Zámek Hainspach, dnes známý jako zámek Lipová, je příkladnou ukázkou umírněné vrcholně barokní architektury s výraznými interkulturními celoevropskými přesahy. Jeho historie sahá do dávných dob, přičemž obyvatelé kraje byli od 13. století prakticky výlučně lidé německé národnosti. Pojďme si přiblížit dějiny této lokality, dnes obce Lipová, odedávna však Hainspachu, obce ležící na samé hranici Česka a Saska.
Nejsevernější městečko v Čechách, Lipová, se v pramenech vyskytuje výhradně pod názvem Hainspach (resp. Hainsbach a podobně znějícími ekvivalenty). Rozvoj kraje pokračoval od počátku jeho osídlení s přestávkami, kdy bylo panství zničeno husity a posléze vojsky za třicetileté války. Po tzv. pražském míru 30. května 1635 se region stal pohraničím, když byly odstoupeny císařem Ferdinandem II. saskému kurfiřtu Janu Jiřímu I. Saskému obě Lužice.
V době následující, kdy panství Hainspach vlastnili Slawatové a po nich Salmové, panství nebývale rozkvétalo. Desetihektarový rybník v obci založil roku 1675 Slavata z Chlumu a Košumberka. Na jeho okraji pak nechal vystavět v letech 1737 až 1741 Leopold Anton altgraf Salm-Reifferscheidt honosné barokní sídlo, které mělo sloužit svému zakladateli jako rodové sídlo.
Leopold Anton byl synem Franze Wilhelma Salma a Marie Agnes hraběnky Slawatové z Košumberka, poslední pokračovatelky slavného a bohatého českého rodu, který má své kořeny až u legendárních Vítkovců. Již od dvanáctého století se mocný evropský rod Salmů štěpí na několik linií, a jedna z nich, kterou představoval Julius Salm, jenž sloužil již Rudolfovi II., se natrvalo usídlila v Čechách a získala zde domovské právo. Jeho potomci se pak provázali příbuzenskými svazky s nejvyšší a nejstarší českou šlechtou a stali se nedílnou součástí historie Království českého.
Panství Hainspach (dnes Lipová) získal do dědičného držení prostřednictvím sňatku s Marií Agnes Slawatovou Franz Wilhelm Salm-Reifferscheidt, v jehož žilách proudila krev Karla Velikého. Leopold Anton se narodil Franzi Wilhelmovi, starohraběti Salm-Reifferscheidtovi a Marii Agnes, hraběnce Slawatové, příslušnici jednoho z nejmocnějších českých šlechtických rodů té doby, jako šesté dítě. Jako sedmnáctiletý až dvacetiletý se účastnil největších bitev pod velením prince Savojského. Ten mu byl pravděpodobně velkým životním vzorem, neboť i zámek v Hainspachu nese mnoho společných rysů (byť ve skromnějším měřítku) se zámkem princovým, postaveným nedaleko Vídně v Schloss Hof, který se stal společenským centrem císařství v dobách největší vojenské slávy Evžena Savojského. Hildebrandtova stavba pro prince Savojského byla stavěna ostatně jen zhruba deset let před započetím stavby hainspachšského zámku.
Leopold Anton se jako velmi mladý domohl generálské hodnosti. Zámek byl stavěn pravděpodobně pro jeho první ženu, Marii Annu hraběnku z Althannu (1700-1737). Druhou ženu, o dvacet let mladší Marii Annu z Auerspergu (1719-1743), s níž měl dceru Marii Josephinu (1743-1796), si vzal starohrabě krátce po smrti své první choti v roce 1739.
V držení Salmů byl zámek až do roku 1938, kdy byl de facto násilně převeden v důsledku pozemkových reforem do vlastnictví správce panství pana JUDr. Růžičky. Po jeho smrti byl prodán firmě Mannesmann Chomutov a posléze sloužil německé armádě. Po válce zámek sloužil československé armádě, která jej opustila v roce 1970 a z nevyužívaného zámku v majetku republiky se začala stávat ruina.
