V architektonické historii představuje železobeton revoluční materiál, který umožnil vznik zcela nových forem a konstrukcí. Jeho počátky sahají hluboko do minulosti, avšak plného potenciálu bylo dosaženo až s rozvojem moderní architektury na přelomu 19. a 20. století.
První ojedinělé pokusy s využitím železobetonových nosných konstrukcí v českých zemích lze vystopovat již na konci 19. století, jednalo se však o menší stavby nebo jednotlivé části konstrukcí. V Anglii se kovové skelety objevily již na konci 18. století.
Skutečně plného a efektivního uvedení do praxe se železobeton dočkal až na počátku 20. století, přičemž rutinního zvládnutí dosáhl až po první světové válce. Jako základní nosná struktura našel železobetonový skelet nejširší odezvu u rozměrných, mnohopodlažních objektů s důrazem na volnou nebo variabilní dispozici, jako byly průmyslové stavby, obchodní domy a velkotržnice.
V porovnání se staršími smíšenými konstrukcemi výrobních objektů nabízel železobetonový skelet řadu rozhodujících výhod:
Fascinujícím přínosem byly zejména vlastnosti betonu jako materiálu - odolnost vůči mechanickému a chemickému namáhání, povětrnosti, vysokým teplotám, požáru a působení elektrického pole. Díky těmto přednostem si železobetonový skelet, navzdory drobným nevýhodám jako mokrý proces a hmotnost, rychle získal své zastánce mezi staviteli a stavebníky.
Meziválečné průmyslové stavby s železobetonovým skeletem vycházely z osvědčeného schématu: podpora - průvlak - trám - deska. Vedle tohoto konvenčního řešení se objevovaly i variace, jako například pilíře s hřibovitými hlavicemi pro maximální rozpon a výhodný poměr konstrukční a světlé výšky.
Architektura výrobních objektů často využívala zkušenosti z inženýrských staveb a velkorozponových konstrukcí, zejména pro zastřešení rozměrných technologií nebo mimořádně rozlehlých prostor bez vnitřní podpory. Obloukové konstrukce v některých případech výhodně využívaly propojení velkorozponových částí s běžným podlažním skeletem podružných prostor.
Výhody železobetonového skeletu pro průmyslové provozy dokládá i fakt, že byl často proveden ve formě železobetonových rámů až do konstrukce mansardové střechy. Revoluční zvrat znamenala železobetonová stropní, respektive střešní, konstrukce jako neodolatelné vábení uzavřít objekt plochou střechou. Moderní architektura směřovala k nahrazení šikmé střechy rovnou, což bylo usnadněno novými betonovými stropními konstrukcemi.
Specifickou skupinou využití železobetonu v průmyslových objektech byly konstrukce samostatných armatur a technologií, koncipované jako skelety (vodárenské věže), kotvení lehčích konstrukcí (telekomunikace) nebo založené na prostorové tuhosti a klenebném efektu (např. sila).
Estetiku výrobních objektů určoval především jejich užitný charakter a důraz na návratnost investice. Nicméně i v meziválečné průmyslové architektuře existovaly formálně bohaté výjimky a do průmyslových areálů často patřily i administrativní budovy, vzorkovny a další objekty s vyššími estetickými a reprezentačními požadavky.
Problémem výrobních objektů bylo dokonalé osvětlení pracovního místa, dané velikostí volné nečleněné plochy podlaží. To vedlo ke snaze maximálně odlehčit průčelí zaváděním mechanického rastru oken, zvětšováním jejich počtu a velikosti, a s nástupem železobetonového skeletu k uplatnění pásového okna či prosklení průčelí.
Beton pokládali meziváleční architekti a stavitelé za extrémně odolný materiál, esteticky i funkčně plnohodnotný povrch. Nezřídka ho proto ponechávali na průčelí i v interiéru výrobních objektů jako pohledový, což přinášelo úspory a usnadňovalo údržbu. Pohledový beton se uplatňoval nejen ve větších plochách, ale i u detailů, kde se s výhodou využívala prefabrikace.
Téma průmyslového objektu poskytovalo platformu pro provázání technického, provozního a estetického řešení, naplňující heslo „forma vychází z funkce“. Průmyslová architektura se stala nositelem nové estetiky a koncepčního myšlení, její přísné podmínky a vyvážený poměr funkce, konstrukce, ceny a výrazu se staly vzorem pro dobové architekty.
Jeden z nejznámějších příkladů meziválečné průmyslové architektury - Baťův Zlín - kde se železobetonový skelet stal hybnou silou prosperity, základem nových měst, symbolem rychlosti výstavby a organizace práce, ale zároveň i symbolem osobní svobody a rovnosti.
Jedním z nejvýznamnějších architektů 20. století byl Francouz švýcarského původu Charles-Édouard Jeanneret-Gris, známější pod pseudonymem Le Corbusier. Jeho celoživotní dílo je neodmyslitelně spjato s železobetonem.
Po krátkém působení ve vídeňském ateliéru Josefa Hoffmanna odcestoval v roce 1908 tehdy jedenadvacetiletý Jeanneret do Paříže, kde čtrnáct měsíců působil v ateliéru bratří Perretů, kteří jako jedni z prvních využívali při stavění železem vyztužený beton.
