Historické ložisko polymetalických rud Roztoky se nachází na levém břehu Labe východně od Ústí nad Labem a jižně od Děčína v nejsevernější části Českého středohoří. Konkrétně se jedná o prostor vlastní obce Roztoky a prostor mezi údolím, v němž Roztoky leží, a sousedním východněji položeným údolím zvaným v minulosti Köhlengrund (též Köhlergrund či Katzengrund) v masívu Vysoké hory (Hohen Berg, 235 m).
Ložisko Roztoky je jediné prokazatelně terciérní polymetalické zrudnění v oblasti Českého masívu. V 16. a v menší míře i v 18. století zde probíhala těžba stříbra, přičemž kutací práce byly prováděny i v 19. století. V 50. letech 20. století byl v Roztokách proveden ložiskově geologický průzkum, který umožnil moderní a detailní zpracování lokality z petrologického, ložiskového, mineralogického a geochemického hlediska.
Roztoky (Rongstock) jsou známé především z petrologické literatury jako typová lokalita terciérního monzodioritu (essexit podle Hibsche, rongstockit podle Trögera). Méně známé je Roztoky jako ložisko Pb-Zn-Cu (Ag, Te) rud, které je prostorově i geneticky vázáno na terciérní horniny tzv. roztockého vulkanického centra. Toto centrum představuje hlavní oblast vulkanických aktivit v Českém středohoří a je tvořeno silně diferencovaným vulkanickým komplexem vystupujícím na tzv. oháreckém (oherském) riftu. Vulkanické pochody probíhaly v období před 42 až 10 milióny lety.
Centrální část roztockého vulkanického centra je vyplněna brekcií trachytu s karbonátovým tmelem, kterou pronikají mladší trachyty a fonolity. V okolí této brekcie se nacházejí tělesa olivinického nefelinitu, basanitu a fonolitu. Jihozápadní okraj centra je omezen lokálním zlomem, po němž pronikla brekcie lamprofyrového složení.
Vlastní hydrotermální žilné ložisko je prostorově vázáno převážně na těleso (peň) monzodioritu, které se nachází při jižním okraji roztockého vulkanického centra a buduje masív Vysoké hory. Toto těleso monzodioritu je na západě omezeno lokálním zlomem směru SV - JZ a na východě blokem kontaktně metamorfovaných slínovců křídového stáří (svrchní turon). Stáří monzodioritu bylo metodou K/Ar stanoveno na 29,5 miliónů let.
Ložisko představují minimálně tři ověřené, víceméně rovnoběžné rudní žíly. Dvě z nich, směru SV - JZ, probíhají převážně tělesem monzodioritu. Třetí, nejzápadnější žíla, směru SSV - JJZ, prochází tělesem fonolitu.
Hlavní žíla, s délkou asi 500 m a maximální mocností 0,6 m, má směr SV - JZ a probíhá v těsném kontaktu se starší, tři metry mocnou žílou bostonitu. Obě tyto žíly jsou rovnoběžné, uklánějí se pod úhlem 70-75° k SZ a z monzodioritu zasahují podstatnou částí i do metamorfovaných slínovců.
Žíla bostonitu a hlavní rudní žíla jsou lokálně přerušeny množstvím menších zlomů směrů SZ - JV, S - J a V - Z, podle nichž bývají lehce posunuty. Zároveň jsou překříženy mladší žílou trachytu směru V - Z, což naznačuje, že vznik rudní mineralizace souvisí s vývojem roztockého vulkanického centra.
Hlavní rudní žíla („prostřední“) je mocnější v úseku, kde prochází po kontaktu mezi alterovaným bostonitem a monzodioritem. V úseku, kde spolu s bostonitem prochází slínovci, je rudní mineralizace chudší a projevuje se jako útržky a impregnace o velikosti od 2 do 10 cm.
Minerální výplň je tvořena převážně karbonáty: rodochrozit, dolomit a kalcit (v pořadí od nejstaršího po nejmladší). Z rudních minerálů převládá sfalerit (s maximální mocností pásků 2-15 mm a zrn 2-5 cm) nad galenitem (jemno až hrubozrnné pásky). Méně hojný je pyrit (impregnace s maximální velikostí zrn 0,3 mm), chalkopyrit (drobné žilky a shluky izometrických zrn do 2 cm), tetraedrit (maximálně 1 cm velké jemnozrnné agregáty) a hessit (Pivec et al. 1998).