Základní ideou projektu záchrany zámku je obnova v jeho původní podobě z doby vzniku z let 1737 - 1741. Zámek nebyl po celou dobu své existence stavebně zásadně upravován ani jakkoli přestavěn a tím se zařazuje mezi nejvýznamnější obdobné objekty v Čechách. Rekonstrukce objektu zámecké budovy si klade za cíl jeho plnou historickou i uměleckou rehabilitaci.
Revitalizace objektu má za cíl zpřístupnit veřejnosti značnou část podlahové plochy objektu s tím, že formou rekonstruovaných interiérů a formou expozicí představí život evropské šlechty v osmnáctém století v Čechách. Interiéry budou také umožňovat jak přednáškovou, výstavní a koncertní činnost, tak klasickou komerční činnost zaměřenou na služby návštěvníkům zámku.
Obec Hainspach, zdevastovanou událostmi třicetileté války, vlastnila na konci sedmnáctého století Marie Markéta z Trautsonu (1643-1698), provdaná za Jana Jiřího, říšského hraběte Slawatu z Chlumu a Košumberka (1637-1689), a její bratr František Eusebius Trautson. Marie Markéta posléze prodala panství v roce 1696 své dceři Marii Agnes (1672-1718), provdané za Franze Wilhelma starohraběte ze Salm Reifferscheidt Bedbur (1672-1734), který získal v roce 1693 od císaře Leopolda I. inkolát v Českém království.
Noví vlastníci také přispěli k zásadní proměně obce. Založili nový zámek a starý přeměnili v pivovar a hospodářské budovy.
Zámek sám je trojkřídlá dvoupatrová budova, jejíž střední křídlo je opatřeno ve vstupní i nádvorní fasádě trojosými rizality, zakončenými trojúhelníkovými štíty, postavená v letech 1737-1741 podle návrhu malíře a architekta Girolama Costy (1671-1741), rodáka z Pellia Inferiore ve Valle Intelvi, stavitele nejen Salmů, ale i Lobkowiczů a Hrzánů.
Samotná budova zámku v Hainspachu (dnes Lipové) je na území Čech nejseverněji položeným klasickým barokním zámkem. Je zajímavá z mnoha dalších hledisek. Zámek je unikátní stavbou, jedinou dochovanou profánní stavbou Girolama Costy a je ukázkou tzv. minimalistického barokního slohu, v němž se prolíná jak tradicionalistický pohled na architekturu z doby raného baroka v Čechách, tak pohled ryze evropský snažící se zúročit znalosti evropské, zejména saské, stavební moderny první poloviny osmnáctého století. Nutno dodat, že při práci na projektu architektovi sekundoval s největší pravděpodobností sám Anton Salm jako zadavatel stavby. Tu pak prováděl místní stavitel Zacharias Hoffmann.
Hoffmann (1678 Lobendava - 1754 Hainspach) byl významný barokní stavitel a řezbář německé národnosti. V 1. polovině 18. století působil převážně v severních Čechách, především ve Šluknovském výběžku a v Horní Lužici. Nikoliv prvním, ale pro budoucí práci významným, stavebním počinem Zachariase Hoffmanna byla stavba kostela svatého Václava ve Šluknově. Nový kostel vybudoval v letech 1711-1722 podle plánů Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656-1723), významného barokního architekta. Hoffmannova tvorba v následujících letech byla Fischerovým dílem silně ovlivněna a vedla k vytvoření specifického stylu. Svou prací si získal lipovského starohraběte Leopolda Antona Salm-Reifferscheidta (1699-1769), takže se stal téměř "dvorním stavitelem" hainspašské vrchnosti.
V archivních pramenech chybí údaj o tom, že nový zámek byl zbudován na "panenské" půdě. Tuto možnost traduje novější literatura, přičemž otázka zůstává zatím otevřena, i když pravděpodobnost, že zámek stojí na místě staršího objektu, je jen nepatrná. Tuto tezi podporuje i fakt, že při rekonstrukčních pracích byly nalezeny fragmenty starého zámku ve zdivu zámecké budovy anebo to, že odkryté základy nové stavby nemají žádný starší základ.
