Pověsti, ačkoliv mají různé verze a jejich pravdivost není vždy zaručena, poskytují vhled do historie obcí. V době založení mnoha obcí lidé běžně neměli příjmení, podle kterého by se obec pojmenovala, a ne vždy tudy vedla významná cesta. V době, kdy byla Opava již městem (1224), byla Ostrava pouhou malou vesnicí.
Ještě 300 let po vpádu Uhrů a zániku Velkomoravské říše, k níž patřilo i Holasicko, se spojnice cest vinuly podél řek a potoků. Na holasické hradisko Landek u Petřkovic a dále se chodilo a jezdilo kolem řeky Opavy (Opavice). Na jižnější Kravařsko se pravděpodobně od Opavy údolím Sedlinky dostávali k Pusté Polomi a do Budišovic, poté údolím Porubky až k řece Odře.
Pustá Polom a Budišovice jsou písemně doloženy k letům 1238 a 1282. Hrabyň je zmiňována až při dělení knížectví Opavského roku 1377, kdy nastal důvod k zápisu do listin. Je však možné, že obec existovala mnohem dříve, avšak pro to neexistuje písemný důkaz. Naopak je prokázáno, že ještě o 400 let později, v roce 1778, kdy měla vést tudy poštovská cesta z Opavy na Velkou Polom (doložená k roku 1228), byla zmola pod josefovským kopcem nesjízdná a trasa musela být vedena od Mokrých Lazců přes Chabičov a Dobroslavice.
Nové osady se tehdy zakládaly z ekonomických důvodů, často v okolí dvorů. Zpočátku se usazovali v údolích na úrodnějších půdách, než osídlení postupovalo proti toku potoků do vyšších poloh.
Na starobylost porubské cesty poukazují pomístní názvy několika „strážnic“ - hlídkových vrchů v okolí (Dolní Lhota, Budišovice, Suché Lazce).
K původu Hrabyně existuje písemný záznam fulneckého kupce Jaschkeho z roku 1824. Ten napsal, že „podle ústního podání původní osada stála u lesa Hrabyňky“, kde se, jak uvádí, „dosud na její stopy ukazuje.“ Malá pracovní osada pod tvrzí se jmenovala Hrabyňka, než se v lese vysekala větší paseka pro Hrabyň.
Vše se mohlo odehrávat za panování českého krále Jana Lucemburského a vévody Mikuláše I. Opavského, který byl nemanželským synem českého krále Přemysla Otakara II. Syn Mikuláše I., Mikuláš II. Opavský, zemřel v roce 1365. Po něm vládl na Opavsku nejstarší syn Jan, zvaný Hanuš, a v letech 1368-133 mladší syn Přemysl, zvaný Přemek.
V roce 1377 se čtyři synové Mikuláše II. podělili o knížectví Opavské tak, že vznikla čtyři samostatná knížectví: krnovské a ratibořské, opavské a hlubčické. Hrabyně je uvedena foneticky jako „Robin“ (česky psaná od roku 1440 jako Hrabyň) a připadla k dílu opavskému.
V roce 1377 byl majitelem Hrabyně Jindřich z Bítova (psáno také z Bětova u Klimkovic). V roce 1413 držel panství Petřík z Hrabyně.
Podle Ladislava Hosáka byli v letech 1439-1461 zapsáni na Hrabyni Jindřich a Aleš Hrabyňkové z Bítova a na Hrabyni. V roce 1476 držel panství Aleš z Hrabyně a jeho syn.
V té době k tomuto panství náležely vsi Čavisov, Dobroslavice, Smolkov a dvůr ve Velké Polomi.
Některým událostem vztahujícím se k Hrabyni se věnuje Vincenc Prasek ve své práci "Historická topografie země opavské", kde čerpal především ze zápisů v zemských deskách o sporech před opavským soudem.
