Životní podmínky a způsob bydlení ve středověku se značně lišily v závislosti na sociálním postavení. Je zásadní rozlišovat minimálně mezi bydlením vyšších vrstev (králové, šlechta, církevní hodnostáři) a bydlením obyvatel měst a venkova. Postupem času se v těchto základních kategoriích objevovaly další podskupiny.
Základní rozdíl mezi bydlením na hradech a v podhradí spočíval ve stavební konstrukci. Od vrcholného středověku se u vyšších a bohatších vrstev prosazovala kamenná architektura, zatímco na venkově dominovala až do hlubokého novověku výhradně dřevěná architektura.
Navzdory těmto rozdílům existovaly v kultuře bydlení mnohé podobnosti. Tyto společné rysy se projevovaly ve vybavení, způsobu vytápění a do jisté míry i v komfortu bydlení. Vybavení domácností na hradech i ve venkovských domech bylo skromné a sestávalo především z několika základních kusů dřevěného nábytku: postele, lavice na sezení a stolu. Stejně jako na venkově, ani na hradech neexistoval pokročilejší způsob nakládání s fekáliemi. Soukromí obyvatel hradu se nijak nelišilo od soukromí lidí na venkově.
Venkovské domy byly zpravidla trojdílné a skládaly se z komory, síně a obytné místnosti, která se později v závislosti na topném zařízení nazývala světnice. K těmto obytným a skladovacím prostorám přiléhaly hospodářské budovy, jako byly stáje a chlévy pro dobytek.
Všichni obyvatelé domu žili v jediné místnosti, která byla vytápěna. Zpočátku se jednalo o otevřené ohniště nebo krb s tzv. dýmným provozem, kdy do místnosti pronikal kromě tepla i kouř. Tento problém se řešil buď vysokým stropem s malým oknem pro odvod kouře, nebo absencí stropu, kdy kouř stoupal ke střeše a odcházel štítem domu, kde bylo rovněž okno. Další možností byl dymník, který odváděl část kouře, ale kvůli své šířce neměl takový tah jako pozdější komíny u kamen.
Komínová kamna se nejprve objevovala na hradech a tvrzích, následně ve městech a až později na venkově. V případě, kdy se přikládalo z vedlejší místnosti, byl provoz obytné místnosti čistý a bez dýmu, což vedlo ke vzniku světnice.
Rozložení městských domů bylo podobné venkovským, avšak kvůli parcelaci se jednalo o dlouhé, úzké domy se štítem a vstupem do ulice či na náměstí. Co nebylo možné vybudovat horizontálně, bylo řešeno výstavbou dalších pater. Stejně jako na venkově se bydlelo převážně v jedné části domu, ale postupem času vznikaly v měšťanských domech i reprezentační místnosti. Tyto prostory, společně s obydlím, se nacházely v patře či výše, zatímco dole byla provozní a hospodářská část. Často se jednalo o tzv. mázhaus, kde majitel vykonával své řemeslo a jeho dílna byla přístupná přímo z ulice či náměstí.
Dětství ve středověku nebylo snadné. Venkovské rodiny se radovaly z prvního potomka, ideálně syna, ale další děti byly často vnímány spíše jako přítěž. Od sedmi let se děti zapojovaly do práce na polích, statku či ve službě. Dívky se měly brzy a výhodně provdat a synové mířili do učení.
Situace byla o něco lepší ve městech, kde si bohatší lidé mohli dovolit klidnější dospívání pro své potomky. Idylka na královských dvorech však byla zcela jiná.
Pracovní doba středověkého člověka se značně lišila od té dnešní. Prostí lidé se museli postarat o obživu, což zajišťovala především práce na polích. Práce však nebyla každodenní záležitostí, neboť církev stanovila řadu svátků, kdy byla práce zakázána.
V noci se nepracovalo kvůli tmě a také proto, aby se předešlo nekalé řemeslné konkurenci. Bohatší měšťané a obchodníci pracovali pouze dopoledne, několik hodin.
Obydlí obyčejných lidí bylo skromné, ale funkční. Často sloužilo společně rodině i dobytku, zvláště během tuhých mrazů. V jedné místnosti se tísnilo několik lidí, rodiny měly kolem 12 členů. Průměrná velikost obydlí činila jen něco málo přes deset metrů čtverečních. V zimě se však takové domky daly snadno vytopit.
Základem středověké stravy byl chléb, a to jak u chudých, tak u bohatých. Chudí jedli převážně tmavý žitný chléb s přísadami, které byly zrovna k dispozici. Šlechta si mohla dopřát křehký chléb ze světlé mouky. Nižší vrstvy se spokojily se zeleninou a luštěninami, zatímco šlechta často pořádala dlouhé hostiny s mnoha chody.
