Lidé se často automaticky staví na vrchol evolučního řetězce, přesvědčeni o své jedinečnosti a nadřazenosti nad ostatními živočichy. Tato antropocentrická perspektiva vedla k dlouhodobému podceňování zvířat a jejich schopností. Dlouho se věřilo, že zvířecí chování nelze posuzovat z pohledu vyšších kognitivních procesů, jak je známe u lidí. Tato teorie, propagovaná například britským psychologem C. Lloyda Morganem v 19. století, byla postupně revidována.
Vědci v první polovině 20. století využívali experimenty na zvířatech k pochopení lidského chování. Práce Pavlovových psů, Skinnerových krys či Köhlerových šimpanzů položily základy mnoha dnes uznávaným psychologickým fenoménům a teoriím. Teprve v 60. letech 20. století, s nástupem vědecké postmoderny, začalo docházet k hlubšímu uznání zvířat. Objevily se názory, že lidská mysl může být pouhým shlukem komplexních procesů, které řídí chování, čímž se rozplynulo mystérium lidské mysli.
Mezi běžnými domácími zvířaty se jako jedni z nejinteligentnějších jeví prasata, což může být pro mnohé překvapivé. V experimentech z 90. let prokázala prasata schopnost ovládat kurzor na monitoru pomocí rypáku, a to na základě rozpoznání již viděných objektů. Dalším předsudkem, který obklopuje prasata, je jejich údajná špína. Předpoklad, že zvíře, které se rádo válí v bahně, nemůže být inteligentní, je však mylný. Bahno slouží prasatům jako ochrana před přehřátím, jelikož nemají potní žlázy.
Realita života mnoha zvířat v průmyslových a dokonce i domácích chovech je však často poznamenána krutostí a utrpením. Dokument "Svědectví" odhalil šokující praktiky, které jsou běžnou součástí práce chovatelů. Mezi nejčastější patří upalování ocasů selatům, kastrace bez umrtvení, vypalování rohů telat až na lebku nebo odebírání novorozených mláďat matkám. Ačkoli se tyto činy podle zákona nemusí vždy kvalifikovat jako týrání, pro zvířata představují obrovské utrpení.
Film se zaměřuje na nejčastěji zneužívaná zvířata v České republice, jako jsou krávy, prasata, ovce, kozy, slepice, kachny, krůty, křepelky a ryby. Dokument také poukazuje na to, že domácí chovy mohou být v některých případech horší než průmyslové velkochovy. Zvířata jsou zde degradována na zboží a zachází se s nimi hůře než s věcmi.
Známé osobnosti jako MMA zápasnice Magdalena Šormová a umělec Ben Cristovao ve filmu vyjadřují své znepokojení nad bezohledným ubíráním zvířatům jejich práva na život. Režisér Petr Vachler zdůrazňuje, že lidé ve svém klidu a pohodlí často nevidí utrpení zvířat a domnívají se, že je vše v pořádku.
Zvířecí architektura představuje fascinující oblast, která inspirovala i lidská obydlí. Od ptačích hnízd a bobřích hrází až po složitá mravenčí termitiště, zvířata prokazují mimořádnou stavební zručnost. Některé druhy dokonce sdílejí obydlí, ačkoli by se ve volné přírodě vzájemně hubily. Příkladem je soužití lišky s jezevcem nebo dokonce s divokým králíkem, přičemž lišky v těchto norách na králíky neútočí.
Nejsofistikovanější systémy představují termitiště a mraveniště, kde mravenci nejen pěstují houby, ale chovají i jiné živočichy, například mšice. Tento způsob života připomíná historické soužití lidí s domácími zvířaty pod jednou střechou, zejména s dobytkem. Důvody byly jak prostorové, tak snaha využít živočišné teplo, což bylo praktické zejména v oblastech s dlouhými a zasněženými zimami.
I v dnešní době se zvířata přizpůsobují lidské civilizaci a využívají její artefakty. Vrány a straky si staví hnízda z drátěných špic určených k odpuzování ptáků. Včely čalounice si dokonce postavily hnízdo z plastů. Vzhledem k tomu, že lidé zabírají stále více původních zvířecích stanovišť, divoká zvířata se stále častěji stěhují do lidských obydlí a jiných budov.