Jak bylo řečeno, architektem zámku byl Girolamo Costa a objekt pochází z let 1737 -1739. Girolamo Costu sice nemůžeme zatím archivně doložit, ale počáteční éra výstavby (stavělo se již roku 1736) je uspokojivě dokumentována právě existencí vynikajícího plánu ze 4. srpna roku 1737, kde se výslovně poznamenává, že se jedná o "...das Hainspaches neu erbaudende Schloss...", tedy nově stavěný zámek. Podíl jednotlivých účastníků projektu tedy nemůžeme s určitostí dnes zjistit, ale bezpochyby jím byl jak zadavatel, tedy altgraf Salm, tak Costa a pravděpodobně svůj podíl měl i stavitel Hoffmann.
Ze stavebních účtů vyplývá kromě částek za vydání řemeslníkům a na stavební materiál i skutečnost, že práce na zámku se protáhly až do roku 1756 respektive do roku 1762. Doba výstavby zámku se uvádí v pramenech od roku 1737 do roku 1739, toto vyplývá i z inventarizace majetku provedeného před Vánocemi roku 1739, kdy byl zámek již plně vybaven, včetně obrazů na stěnách. Je však pravděpodobné, že v následujících letech probíhaly některé dokončovací práce, zejména stavby hospodářského zázemí.
Zámek se stavěl v nejednoduché době válek o dědictví rakouské, které poznamenaly i okolí dnešní Lipové. Kupříkladu v roce 1740 byl vojsky obsazen Šluknov a za druhé slezské války v letech 1744 až 1745 prošla císařská vojska i nepřátelská vojska znovu Šluknovem, Rumburkem a okolím.
Po smrti Leopolda Antona hraběte ze Salm - Reifferscheidtu, se majetku ujal jeho syn Johann Franz Wenzel (1747-1802), který někdy v osmdesátých letech 18. století zřídil z panství Hainspach rodinné svěřenství (fideikomis), zaručující nedělitelnost a nezcizitelnost majetku a zároveň upravující nástupnická pravidla.
I starohrabě Johann Franz Wenzel pokračoval v tradici výstavby sakrálních i civilních objektů a nechal postavit v letech 1775-1777 kapli sv. Anny. Tato kaple patří k posledním barokním poutním místům u nás. Na hainspachšském panství vládl po Johannu Franzi Franz Vincenz Altgraf von Salm-Reifferscheidt-Hainspach (1774-1842), který měl za ženu Johannu Marii hraběnku Pachtovou (1777-1857).
V další generaci pokračovali na Hainspachu synovci Franze Vincenta, Franz Josef (1819-1887), Alois Josef (1820-1889), a Johann Josef (1822-1885). Ani jeden z bratrů se nikdy neoženil a nezanechal tak po sobě mužského potomka. Mužská rodová linie tím na Hainspachu vymírá. Alois Josef se tak ze tří bratří stal posledním mužským potomkem rodu Salmů Raifferscheidtů v rodové linii Hainspach.
Franz Josef, dědic Hainspachu a Světlé n. S., sloužil nejprve v císařské armádě, později se věnoval politice a byl poslancem českého sněmu. Zastával mimo jiné i tyto funkce: byl skutečným tajným radou a komořím, nejvyšším dědičným komorníkem nad stříbrem království Českého, majitelem velkokříže železné koruny, rytířem řádu Leopoldova, suverénního řádu Johanitů, rytířem Božího hrobu, komandérem řádu Francouzské čestné legie, či doživotním členem panské sněmovny. Všichni členové rodu Salmů ostatně vždy zastávali významná postavení ve společnosti včetně postů nejvyšších, kupříkladu jako poslanci říšského sněmu.
Roku 1887 Franz Josef starohrabě Salm-Reifferscheidt umírá a panství dědí jeho setra Johanna Josefa Rosina (1827-1892), provdaná za hraběte Josefa Oswalda I. Thun-Hohensteina (1817-1883) roku 1846 ve svých devatenácti letech. Ten posléze převzal jméno rodu a vytvořil rodovou linii Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt. Manželé žili převážně na zámku v Žehušicích, kde se Josef Oswald I. narodil. Josef Oswald I. byl vlastníkem majorátu v Klášterci nad Ohří. Tak přešlo panství Hainspach do rukou hraběcí rodiny Thun-Hohensteinů.