Jméno Aleše z Bětova a na Hrabyni se často vyskytuje v soudních knihách. Tomuto Alešovi prodal v roce 1472 o zahájeném soudě před knížetem Viktorinem Jan Ochab z Bartošovic a jeho manželka Hedvika z Bětova a ze Smolkova vsi Smolkov a Lhotku u Mokrých Lazec.
Po Alešovi z Bětova převzal rodový majetek jeho syn Aleš mladší, který měl sestry Barboru, Machnu a Alenu. Barbora byla provdána za Václava z Lukavce na Hněvošicích, Machna za Kunata Stoše ml. z Kounic a Alena nejspíše za Matyáše Bystřického ze Studnic. Všechny sestry se vzdaly svého nároku ve prospěch svého bratra Aleše Hrabyňského pod úmluvou, aby jim po smrti matčině po 30 zlatých uherských z tohoto statku vyplatil.
Po smrti Aleše spravovala statek vdova Markéta z Drahanovic do doby, než její syn dosáhl věku vhodného pro správu majetku. Zajímavý záznam v zemských deskách popisuje událost, kdy v roce 1511 podala k zemskému soudu na Markétu z Drahanovic tzv. půhon (žalobu) Kateřina z Černenčic a na Liptyni. Žaloba se týkala toho, že služebník paní Markéty, Blažek, najímal nějakého Gralku, aby krčmáře Liptyňského vypálil.
Brzy na to se Jiřík z Bětova, syn Markéty, uvázal na Hrabyni a převzal panství.
Za pana Jiříka nastaly velmi tuhé spory o velkopolomský kostel a o kapli v Hrabyni. Jindřich Ochab a na Velké Polomi se soudil od roku 1514, že lidé z Hrabyně, fojta Beneše Bolka, z Horní Lhoty a ze Smolkova i ze Lhoty za Smolkovem a z mlýnu nedali církevního desátku do Velké Polomi.
V roce 1517 měl zase pán hrabyňský rozepři s pánem velkopolomským, že mu lidé polomští zbili posla a sebrali koně.
Běžně se také odbývaly spory mezi sousedícími vesnicemi o hranice polností: „že lidé z Horní Lhoty vorali se v hranice a kameny na grunty velkopolomské nametali“. O tyto hranice potom vznikaly neustálé spory.
V roce 1520 vypukly nové spory o kostel, jelikož pan Jiřík Hrabyňský požádal tehdejšího komendora německého řádu v Opavě, aby poslal na Hrabyň kněze k obsluhování hrabyňské kaple, jelikož mu velkopolomský pán nedodržel smlouvu o kostelu a její duchovní správě.
Aleš zemřel v roce 1514 a téhož roku nastoupil Alešův syn Jiřík z Bítova, jenž ještě v roce 1528 držel Hrabyni, Horní Lhotu, Smolkov a měl vrchní právo na Budišovicích. Bítovští vlastnili také Litultovice a Jezdkovice a na Hrabyni vládli 151 let (1377-1528). Patřily jim také Dobroslavice a dvůr ve Velké Polomi.
Jiřík měl sestry Kateřinku a Barboru. Matka a vdova po zemřelém Alešovi z Bítova - Markéta z Drahanovic dala postavit v roce 1457 v Hrabyni první dřevěný kostelík či kapli za pomoci své dcery Barbory, provdané za Václava z Lukavce, pána na Hněvošicích. Kostelík stál do roku 1723 a k vysvěcení došlo v roce 1497 olomouckým biskupem (uváděno také varaždínským) Janem Vítězem XV. De Borgia. Kostelík měl dva oltáře a byl prý mistrovským dílem, vyzdobený řezbami. Ještě v roce 1520 podléhal farnosti velkopolomské spolu se Smolkovem a Horní Lhotou.