V roce 1910 se Jeanneret během pětiměsíční stáže v berlínském ateliéru Petera Behrense seznámil s budoucím zakladatelem školy Bauhaus Walterem Gropiem a také s ortodoxním zastáncem funkcionalismu Ludwigem Miesem van der Rohe.
Intenzivní cesty a krátké praxe ve vyhlášených ateliérech, které stihl absolvovat ještě před vypuknutím první světové války, byly pro něj nejlepší školou architektury.
Zatímco jeho rané práce jako vila pro návrháře šperků Louise Falleta (navržena v sedmnácti letech) kopírovaly zvyklosti regionu, u vily pro movitého výrobce hodinek Anatola Schwoba (navržena v letech 1916 až 1917) již plně zužitkoval poznatky ze svých studijních cest. Dům byl revoluční nejen posunem k moderní architektuře s plochou střechou, ale především po konstrukční stránce. Jednalo se o první užití železobetonového skeletu pro rodinnou stavbu v Evropě.
Vila Schwob odráží výrazný posun v Jeanneretově architektonickém myšlení, představuje hybrid mezi klasickým a moderním uvažováním. Návrh sice využívá tradiční symetrické řešení, ale železobetonová konstrukce zároveň dává svobodu v uspořádání vnitřních zdí i členění fasád. Dům navíc disponoval ústředním topením umístěným ve stěnách a podlahách.
Vila Schwob byla také první stavbou, k níž se Jeanneret, již pod pseudonymem Le Corbusier-Saugnier, veřejně přiznal v časopise L‘Esprit Nouveau.
V meziválečném období se zakladatel purismu hřál na výsluní pozornosti a železobetonová konstrukce mu usnadňovala splnění všech pěti bodů potřebných pro dosažení moderní architektury:
Rovinatá louka nedaleko Seiny dala příležitost vyniknout všem pěti prvkům moderní architektury. Dům vyzdvižený na sloupech v parteru ukrývá garáž s velkorysou rampou vedoucí do volné obytné zóny s pásovými okny rámujícími výhled do zahrady.
Úsilím, s jakým se Le Corbusier snažil naplnit těchto pět bodů, si často proti sobě poštval nejen stavební společnost, ale i samotného klienta.
Od 50. let 20. století, po smrti své ženy, trávil Le Corbusier čas jako mnich v Le Cabanon - malé „lodní kabině“ vystavěné na moduloru. Upustil od zářných urbanistických vizí a více přemýšlel o obyvatelích měst. Le Cabanon představoval prototyp, od něhož se ve větším měřítku odvozovaly obytné jednotky pro „stroje na bydlení“.
V Indii získal Le Corbusier volnou ruku od premiéra Džaváharlála Néhrúa při realizaci nového hlavního města Pandžábu - Čandígarhu. Dnes milionový Čandígarh nabízí jedno z nejčistších životních prostředí v celé zemi. Hlavní vládní budovy se stihly dokončit za Le Corbusierova života, další stovky staveb postupně vyplňují pevně danou mřížku. Čtyřpodlažní obytné stavby tvoří vzdušný železobetonový skelet a soubory jednopodlažních rodinných domů o rozloze 110 m² jsou sdruženy do vesnic o velikosti 750 jednotek.
V současné době je beton široce přijímán jako materiál, který poskytuje architektům a designérům značnou volnost. Jedinečnými vlastnostmi betonu jsou jeho pevnost, forma a textura, které nabízejí široké spektrum možností pro realizaci představ investorů.
Navzdory pokroku v technologiích a materiálech mají železobetonové skeletové konstrukce stále své specifické výhody a nevýhody:
Příkladem moderního využití betonu je rodinný dům v Kojetíně u Nového Jičína, kde architekti Kamil Mrva a Radek Leskovjan (značka UAX!) navrhli přístavbu s železobetonovým skeletem a domem zasazeným do svahu. Objekt, postavený z pohledového betonu EASYCRETE®, získal několik architektonických ocenění a byl prezentován v řadě odborných médií po celém světě.
V tomto projektu byl kladen důraz na propojení stavby s okolní přírodou, vytvoření rodinného atria a respektování současných trendů bydlení. Dům se jeví zvenčí tak, že jím prostupuje příroda, vše je přirozené a čisté. Moderní architekturu doplňuje interiér, který přesně odpovídá rukopisu značky UAX!, kde atmosféra a detaily hrají klíčovou roli.
Železobetonový skelet představuje pro rodinné domy moderní a efektivní řešení, které umožňuje flexibilitu v návrhu a vysokou trvanlivost stavby. Ačkoliv počáteční náklady mohou být vyšší, dlouhodobé výhody v podobě odolnosti, nízké údržby a tepelně-akumulačních vlastností činí z této technologie atraktivní volbu pro budoucnost bydlení.
Beton jako materiál, který má své vlastní záznamy o procesu vzniku, nabízí architektům a inženýrům široké možnosti pro realizaci vizionářských projektů, které reflektují jak technické požadavky, tak estetické a funkční potřeby moderního bydlení.
tags: #prvni #rodinny #dum #se #zelezobetonovou #konstrukci