Johanna měla se svým mužem sedm dětí, z nichž pokračovatelem rodu byl druhorozený Josef Oswald II. Matthäus Johann, Graf von Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheid (1849-1913). Ten obdržel 20. dubna 1897, jako dědic salmovského majorátu Hainspach, císařské povolení ke sjednocení jména a znaku. Od té doby začal Josef Osvald II. užívat titul hrabě z Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt.
Stavební aktivitu v celé dlouhé historii zámku v Hainspachu od doby jeho založení můžeme doložit k roku 1848, kdy bylo přikročeno k rekonstrukčním pracím, spočívajícím ve výměně oken, dveří či podlah alespoň v některých místnostech. Který ze synovců Franze Vincenta se této práce ujal dnes zatím nemáme zjištěno.
Naposledy byl zámek patrně přístupný veřejnosti počátkem 20. století. Tehdy patřilo panství Hainspach jako fideikomis Thun-Hohensteinům a ti toto panství drželi až do první pozemkové reformy ve dvacátých letech po vzniku samostatného československého státu. Představitelé státu byli programově naladěni proti příslušníkům aristokracie a občanům jiné než české národnosti. Z toho vyplynuly praktiky vedoucí k zabrání majetku a cílenému ožebračení představitelů těchto skupin, mezi které Thun Hohensteinové patřili. Bez ohledu na jejich mnohaleté zásluhy o rozvoj českého národa.
Jedním z nejkatastrofálnějších zákonů té doby pak umožnil tzv. Pozemkovou reformu, kdy nemovitý majetek v držení zejména občanů německé národnosti, aristokracie a církve přešel prakticky bez náhrady do rukou české pozemkové oligarchie. Po této reformě získal v roce 1924 zámek a okolní pozemky pražský právník JUDr. J. J. A. Růžička. Nový zámecký pán byl v obci podle dochovaných záznamů v obecní kronice nejen "nemilovaným", ale spíše potížistou. Znepřístupnil zámecký park i zámek a mimo to, že odmítal platit daně, všemožně znepříjemňoval vesničanům život. Existuje také mnoho pochybností o tom, jestli vůbec hainspachšské panství získal legálně. Proto byl hrabětem za války otevřen spor o vlastnictví, který skončil úmrtím obou protagonistů.
Následně nejpozději v roce 1942, ještě za války, prodala paní Růžičková zámek firmě Mannesmann, pobočce v Chomutově, přičemž zde firma zřídila rekreační zařízení pro zaměstnance firmy a jejich děti. Koncem války objekt sloužil potřebám SS jako rehabilitační zařízení pro válečné veterány.
V květnu roku 1945 byl zámek osvobozen střelbou polských armádních příslušníků, kteří jako první zdevastovali interiéry zámku. Hrůzyplnou se s největší pravděpodobností stala historie zámku v tomto období, kdy se beze stopy ztratili jak ranění němečtí vojáci, tak obsluhující personál. Po této epizodě zde zřídili svůj štáb partyzáni a koncem měsíce května zámek obsadil četnický oddíl.
Mezitím si ovšem Hainspach prošel poválečnými změnami, jejichž určujícím momentem bylo vyhnání československých obyvatel německé národnosti. Obec přišla nejen o tisíce obyvatel, o společenský a kulturní život, o veškeré tradice a sociální vazby, ale také i o svůj po staletí udržovaný název. Napříště se Hainspach stává Lipovou.
Po zestátnění zámku se v něm vystřídali všemožní nájemníci (četnictvo, vojsko, finanční stráž, dětská kolonie Ústředního sociálního úřadu hl. města Prahy, chovanci Klárova ústavu slepců z Prahy a znovu vojsko). Dnem 1. 6. 1966 došlo k převzetí zámku Ministerstvem vnitra, které zde pak umístilo Poddůstojnickou školu „Hradní stráže“ z Prahy. Poté zde působila Školní jednotka uchazečů Vojenského učiliště Pohraniční a Vnitřní stráže Julia Fučíka v Bruntále. Dále už jen zámecká budova propadala zkáze, umocněnou neoprávněnou restitucí vnučkou pana Růžičky a prodejem majetku firmě Obrození, která už jen usilovala o fyzickou likvidaci objektu.
