Italská zahrada, známá také jako italský park, představuje významný fenomén v historii zahradního umění, srovnatelný s francouzskými, anglickými či holandskými zahradami. Její vliv sahá hluboko do minulosti a rozhodující roli v její formující se geometrické úpravě hrála architektura a původní užitkové využití.
První italské zahrady často zahrnovaly i praktické, užitkové plochy. Renesanční období obohatilo italské zahrady o umělecké prvky, zejména sochařství, které neodmyslitelně patřilo k tehdejší architektuře.
Italové jsou považováni za mistry v tvorbě terasevitých zahrad. Tyto realizace jsou dnes vnímány jako typický styl italské zahrady, ačkoliv to není zcela přesné. První terasovité zahrady vznikaly na kopcích podél řeky Arno ve Florencii, inspirovány zahradami římskými a neapolskými. V těchto zahradách byly budovy často situovány na nejvyšších místech, což upevnilo spojení italské zahrady s kopcovitou krajinou, svahy a terasami.
Vrchol rozvoje italských zahrad nastal v období renesance, s dalším rozvojem během baroka. V obou těchto obdobích se tvorba zahrad řídila několika klíčovými pravidly:
V duchu výše zmíněných pravidel se v italských zahradách začaly objevovat specifické prvky:
Ornamentální výplně zahradních parterů, které se od 17. století vysazovaly v podobě nízce tvarovaného zimostrázu (Buxus). Výplně byly sypány různými barevnými materiály, jako jsou kamínky, písek, saze, mušle, drcené cihly či keramické střešní tašky.
Malé ozdobné zahrady nebo předzahrádky, ornamentálně osazené okrasnými květinami. Představují menší, samostatné celky uvnitř nebo na okraji větší zahrady.
Bohatě zdobené vstupní síně v přízemí budov, jejichž jedna stěna je otevřena do zahrady. Z těchto prostor byl umožněn přístup do dalších částí budovy. Lze je přirovnat k „do zahrady otevřené chodbě“.
Umělá jeskyně, případně plastický obraz se sousošími uvnitř architektonického prvku. Často zobrazovala historické, mytické nebo biblické náměty, jako například Grotta di Adamo ed Eva v parku zahrady Boboli ve Florencii.
Kruhovitá úprava části zahrady sloužící jako zahradní divadlo. Mohla zahrnovat i loubí, tunely a vegetační bludiště.
Cesty v italských zahradách se staly osami spojujícími různé jejich části, čímž byl do prostoru vnesen první dominantní geometrický prvek. Tvůrci si pohrávali se scénickými efekty a vytvářeli jakési kulisy. Velkou roli hrály terasy a schodiště, které působily dramaticky.
Ze starověkého Říma přišla inspirace nejen amfiteátry, ale i uměleckým tvarováním keřů a sochami v antickém stylu. V rané renesanci se zahrada stala obytným prostorem, budovaným podle stejných kritérií jako palác, na jehož půdorys často navazovala.
Zahrady panovnických dvorů sloužily i jako sbírky rostlin a cizokrajných živočichů, propojujíce tak obytný venkovní prostor s botanickou a zoologickou zahradou. Půdorys italských zahrad si často zachovával šachovnicovitý charakter, připomínající původ v užitkových zahradách s dominancí záhonů. Rovné plochy mohly působit jednoduše, ale geometrie byla rozbíjena různou účelovostí.
Křížení cest bývalo často doplněno vodní nádrží s fontánami, vodotrysky nebo tvarovaným stromem. Terasy před lodžiemi a sala terrena byly náročně upravovány, často na hlavní ose domu, jejíž konec byl ozdoben grottou, kaskádou či theatronem.
S větší vzdáleností od budovy a centra zahrady se cesty stávaly klikatějšími, ustupovala geometrická pravidelnost. Vrcholně renesanční zahrady se staly komplikovanými, ale zároveň elegantními a hravými, označovanými jako zahrady manýristické.
Manýrismus, typický pro renesanční umění, našel své místo i v zahradách, například v zahradě Villa Medici s díly antiky nebo v silně manýristických zahradách Boboli. Za těmito zahradami stál mocný rod Medicejů.
Tradiční italské terasovité zahrady byly ovlivněny olivovými sady a vinicemi, pěstovanými na terasách a slunných svazích. Jezírka s kaskádami podtrhovala hornaté plochy, zatímco loubí a grotty poskytovaly stín. Květinové výsadby tvořily zajímavé vzory a stromy byly často tvarovány do různých geometrických forem.
Ozdobný řez dřevin je pro italské zahrady klíčový. Sochy byly umisťovány strategicky pro pozorování z různých míst. Dominantní roli hrála architektura, využívající terasovitý terén. Mezi typické rostliny patřily cypřiše, hortenzie, olivy, buxusy, vistárie a vinná réva. Barevná paleta zahrnovala žlutou, červenou, oranžovou a modrou.
Architektonické prvky musely odpovídat centrálním budovám. Odpočinkové terasy byly často dlážděné, doplněné ornamentálními schodišti, sochařskými prvky a vodními kaskádami, které spolu s dalšími prvky tvořily jedinečný celek.
Zahrada vatikánského Belvederu (Cortile del Belvedere) byla vytvořena jako soustava tří teras. Botanické zahrady, jako například ta v Padově, připomínaly svým kruhovým půdorysem ideální města vrcholné renesance.
Baroko přineslo do italských zahrad propojování os a prostorů, bohatší a až nepřirozené tvary zeleně, včetně napodobování předmětů a zvířat (topiary). Vodní prvky a sochařská díla byla kombinována s architekturou a složitě upravovanou zelení.
Renesance přinesla rozmach zahradnické tvorby. Jednou z nejstarších zachovaných zahrad v Evropě jsou renesanční zahrady Boboli ve Florencii, založené v 16. století rodem Medicejských, plné soch, fontán a teras.
Na našem území byly ve stylu italských zahrad vybudovány palácové zahrady pod Pražským hradem, jako zahrada Fürstenberská, Kolovratská, Pálffyovská, Ledeburská a Vrtbovská.
Italská terasovitá zahrada je nejvýraznějším stylem italského parku, často chápána jako synonymum italské zahrady, přestože se způsoby úpravy vyvíjely více.
tags: #renesancni #zahrada #pudorys