Vznik minerální výplně hlavní žíly probíhal etapovitě v závislosti na tektonických pohybech, což se odráží v brekciovité textuře žiloviny. Úlomky pyritizovaného kontaktně metamorfovaného slínu, bostonitu a monzodioritu jsou obvykle povlečeny sfaleritem a galenitem, stmeleny jsou karbonátem. Objevují se přechody od brekciovité textury ke kokardové. Sfalerit často tvoří samostatná zrna o velikosti až 2 cm „plovoucí“ v karbonátu. Lokálně byl sfalerit zjištěn i v podobě kolomorfních páskovaných agregátů.
Galenit obsahuje 0,14 % a tetraedrit 3,3 hm. % Ag (dle elektronové mikroskopie). Důležitým nositelem stříbra na ložisku je hessit (Ag2Te), který se vyskytuje ve formě nepatrných inkluzí v galenitu, méně často i ve sfaleritu. V připovrchových, zvětralých partiích žíly byl kromě limonitu zjištěn cerusit, smithsonit, sádrovec, malachit a azurit. Starší autoři uvádějí ještě chryzokol, chalkozín a argentit.
Přítomnost různobarevných páskovaných agregátů kolomorfního sfaleritu a výskyt chalcedonu naznačují spíše nižší teploty vzniku. Naopak výskyt kubického hessitu ukazuje na teploty vzniku okolo 155 °C. Studium fluidních inkluzí ve sfaleritu a rodochrozitu a studium izotopů síry ve sfaleritu a galenitu ukázalo, že rudní ložisko v Roztokách vznikalo za teplot dosahujících maximálně 200-250 °C.
Nejzápadnější žíla, o mocnosti 5 až 30 cm (krátce sledovaná Kostelní štolou), procházející fonolitem, je tvořena převážně kalcitem s galenitem a sfaleritem. Obdobné složení má i třetí (nejvýchodnější) žíla, která vystupuje v monzodioritu v zářezu železniční tratě za roztockou farou.
Počátek dolování rud v Roztokách nad Labem není přesně znám. Někteří autoři spekulují o zahájení těžby rud již ve 12. století, avšak tyto údaje nejsou podloženy.
První písemné záznamy, které spolehlivě dokládají těžbu v Roztokách, pocházejí ze 16. století. Obec Roztoky je poprvé zmiňována k roku 1186. Od konce 14. století byla součástí panství Blansko (Blankenstein).
Prvním písemným dokladem o roztockém dolování je závěť ústeckého měšťana Urbana Mlynisste ze dne 8. listopadu 1527. K roku 1555 je zaznamenáno, že rytíř z Bynova opustil šurf na stříbro u Roztok. Roztocké stříbrné doly jsou připomínány k roku 1568, kdy jsou v podílnické listině zmiňováni bratři ze Salhausenu. V druhé polovině 16. století zde dolovali těžaři z Annaberku, Magdeburku, pánové z Bynova a Salhausenové.
Rudolf z Bynova vlastnil v Roztokách 34 kuksů a vykupoval stříbrnou rudu od ostatních podílníků. Günter z Bynova věnoval ústecké měšťance Theodoře Kahlhauptin osm hřiven stříbra vytěženého z roztocké štoly sv. Kryštofa. V roce 1580 vynesly podíly na těžbě pánům z Bynova 12 hřiven a 15 lotů stříbra v ceně 93 kop a 12 grošů, přičemž celkový roční výtěžek všech těžařů činil 48,656 kg stříbra.
Vytěžená ruda se vozila ve člunech na opačný břeh Labe do Zadní Lhoty, kde na potoce stály šmelcovna a puchýrna pro drcení a tavení rudy. V roce 1599 jsou doly v plném provozu; roku 1608 je připomínána šmelcovna.
Pánové z Bynova vlastnili panství až do roku 1628, kdy je koupil Kryštof Zikmund z Thunu. Během třicetileté války a v letech následujících se v roztockých dolech nepracovalo.