S historií zámku je od počátku propojena i historie zámeckého parku, která sdílí se zámkem jeho historii ať už v dobrém, kdy park patřil mezi nejvýznamnější parky na území českého království, až po dobu, kdy parku reálně hrozil zánik a naprostá zkáza.
Po odchodu vojáků si z parku udělala obec a její představitelé dokonce veřejnou skládku a nechali zde vyrůst stovky náletových dřevin. Rovněž posledním čtyřiceti letům lze přičíst na vrub likvidaci sochy Diany, zámeckých kašen a zámecké terasy ozdobené skvostnou balustrádou.
V březnu roku 2015 byla zahájena fyzická realizace projektu Rekonstrukce barokní zahrady a parku v Lipové u Šluknova. Cílem projektu je revitalizovat území zámeckého parku a toto území novou výsadbou dřevin a keřů, stejně jako založením nových travnatých ploch znovuoživit a zatraktivnit pro širokou návštěvnickou veřejnost.
Zámecký park se nachází v nadmořské výšce 370 metrů a zdejší mikroklima je závislé na atlantském proudění vzduchu. To předurčuje druhovou skladbu rostlin v parku i jejich novou výsadbu.
Park ve svém vývoji však procházel obdobími, kdy byl příkladnou ukázkou soudobých snah v oboru architektury zahradnictví. Byl tak jistě krajinnou dominantou v polovině osmnáctého století v době budování celého zámeckého areálu za Leopolda Antona Salm Reifferscheidta, kdy byl centrem veškerých krajinných úprav, které se týkaly celého salmovského panství. V této době měl park barokní podobu, vycházející z francouzských módních vzorů, což dodnes dokumentuje barokní zámecký parter lemovaný zdmi se stromořadím, které bylo původně tvarováno do zelených stěn a centrálním barokním bazénem. V této době bylo určujícím prvkem symetrické uspořádání zahrady a parku, oživené výsadbou pestrých květin uspořádaných do náročných ornamentů.
Park byl posléze upravován, stejně jako některé zámecké interiéry, v rokokovém stylu, bližším přírodě. Svého rozkvětu se dočkala zahrada i park i v devatenáctém století, kdy za její podobu zodpovídal Andreas Birnbaum, rodák z Hainspachu, který se ve službách Johanna Salm Reifferscheidta proslavil po celé Evropě (jak se dodnes můžeme přesvědčit na stránkách dobového vídeňského či pařížského tisku). V tomto období dochází nejen k výstavbě nových zámeckých skleníků či rozšíření oranžerie, ale i k úpravám zámeckého parku. Ten má v této době již podobu anglického parku.
Nutno dodat, že již Leopold Anton svojí koncepcí barokní krajinné scenérie doplněné o aleje, kaple či altány volně stojící v krajině předznamenal budoucí vývoj celého areálu, který volně splýval s okolní přírodou. Dvacáté století pak znamená postupnou degradaci parku i zahrady.
V tomto stavu zámecký areál převzal nový majitel, který se snaží pomocí dotačních titulů z fondů EU navrátit místu jeho původní účel a význam. Budovány jsou nové cesty pro návštěvníky, obnovovány jsou opěrné zdi a v následujících fázích rekonstrukce parku bude vybudováno i zázemí pro návštěvníky. Obnovena bude i oranžerie a fíkovny, stavby, které by měly sloužit k výchovným a edukačním programům.
V programu revitalizace parku je vysázeno celkem přes jedenáct tisíc nových stromů a keřů. Jsou vysázeny celé nové scenérie bosketu, habrového bludiště či rozárií. Zcela nově, avšak takřka na původním místě, bude založena štěpnice (sad) a na jih obrácené opěrné parkové zdi budou oživeny nově založeným experimentálním vinohradem, který bude nejseverněji položeným na našem území. Ošetřeny byly stávající stromy a vysázeny nové výsadby vzácných stromů tak, jak tomu bylo v době barokní. Celý koncept se tak snaží formou vhodných reminiscencí nejen navrátit parku jeho původní podobu, ale akceptovat i jeho postupný vývoj a především neustrnout v muzeálním klišé a využít tristního stavu parku z konce dvacátého století k jeho novému oživení pomocí aktuálních výrazových forem.
tags: #birbaumova #rekonstrukce #dvou #zameckych