Pan Jiřík z Bětova držel panství hrabyňské do roku 1528, kdy vsi Hrabyně s tvrzí a dvorem, vsi Smolkov a Horní Lhotu a vrchní právo na Budišovicích prodal panu Jindřichu Fulštejnovi ze Slavkovo. Také pan Fulštejn zdědil spor o kostel i faru velkopolomskou, neboť hned v roce 1529 jej pohnal kněz Ondřej, farář z Velké Polomi, „že lidé z jeho vsí Hrabyně, Horní Lhoty, Smolkova k faře do Velké Polomě příslušející roku minulého zadrželi mu desátek ozimý a jarý, totiž rež a oves“.
Po několika letech se stal pan Jindřich z Fulštejna pánem na Loděnici a loděnický pán Jindřich Šíp z Bránice získal Hrabyň. Pan Šíp měl také vrchní právo v Budišovicích a přikoupil v roce 1539 celou ves od Kryštofa z Tvorkov a z Kravař. Tentýž pan Šíp z Bránice skoupil také zboží štítinské a po své smrti v roce 1533 zanechal tento majetek svým devíti synům, kteří tento drželi nedílně až do roku 1560. Když vše bratři Jiřík a Jaroslav Šípové na sebe převedli, rozdělili se tak, že Jiřík dostal zboží hrabyňské a smolkovské, jakým způsobem od tohoto odpadly vsi Budišovice a Horní Lhota není známo, ale tyto začal vlastnit Fridrich mladší Cetrys z Kynšperka.
Samotnou Hrabyni a Smolkov se svobodným domem v Opavě na koňském trhu pan Jiřík Šíp z Bránice prodal v roce 1565 panu Jiřikovi Tvorkovskému na Raduni. Jelikož byl mužem rozšafným a pořádkumilovným, vyměřil a ustanovil přesně povinnosti svých poddaných, aby nebylo žalob a soudů. Vybavil je z těžké dřiny na Štítině, aby mohli pracovat při vlastním statku, zřekl se odúmrtního práva a vydal jim v roce 1582 list tohoto znění:
„Jakož lidé Hrabyňští od starodávna byli povinni všeliké roboty ve Štítině konati, zvláště při stavbách grunty vybírati, zedníkům podávati i také na hlásku tam choditi, z těch robot že je propouští. Za to, že se podvolili, všecky role, které již nyní k folvarku hrabyňskému jsou obráceny, na zimu i na jař obdělávati, obilí pánské a seno z luk skliditi, hnoje po čtyřech fůrách ze dvoru vyvésti. Však orání na pohanku, konopě, len a zelí i setí toho všeho pán svými koňmi vykonati má. Za to slibuje pan Jiřík, že žádný držitel vsi Hrabyně nebude moci žádného člověka tu osedlého skupovati a role jeho k folvarku panskému obraceti. Také jim pouští odúmrtí na ten způsob: jestliže by který z nich dítek řádně splozených po sobě nezanechal, tehda přátelé jeho, kteří by v Hrabyni osedlí byli, k tomuto odúmrtnímu statku právo míti mají; pakliže by takových přátel nebylo, k odúmrtí té všecka dědina hrabyňská právo má a může jí k obecnému dobrému obrátiti. Také přítel zemřelého na cizích gruntech osedlý, jestliže by se v Hrabyni osaditi chtěl a byl člověk dobře zachovalý, té odúmrti má užiti. Hrabyňští mohou své dobytky na panských rolích pásti, které se úhorem klásti budou, však bez škody lesův, luk a obilí panského. Hrabyňští budoucně nejsou povinni choditi na Raduň na hlásky, též nemají činiti povozy k stavení na žádný jiný statek kromě na Hrabyň a Smolkov a na Lhotu. Zahradníkům od posečení všelijakého obilí panského v Hrabyni i na Lhotě má se dáti rži jedenáct vrtlí, hrachu jedenáct mírek a kaše tolikéž, slanin jeden polet anebo fasku, piva předního bílého dva achtle, piva prostředního dva achtle a lehkého tolikéž.“
Tímto listem bylo sice poddaným uloženo více než dosti roboty, ale přece jen a pouze na panství hrabyňském. Obyvatelé si tento list cenili jako klenot, jelikož se domnívali, že je do budoucna ochrání proti libovůli budoucích vrchností.
