Jste vzhůru, nebo stále sníte? Probudíte se ve snu a najednou víte, že sníte. Můžete létat, tvořit, měnit pravidla. Říká se tomu lucidní snění. Transurfing říká: „Život je sen. Rozdíl je jen v úrovni vědomí.“ Když nejste bdělí, realita vás vláčí. Když se probudíte, můžete ji tvořit. Ne jako iluzionista, ale jako vědomý režisér svého scénáře.
Nejde o to popřít realitu jako takovou. Neznamená to, že je falešná. Ale že je tvárná - proměnlivá, subjektivní, tvořená vědomím. Stejně jako sen se mění podle toho, co prožíváte uvnitř, tak i denní realita reaguje na vaše ladění, postoje a očekávání. Když jste pasivní, sen vás unáší. Když se probudíte - uvědomíte si, že máte moc. Vadim Zeland říká: „Když se naučíš řídit svůj sen, staneš se vládcem reality.“
Takový sen je řízený zvenčí.
V takovém snu vedete vy - a realita odpovídá.
Ve spánku můžete získat vědomí a sen přetvářet. Stejně tak během dne můžete být vědomí ve svém myšlení a vnímání - což je podle neurověd i kvantových teoretiků stav vědomého pozorovatele. Mozek reaguje jinak, když víte, že sledujete svůj film. Aktivují se centra kreativity, empatie a rozhodování. Lucidní život je neustálý návrat do středu - do role tvůrce.
Zeptejte se: „Spím?“ Ne jako vtip, ale vážně. Každých pár hodin.
Každý den si zvolte konkrétní předmět (např. prsten, hodinky), který vám připomene otázku: „Jsem teď bdělý?“ Při pohledu na něj se zhluboka nadechněte a vraťte se do přítomnosti.
Změňte malý detail svého dne: Jiná trasa, jiný tón hlasu, jiný postoj. Tím přerušujete autopilota a aktivujete vědomého pozorovatele.
Zapište si 3 situace, kdy jste reagovali nevědomě. A jednu, kdy jste si vybrali jinak. Chvalte se za ni.
Největší tajemství reality? Není tak pevná, jak si myslíte. Ale dokud ji považujete za pevnou, bude taková. Mezi sny a sněním je rozdíl. Sny vtrhnou do naší hlavy z neznáma, jako kůň, který se splašil, nikdo ho neovládá a on si běží, kam se mu zachce. Sny jsou taky v dějinách neustále zkoumány, zatímco snění se věnuje pozornost malá. Vezměte si kupříkladu snáře. Kolik jich na světě je. Nabízejí zaručený výklad toho, co jste ve spánku zažili a viděli. Plno lidí na to věří.
Sigmund Freud se do výzkumu snů pustil vědecky. Tvrdil, že sny jsou královskou stezkou do našeho podvědomí. Že nikdo z nás pořádně neví, co se ve sklepeních naší mysli skrývá, protože jsme od těch prazvláštních prostor ztratili cestu a klíč. Hledání je tím pádem jako v labyrintu. Zajímavá je v každém případě debata o tom, jestli mohou být sny taky zázračné. Jestli obsahují někdy proroctví nebo poselství z vyšších míst.
Příběh babylonského krále Nabuchodonozora ilustruje snahu o výklad snů. Jednou měl sen, který ho vyděsil. Svolal věštce, čaroděje a hvězdopravce a požadoval nejen výklad, ale i uhádnutí samotného snu. Neuspěli a hrozilo jim rozčtvrcení. Zachránil je biblický prorok Daniel, kterému Bůh sen zjevil.
Oproti snům, které jsou od reality odvozeny, snění realitu předbíhá. Je v něm úžasná schopnost člověka představit si ideální svět. Snění je samo o sobě zázrak. Je lepší než realita, ve které se vždycky najde nějaký magor, který všechno zkazí. Svět našeho snění magory vygumuje a má snad jenom jednu chybu: nemůžete se v něm ničeho dotknout. Můžete se pouze dívat.
Obecný názor na sny je, že jde o přehled vzpomínek a emocí z předešlého dne, který se během spánku v mozku třídí a ukládá. „Zpracování „zbytků ze dne“ je pouze jedním z mnoha druhů snů,“ jak upozornil Sigmund Freud. Podle něj je však tento účel (dodělat příběhy ze dne, případně vyplnit nesplněná přání) celkem marginální a takové sny nazývá jako dětské (infantilní).
Jiným účelem snu může být ochrana spánku. To jsou sny, ke kterým dochází vlivem nějakého vnějšího podnětu, jenž je ve snu vysvětlován, aniž dojde k probuzení. Například kape kohoutek a Vám se zdá, že se plížíte podzemní chodbou a kape tam ze stropu voda. Nepodaří-li se takto podnět zpracovat, například je-li příliš silný, ochrana spánku se nezdaří a dojde k probuzení.
Hlavní vysvětlení snů podle Freuda spočívá v tom, že jsou výsledkem přetlačování vytěsněného myšlenkového obsahu z oblasti Id (pudové „Ono“) do vědomé oblasti Ego (Já), proti čemuž působí tzv. snová práce. To je jakási cenzura, jež obsahy deformuje například symbolizací (třeba tyče, kůly a minarety jako falické symboly, studánky a prohlubně místo vagín a balkóny místo ňader).
Je nasnadě, že se tedy ve snu porušuje kdeco včetně fyzikálních zákonů, zejména gravitačního (levitace je také symbolem). Podle neurofyziologů se ve snění má konsolidovat a třídit deklarativní paměť, asi jako při defragmentaci disku počítače. Podle jiné teorie se během snění stimulují neurony, jež z hlediska vývoje a funkce mozku nemohou být nečinné. Někteří se domnívají, že během snění mozek „skenuje“ podnětové pole, zda jedinec není v nějakém ohrožení. Pro to by svědčilo to, že na konci snové fáze se člověk většinou nakrátko probudí.
