme dobře“ (tedy máme úspěšnou kariéru, dobré vztahy, dostatek financí a pohodlný život), je paradox, ale nic neobvyklého. Materiální věci a vnější úspěch sice mohou naplnit naše biologické a psychologické potřeby, ale nemohou uspokojit naši hluboce lidskou potřebu po smyslu. Pokud je tato potřeba nenaplněná, vzniká pocit prázdnoty a beznaděje.
Při dosažení dlouho očekávaného cíle může vzniknout otázka: „Co dál?“ Najednou nám chybí směr a smysl, který nás motivoval. Vzniká „prázdnota smyslu“ (purpose vacuum). Náš život se točil kolem tohoto cíle a jeho dosažením se vytvoří prázdné místo, které nevíme hned zaplnit.
Skutečné naplnění nevychází jen z vnějšího úspěchu, ale z vnitřního pocitu, zda nám cíl a cesta k němu dávaly smysl. Pokud cíl nebyl propojený s hlubším smyslem (například cíl nikomu nepomohl), jeho dosažení přinese jen chvilkové uspokojení. Pocit prázdnoty vzniká, protože hledání smyslu (vůle ke smyslu) zůstává nenaplněné.
Vyplatí se tyto signály neignorovat, protože s odbornou pomocí a hledáním odpovědí na existenciální otázky můžete znovu uvidět smysl a chopit se kormidla svého života.
Pokud jde o hodnoty, ptejte se sami sebe: Co je pro mě v životě důležité? Ideální je, pokud mají vaše hodnoty a jejich žití pozitivní vliv na lidi kolem vás.
Co se týká vnitřní motivace, zkuste hledat odpověď na otázky: Jaké mám talenty a dovednosti? Co mohu v tomto období a na tomto místě udělat jen já a nikdo jiný? K čemu mě život vyzývá? Co je teď moje úloha? Když najdete své „proč“, přijdete i na způsob „jak“ toho dosáhnout.
Psychické zhroucení, neboli nervový kolaps, je termín, který se v běžné mluvě používá pro vyjádření akutního tělesného i duševního vyčerpání. Často je výsledkem dlouhodobého ignorování varovných signálů, jako je zvýšený pocit úzkosti, stresu, neschopnost uspokojivě řešit běžné situace, pocity bezmoci, beznaděje nebo frustrace, či výkyvy nálad.
Psychické zhroucení se může projevovat ve více oblastech:
Hlavním krokem k zvládnutí nervového zhroucení je identifikovat a odstranit příčiny dlouhodobého stresu. To není snadné, protože pro jejich odstranění je nejprve musíme být ochotni a schopni vidět a konkrétně pojmenovat. Rozhodně má také smysl zkusit si o všem promluvit či se poradit s rodinou, přáteli, lidmi, kterým důvěřujete. Obraťte se na psychiatra, psychologa či psychoterapeuta.
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak čelit a předcházet psychickému zhroucení, je fyzická aktivita. Cvičení může zvyšovat hladiny endorfinů, hormonů produkovaných tělem, které vyvolávají pocit štěstí a euforie.
tags: #ztrata #smyslu #pro #realitu #pri #neurose