Po panu Jiříkovi, jenž zemřel v roce 1586 bez dětí, dědil statky Pertold, syn pana Mikuláše, jenž pustil Hrabyň se Smolkovem svému bratru Janu Konstantinovi, který vlastnil po otci Mikuláši také Pustou Polom.
Už zmíněný obchodník Jaschke uvádí, že v té době byly lidové domky sroubeny z habrového dřeva, „hrubě tesané a neobratně spojované“, kryté slámou. Důkazy pro toto tvrzení již nemáme, jelikož časté požáry vyloučily možnost dochování těchto staveb do moderní doby. Jistým předpokladem pro tuto teorii ovšem může být fakt, že okolí Hrabyně bylo v těchto dobách porostlé právě habrem coby dřevinou, která snad stála také u vzniku názvu obce.
Za pana Pertolda Tvorkovského byl u Hrabyně zřízen dvorec Nový Dvůr (později nazvaný Josefovice), tento připadl poslední dědičce z rodu Bítovských - Kateřině, provdané do rodiny Cikánů ze Slupska, na Frýdlantě a Dobroslavicích (1573-1640).
V letech 1609-1613 v Novém Dvoře sídlila právě Kateřina ze Slupska, manželka vladyky Jáchyma z Třečkovic. K tomuto období byla v zemských deskách zaznamenána událost manželské rozepře, kdy paní Kateřina podala dne 24. září 1608 žalobu zemskému hejtmanovi na svého manžela. „V úterý po Narození Panny Marie přišel do jejího dvora a dle žaloby ji bez příčiny ztloukl a nemaje dosti, přitáhl ji ke studni a po hlavě dolů ji chtěl hodit a nepovedlo se mu to jen proto, že na její křik se seběhli lidé z okolí a od studny je oddělili. Následně ji tváří do bláta obrátil, nohama a rukama tlačil a zadusit se ji snažil.“
V roce 1595 popisují zemské desky událost, kdy mezi Podvihovem a Pustou Polomí v místech u kříže byl zákeřně zastřelen opavský hejtman Oldřich Bzenec, který se tudy pravidelně vracel domů na Klimkovsko. Vznikl z toho dlouhý soudní spor, protože za viníka byl bez důkazů označen Pertold Tvorkovský z Raduně, prý ze msty, protože Bzenec měl soudit už jeho druhé zabití poddaných, tentokrát raduňského ovčíře. Pertold byl druhým zetěm Hynka z Vrbna a těmto obviněním se bránil.
Pan Pertold ves Hrabyni s tvrzí a dvorem, Smolkov s tvrzí, dvorem a mlýnem a dvůr Lhotu se třemi zahradníky a mlýnem v roce 1606 pustil svému bratru Janu Konstantinovi. Pan Jan Konstantin Tvorkovský, jenž byl ženatý s Magdalenou z Vrbna, se nedožil dlouhého věku, zemřel v roce 1620, kdy začínala třicetiletá válka a zanechal tři syny, kteří se o otcovo panství podělili.
Nejstarší Bartoloměj Maxmilián obdržel Smolkov, druhý Jiří Rudolf Hrabyni a nejmladší Bernart Leopold vzal Pustou Polom. Jinošská lehkomyslnost i zlá doba přivedla všechny bratry brzy na mizinu. Když v roce 1626 přitáhli vojáci vévody Mansfelda a obsadili celé Horní Slezsko, oba bratři nepřátelským vojákům císaře pomáhali a hrabyňský Jiří Rudolf se dokonce propůjčil k vojenské službě v Mansfeldově armádě. Jiří Rudolf je připomínán ještě v roce 1629, kdy již sice nebyl na živu, ale císařská exekuční komise tehdy vyměřovala zpronevěřilé šlechtě vysoké pokuty.