V šedesátých letech 18. století obnovil roztocké doly hrabě Jan Josef Antonín Thun. Nechal v Podmoklech postavit velkou šmelcovnu a v roce 1767 povolal huťmistra z Kutné Hory. Z prvního vytěženého stříbra nechal zhotovit stříbrný servis.
V roce 1780 uvádí Peithner, že v roztockých dolech se před krátkou dobou dolovalo. Peithner nechal vyzmáhat dědičnou štolu, která se však často zatápěla a byla opuštěna. Konstatoval přítomnost kyzů a velké zásoby vytěžené rudy. Na jeho popud byla obnovena stoupovna a hutě, doly byly obsazeny těžaři. Po úspěšné první tavbě bylo dolování z neznámých příčin přerušeno.
V Schallerově Topografii království českého z roku 1787 je připomínána štola Josef ležící na břehu Labe, jejíž ústí bylo při velké vodě zaplavováno.
Roku 1793 byly roztocké doly prohlédnuty F. A. Reussem. Zjistil, že štola Barbora je zavalená, ale přístupná komínem ze štoly Josef. Štola Josef, ražená k podsednutí štoly Barbora, byla 170 m dlouhá a často zaplavována. Z tohoto důvodu a kvůli nízkým obsahům stříbra byla opuštěna. Vysoko v údolí Katzengrund byla na výchozu žíly zaražena štola Anna, která byla v roce 1793 dlouhá 235 m.
V roce 1793 byly štoly Anna a Josef obsazeny třemi muži a jedním štajgrem. Dělníci brali 12 krejcarů za osmihodinovou směnu. V době Reussovy návštěvy byly doly v cupusu, což znamenalo minimální práce ze strany těžaře pro udržení nároku.
V roce 1797 prý byly doly opuštěny se ztrátou 12 442 zlatých a 56 krejcarů. V roce 1840 byly přístupné štoly Anna a Josef, ale nedolovalo se v nich.
V roce 1853 vzniklo z popudu roztockého faráře těžařstvo složené z místních obyvatel. Pokoušelo se kutat ve štole Segen Gottes (dříve Anna). V roce 1854 řídil kutací práce naddůlní Traugott Wüstner. Byla postavena důlní kovárna a cechovna.
V roce 1888 byla provedena c. k. říšským geologickým ústavem analýza roztocké rudy, podle které obsahoval galenit 0,036 % Ag. V té době byla jako jediná přístupná štola v Köhlengrundu, a to ještě obtížně.
Schwabedissen (1940) uvádí, že v 19. století byly při požáru cechovního domu zničeny mapy roztockých štol.
V roce 1907 započal se zmáháním starých štol důlní podnikatel Josef Schmidt-Penitschka z Teplic. Vyzmáhány byly štoly Segen Gottes a Kirchenstolln. Započata byla údajně i otvírka štol Josefi a St. Christoph, práce na nich však brzy ztroskotaly.
V roce 1910 bylo Josefu Schmidt-Penitschkovi propůjčeno 15 dolových měr. V roce 1911 byla zveřejněna analýza rudy ze štoly Segen Gottes, která vykázala obsah olova 12,3-25,6 % a stříbra 0,0278-0,0845 %.
Ve stejném roce (1911) navštívili roztocké doly Karel Löwl s profesorem geologie Dr. Beckem. Zjistili, že štola Josef je nepřístupná. Štolu Segen Gottes prošli celou, a byla jim ukázána i štola Kirchenstollen. Löwl uvádí analýzy rudy ze štoly Segen Gottes (obsah Ag 0,0275 %, Pb 6,477 %, Zn 12,52 %) a z Kirchenštoly (obsah Ag 0,0266 %, Pb 9,26 %, Zn 11,97 %).
V roce 1929 byla štola Anna (Segen Gottes) zpřístupněna pro turisty. Provozovatelkou byla roztocká obyvatelka Elfrieda Hruschková, která vystavovala kusy rud a staré hornické nářadí. Krátkodobě se stala tato turistická atrakce populární.
V roce 1935 však bylo ústí štoly Anna zavaleno. Ostatní důlní díla byla v té době nepřístupná.
tags: #rodinny #dum #malachit #081