Představa, že byste za průměrnou měsíční výplatu zaplatili nájem na devět měsíců, zní v dnešní době jako utopie. V roce 1989 to však byla realita. Tehdejší průměrný nájem v Praze činil pouhých 358 korun měsíčně, zatímco dnes za podobnou částku pořídíte sotva metr čtvereční. Na první pohled se může zdát, že za minulého režimu bylo bydlení dostupnější. Pravda je ale trochu složitější.
V socialismu byly byty často státní nebo družstevní, což umožnilo umělé udržování nízkých cen. Bytová infrastruktura však byla zanedbaná a nové byty se stavěly pomalu. Dnešní situace je odlišná - tržní prostředí znamená větší výběr a modernější standardy, ale také vyšší náklady.
Politici a ekonomové nám rádi připomínají, že si dnes můžeme za průměrnou mzdu koupit více potravin než v minulosti. Je to pravda - za kostku másla dnes zaplatíte úměrně podobně jako v roce 1989. Ale co nájem? Zatímco ceny potravin stoupají pomaleji než mzdy, u nájmů to platí jen částečně. Za průměrnou výplatu si dnes můžete dovolit méně měsíců bydlení než před třiceti lety.
Není to jen otázka Prahy - stejný trend pozorujeme i v jiných bohatších zemích. Jak se zvyšuje ekonomická úroveň, lidé přirozeně věnují větší část svých příjmů na bydlení. Na druhou stranu se snižuje podíl výdajů na potraviny nebo jiné základní potřeby. Zdražování nájmů je nepříjemná realita, ale není to beznadějné. Hledat bydlení mimo centrum, sdílené bydlení a dlouhodobé plánování mohou být řešením.
Umakartové jádro, univerzální obývací stěna a ikonická rohová lavice, kterou jste prostě museli mít. Na vybavení, jež k éře socialismu neodmyslitelně patří, dnes nejspíš narazíte už jenom u babičky. I přes rozdílnost interiérů mají však dnešní byty a byty z minulého režimu něco společného: nedostupnost.
Nábytek a zařízení jednotlivých domů i bytů se za socialismu příliš nelišilo. Do obývacích a dětských pokojů, nebo dokonce i kanceláří a pracoven se dával stavebnicový nábytkový systém známý pod názvem Universal. Velkým oblíbencem byla mohutná obývací stěna. Vitríny v ní byly často vyskládány nejrůznějším sklem nebo rodinnými památkovými předměty. Své nenahraditelné místo v ní měl také televizor nebo bar s alkoholem.
Každý obývací pokoj musel mít dále svůj čalouněný gauč a křesla, tedy sedací soupravu. Téměř v každém dětském pokoji se nacházely palandy, které nadšeně vítali především majitelé menších bytů.
Typické pro panelové domy z dob socialismu bylo umakartové jádro, které se po revoluci začalo z bytů ve velkém odstraňovat. Umakartové jádro se používalo, aby koupelna a toaleta byly co nejdříve hotové, jelikož na zdění nebyl čas. Právě koupelna a toaleta tvoří v panelovém bytě tzv. bytové jádro. Umakart je materiál, který je vyroben z lisovaného kartonu.
Dominantou ložnice byla stejně jako dnes postel, navíc zde byl často ještě peřiňák. Nad postelí většinou visela velká černobílá svatební fotografie. Nesměly chybět ani velké hluboké dřevěné skříně. V nejedné domácnosti se zde vyskytoval i šicí stroj.
V kuchyni se nacházela linka, často oranžové nebo modré barvy. Byl zde také klasický sporák. Kromě linky byste tady našli i masivní kredenc. V žádné domácnosti nesměla chybět rohová lavice u jídelního stolu. Lavice byla oblíbená především pro velké množství úložného prostoru.
Na bydlení jste si za socialismu mohli pěkně počkat. Komu se však podařilo státní byt získat, společně s ním měl také jistotu velmi nízkého nájmu. A tím je myšleno opravdu nízkého - v řádech jednotek korun. Užívání státního bytu bylo z dnešního pohledu téměř zadarmo.
Metr čtvereční bytu se na začátku šedesátých let účtoval za dvě koruny a padesát haléřů. Prostorný byt o rozloze 75 metrů čtverečních tak například vyšel pouze na 187 korun a padesát haléřů. Tato sazba na metr čtvereční byla navíc jednotná pro všechna města.
Je však třeba připomenout, že v porovnání s dneškem byly o mnoho menší mzdy. Pro příklad, na konci roku 1989 byla průměrná měsíční mzda v Československu 3 170 korun hrubého. Po roce 1989 již nebyl tento stav udržitelný a ceny se začaly přibližovat realitě.
Za socialismu spadalo bytové hospodaření samozřejmě do veřejného sektoru a bydlení a jeho cenová politika tak byla řízena státem. To mělo za následek značné rozdíly ve srovnání s tržní ekonomikou, jakou známe dnes. Ceny bytů byly určovány centrálně a byly výrazně nižší než v současné době, což bylo částečně dáno i tím, že stát podporoval bydlení jako součást širší sociální politiky.
Přestože bylo právo na bydlení deklarováno, v praxi se lidé často setkávali s dlouhými čekacími dobami na přidělení bytu. V některých případech to mohlo trvat i několik let. Byty tak byly podobně nedostupné jako dnes, nicméně ne z důvodu ceny. Na přidělení bytu se vedly pořadníky a rozdělovníky s bodovacím systémem. Občané neměli velkou možnost výběru, pokud jde o umístění nebo typ bydlení. Byty byly přidělovány podle určitých kritérií a často bez možnosti vyjádřit preferenci.
Byty většinou patřily státu, což znamenalo, že obyvatelé je vlastnili jen omezeně. To snížilo možnost individuálních úprav.
Masová výstavba bytů začala už v 50. letech. Po druhé světové válce bylo v celém Československu pouze cca 4 tisíce bytů. Po únoru 1948 se komunisté rozhodli pro změnu charakteru bytové politiky, a došlo tak k vytvoření Československého stavebního závodu.
V šedesátých letech začala vznikat družstevní výstavba. V průběhu 60. let se jednalo o nejrozšířenější druh. Kromě státních a družstevních bytů zde byly ještě podnikové byty. Individuální výstavba se týkala především rodinných domů.
V sedmdesátých a osmdesátých letech byla masivní výstavba stále v plném proudu. Za těchto dvacet let vyrostlo v Československu 1,5 milionu bytů. Nastala také obrovská obliba chat a chalup, které poskytovaly možnost úniku z panelákových sídlišť.
tags: #promena #bydleni #na #vesnici #za #komunismu