V roce 1630 zemřel též nejstarší z bratří, načež Hrabyně i Smolkov připadly nejmladšímu Bernardu Leopoldovi. Tomu bylo uloženo, aby za sebe i za svého zemřelého bratra Jiřího Rudolfa složil vysokou pokutu. Musel tedy zastavit své statky, které byly navíc tak zpustošeny, že vynášely minimum očekávaného zisku. Samotnému nic nezbývalo, tak pustošil lesy a utratil i kostelní majetek. V letech 1625-1629 navíc Opavsko sužoval vpád dánských vojsk a v posledním roce 1629 byla také Hrabyně zpustošena a úplně vypálena.
Nový Dvůr přešel pod panství hrabyňské a bylo zde postaveno několik nových dřevěných chalup, hlavně pro panského hajného. Statky Bernarda Leopolda byly natolik zadluženy, že je věřitelé v roce 1637 dali do pronájmu. Dne 20. prosince je pak prodali za 5 500 zlatých Marii Magdaléně Syrakovské z Pěrkova - vdově po Albrechtu Rembovském z Rembova, od roku 1655 znovu provdané za Jindřicha Karla Donáta z Velké Polomi. Tomu hrabyňské panství prodala a on je prodal dál za 6 250 tolarů Albrechtu Meisingerovi z Grzymaly.
V roce 1642 došlo k vpádu švédských vojsk do zemí Koruny české a tyto události také výrazně zasáhly do života obyvatel na Opavsku. Švédský generál Leonard Torstensson zcela zreorganizoval svou armádu a začal uplatňovat novou taktiku vedení války, díky které se brzy stal postrachem vládnoucího rodu Habsburků. Ta spočívala v rychlosti pohybu, manévrovací schopnosti a v zásadě v přenesení války na území nepřítele. Tak Švédové velmi rychlým pohybem přesunuli na jaře roku 1642 své vojsko ze zimního ležení v severním Německu přes západní Čechy do Dolního Slezska a v květnu Torstensson dobýval jedno opevněné město za druhým, padl Velký Hlohov, Lehnice a Javor. Dne 31. května 1642 byla císařská armáda rozdrcena u Svídnice. Švédský předvoj pak začal drancovat Opavsko a Těšínsko, v nastalé panice z Opavska prchala šlechta, duchovenstvo i bohatší měšťané. Torstensson neobléhal dále slezská města a využil toho, že cesta na Moravu byla volná a vydal se k Olomouci, která se 14. června vzdala.
Nejtíživější období nastalo především pro obyčejný lid, jelikož ten musel vyživovat švédské vojsko, které se v tomto kraji usídlilo. K tomu téhož roku přimašírovalo na Opavsko třicet tři tisíc císařských vojáků a ti nebyli o nic lepší. Žoldnéři obou stran se většinou živili pleněním vesnic a loupežemi, ale také jich v bojích přišlo mnoho o život.
Hodně Švédů bylo pochováno na hrabyňském kopci naproti lhotskému chodníku, kde dlouhou dobu údajně stál ve svahu k lesu „Barák“ - vysoký dřevěný kříž. Blíže však není známo, proč právě zde.
V roce 1643 žilo v Hrabyni 10 usedlých rodin - 2 sedláci a 8 zahradníků, celkem méně než 100 lidí. V roce 1669 měla Hrabyně 7 sedláků a 10 zahradníků.
Příběh o panu Maxmiliánovi Mitrovském se zachoval v zápisech Josefa Zukala, který v knize "Paměti Opavské" nazval XII. kapitolu "Zemanské ostudy v Podvihově a na Hrabyni". Popisované události začínají rokem...
tags: #katastr #nemovitosti #podle #majitele #velke #bilovice