Pokud jde o metakognici, tedy pozorování vlastních myšlenkových procesů, ta je ve snění běžně zachována a není to jenom otázka lucidních snů, kdy máte pocit, že aktivně ovládáte děj. Ať již jde o lucidní sny, či nikoli, naše snění je pohybem v odlišné realitě.
Lucidní snění (bdělý, vědomý spánek nebo „jasný sen“) je pojmenování pro mentální děj, v jehož průběhu si spící uvědomí, že se mu právě zdá nějaký sen. K navození lucidity dochází obvykle v průběhu snu, když si snící uvědomí, že probíhající události nejsou ze skutečného světa. Toto zjištění může být spontánní, často však bývá spuštěno událostmi, ke kterým v běžném životě obvykle nedochází (např. létání, mluvení s mrtvými, nevhodné oblečení).
Zmínky o lucidních snech nacházíme už u Aristotela, nejstarší dochovaný záznam pochází z roku 415. V 8. století byla v Tibetu buddhisty provozována forma jógy zaměřená na udržení bdělosti během spánku. Tímto fenoménem se také zabývali súfijští mistři. První hromadnější zájem o problematiku lucidního snění se objevuje až v devatenáctém století. Průkopníkem v této oblasti byl markýz d‘ Hervey de Saint-Denys, který významně zvýšil povědomí o lucidním snění. Koncem 20. století se výzkumu technik a účinků vědomého snění začala věnovat nezávislá agentura The Lucidity Institute Stephena LaBerge. Jungova psychologie považuje vědomé (nebo částečně vědomé) snění jako cestu k sebepochopení.
V současnosti nejsou známy případy, kdy by vědomé snění způsobilo duševní nebo tělesnou újmu. Studie Lucid Dreams od Celie Greenové z roku 1968 analyzovala hlavní rysy vědomých snů a předpokládala jejich spojení s REM spánkem. První vědecká podpora přišla v pozdních 70. letech díky úsilí britského parapsychologa Keitha Hearnea a dobrovolníka Alana Worsleyho, který využíval signály pohybu očí na polysomnografu jako znamení začátku bdělosti. Filozof Norman Malcolm ve svém textu Dreaming (1959) sice vyvracel možnost ověření pravosti záznamu snů, ale experiment ukázal, že během vědomého snění je možné vzpomenout si a provést činy dohodnuté během bdělého života. Podobné pokusy zopakoval Stephen LaBerge na Stanfordově univerzitě.
Během 80. let se objevilo několik vědeckých důkazů potvrzujících existenci vědomého snění. Snící byli schopni demonstrovat odborníkům, že byli vědomě přítomni během spánku (obvykle použitím signálu pohybu očí). Jednou z nevyřešených otázek zůstává neurofyziologická povaha vědomého snění kvůli elektrické aktivitě ve frontálním kortexu, který je obvykle během normálního spánku utlumen.
V roce 2019 souhrnná práce „The cognitive neuroscience of lucid dreaming“ potvrdila, že lucidní snění způsobuje vyšší aktivaci autonomního nervového systému (např. tepová a dechová frekvence, kožní potenciál) než nelucidní REM spánek. Existují minimálně dva neurální vzorce lucidního snění, přičemž první se pojí s „momentem lucidity“ - přechodným okamžikem, kdy si snící osoba uvědomí své vlastní vědomí a je schopna sebereflexe.
Existují určité postupy, jak tuto schopnost natrénovat. Prvním důležitým krokem je naučit se pamatovat si své sny, doporučuje se si je například zapisovat. Lidé, kteří si své sny pamatují, mají lepší předpoklady k tomu naučit se lucidně snít.
Pro prožití lucidního snění se doporučuje před spánkem jídlo, které vědecky potvrzeně zvyšuje aktivitu mozku a tím napomáhá živějším snům.
Nejčastěji používanou metodou je tzv. testování reality.
Testování reality štípnutím je podle teorií Stephena LaBerge účinné jen ve velmi málo snech. Prokázal, že sny dokáží mít vliv na veškeré vnímání těla, tudíž pokud se jedinec ve snu štípne, většinou se mu nepodaří navodit lucidní snění, jelikož jeho mozek i ve snu aktivuje vzor pro vnímání bolesti.
Jedná se o lucidní sny vyvolané za bdělého stavu. Prvním krokem je hluboké uvolnění a zklidnění mysli. Dále ulehnutí - doporučuje se poloha na zádech, nebo poloha, ve které není daný subjekt zvyklý usínat. Podmínkou je klid a příjemné prostředí. K udržení vědomí se doporučuje soustředit se na své dýchání. Po nějakém čase by se měly dostavit hypnagogické obrazy. Je nutné mít po celou dobu zavřené oči! Výhodou této techniky je jistota, že si subjekt zapamatuje své vědomé sny, třebaže si normální nepamatuje, protože přechází z reality do snu lineárně, bez přerušení vědomí.
Původní technika Stephena LaBergea se prokázala jakožto vysoce účinná. Jejím principem je schopnost člověka vybavit si fakt, že si předsevzal provedení nějaké činnosti spojené s konkrétní situací. V případě navození lucidního snění je aplikace tohoto principu taková, že jedinec, který se ukládá ke spánku nebo se bezprostředně probudil z nelucidního snu, deklaruje verbálně svůj záměr, že až bude příště snít, uvědomí si, že je ve snu.
tags: #sen #a #realita #rozdil