Někteří odborníci hovoří o "bytové krizi" divoké zvěře. Zoolog Miloslav Nevrlý je jedním z mála lidí, kteří se snaží s divokými tvory žít v souladu. Ve svém starém domě, který stojí na místě bývalého lesa, toleruje přítomnost lesních myšic a v přírodě přespává na místech, kde se uchylují i jiní živočichové, což mu umožňuje zažívat fascinující setkání s divokou přírodou.
Otázka chovu zvířat, zejména exotických, je regulována legislativou. Zákon o obchodování s ohroženými druhy (CITES) a související vyhlášky stanovují pravidla pro chov a obchod s ohroženými druhy. V bytových jednotkách mají nájemci i vlastníci právo chovat zvířata, pokud to nezpůsobuje nepřiměřené obtíže ostatním. Chov zvířat vyžadujících zvláštní péči, tedy potenciálně nebezpečných druhů, musí být povolen krajskou veterinární správou.
I přes legislativní rámec mohou pronajímatelé nebo společenství vlastníků jednotek stanovit další podmínky pro chov zvířat, například vyšší kauci nebo poplatky za údržbu. Důležité je dodržovat základní hygienická opatření pro ochranu chovatelů i jejich sousedů.
Mezi 704 druhy živočichů a 395 druhy rostlin, které jsou bezprostředně ohroženy vyhubením, patří například lidoopi, luskouni, pandy, tygři, krokodýli a mnoho dalších druhů. Mezinárodní obchod s těmito druhy je přísně zakázán a povolen pouze ve výjimečných případech.
Ztráta domácího mazlíčka je pro mnoho lidí stejně bolestivá jako ztráta blízkého člena rodiny. Otázka posmrtného života zvířat je proto nejen filozofická, ale i hluboce emocionální.
Historicky existovaly kultury, které věřily v posmrtný život zvířat. Staří Egypťané například mumifikovali kočky a psy, aby mohli pokračovat ve své existenci v posmrtném světě. V severské mytologii se hovoří o psech doprovázejících padlé bojovníky do Valhally.
Z biologického hlediska neexistují důkazy o tom, že by vědomí zvířat přežívalo smrt. Vědecký pohled zdůrazňuje, že vědomí je spojeno s mozkovou aktivitou, která po smrti ustává. Nicméně, teorie o zákonu zachování energie naznačuje, že energie nemůže zmizet, pouze se transformuje.
Východní náboženství, jako buddhismus a hinduismus, věří v reinkarnaci, což znamená, že duše zvířat se mohou po smrti znovu zrodit do jiných forem života. Mnoho majitelů domácích mazlíčků popisuje nevysvětlitelné jevy po smrti svých zvířat, jako jsou zvuky, pachy nebo pocit jejich přítomnosti. Parapsychologové tyto zážitky vysvětlují jako možný otisk energie.
Příběh pejska Montyho, který po smrti svého předchůdce Quinnyho okamžitě zamířil k jeho urně a objal ji packami, je dojemným příkladem hlubokého pouta mezi zvířaty. Ačkoli věda nemůže jednoznačně potvrdit posmrtný život zvířat, historické, náboženské a osobní zkušenosti naznačují, že tuto možnost nelze zcela vyloučit.
V historii Země došlo již pětkrát k masovému vymírání. V současnosti mnoho odborníků varuje před šestým masovým vymíráním, které je však poprvé způsobeno činností jednoho živočišného druhu - člověka.
Nová studie se zaměřila na suchozemské plže a zjistila, že od roku 1500 zaniklo 7,5 až 13 % jejich druhů, což představuje 150 až 260 tisíc druhů. Tento trend potvrzuje, že jsme svědky nástupu šestého masového vymírání. Situace se liší napříč planetou, přičemž ostrovní druhy jsou postiženy více než kontinentální.
Někteří lidé popírají začátek šestého vymírání, jiní ho považují za přirozenou evoluční trajektorii. Odborníci však zdůrazňují, že člověk je jediným druhem schopným manipulovat s biosférou ve velkém měřítku a má vědomou volbu ovlivnit budoucnost biologické rozmanitosti.
Iniciativy na ochranu přírody se často zaměřují na charismatické druhy, jako jsou pandy a tygři, ale méně pozornosti se věnuje bezobratlým. Přesto je nezbytné v ochranářských snahách pokračovat a dokumentovat biologickou rozmanitost, než zmizí. Chybí však politická vůle k řešení této krize.