Mastnota z masa se utírala do látkových ubrousků, ale častěji k tomuto účelu posloužil pes. Čtyřnozí miláčci hostiny milovali stejně jako jejich páni.
Ve 14. století trávili muži většinu dne mimo domov, bez ohledu na jejich postavení. Panovník s družinou byl neustále v pohybu, navštěvoval hrady, města, spojence, cestoval na diplomatická jednání či vojenská tažení. Podobně na tom byla i šlechta, která tvořila panovníkovo doprovod. Šlechtici, kteří nebyli součástí královského dvora, se starali o svá panství, hledali další zdroje výdělku jako lupiči, opovědníci nebo nájemní rytíři.
Bohatí patricijové cestovali za účelem ochrany svých investic v dolování, obchodu či finančních půjčkách. Cestovat za výdělkem museli i kupci. Řemeslníci a rolníci cestovali podstatně méně, obvykle jen do sousedních měst či vesnic.
Pracovní den se neřídil hodinami, ale sluncem, začínal rozedněním a končil soumrakem.
Ženy urozeného původu někdy doprovázely své manžely, ale častěji trávily čas v rodinném sídle. Stejné to bylo i u žen ve městech a na vesnicích. Staraly se o přípravu stravy (což bylo v tehdejších podmínkách časově nesmírně náročné), dohlížely na děti a čeleď, předly len, šily šaty, krmily dobytek a drůbež a uklízely. Většinu prací vykonávaly na dvoře, kde bylo lépe vidět než v jizbě.
Rozsah prací ve velké domácnosti, jako byl hrad, vyžadoval osobní přítomnost paní domu, která musela služebné pobízet, kontrolovat a vysvětlovat jim jejich úkoly. Zvláště dohled v kuchyni byl samozřejmostí.
Ve 14. století se začalo měnit vnímání bydlení. Společnost bohatla, ačkoli Evropu zachvátila krize způsobená hladomory, morovými epidemiemi, kacířskými hnutími a sociálními problémy. Klimatické změny vedly k výkyvům počasí, které nutilo lidi trávit doma i mimo zimní období.
Ve šlechtickém prostředí se stala oblíbenou dvorská zábava a muži se více společensky stýkali s dámami. Měšťané doma jednali se sousedy o obecních i obchodních záležitostech.
S proměnou z "noclehárny" na obydlí, kde se žije i během dne, rostly nároky na vzhled interiéru. Klíčovým problémem se stalo vytápění, aby kouř z otevřeného ohniště či dýmné pece neobtěžoval obyvatele. Společenská funkce bydlení vyžadovala jinak konstruovaný nábytek s důrazem na pohodlí sedacího nábytku. Lidé toužili zkrášlit své interiéry.
Z hlediska využívání místností v obydlí existovaly od raného středověku dva základní prostory: denní a noční. Tento koncept prostoru se zachoval i ve 14. století. Technická změna způsobu vytápění, která byla dovršena až v renesanci, nezměnila návyky lidí okamžitě.
Denním prostorem byla jizba s vytápěním, kde se lidé mohli během dne ohřát. Druhým prostorem byla nevytápěná komora, kde se spalo. V létě se spávalo i v senících, stodolách a jinde, ale vždy v prostorách bez vytápění. Pouze v největších mrazech se spalo ve vytápěné jizbě.
Způsob vytápění interiéru byl klíčový pro způsob bydlení. Podle archeologických nálezů byla i ve 14. století většina pecí v jizbách venkovských domů dýmná, tzn. nebyly napojeny na komín a kouř unikal otvorem pro přikládání do jizby.
Jednodušší a starší způsob odvodu kouře byl možný v jizbách bez stropu, kde kouř stoupal vzhůru a procházel střešní krytinou. Ve 14. století byl však obvyklejší vylepšený způsob odvodu dýmu v jizbách se stropem z kuláčů omazaných jílem. Nad otvorem pece se zřizoval otevřený odtah (kónický dýmník ze dřeva vsazený do stropu, často omazaný hlínou pro bezpečnost).
Již ve 14. století se objevovaly náznaky pozdějších změn, kdy se otvor na přikládání do pece obrátil ústím do síně, odkud se přikládalo a kam unikal kouř, zatímco těleso pece zůstalo v jizbě. Jizba tak přestala být zamořena kouřem, což souvisí s etymologií pojmenování - místo šeré dýmné jizby vzniká místnost světlá, tedy světnice.
S obrácením otvoru na přikládání do síně souvisel přesun prostoru na vaření z jizby do síně.
Vývoj vytápění městských domů směřoval poněkud jiným směrem. Románské domy mívaly topeniště podobná venkovským, stávaly zde pece, otevřená ohniště nebo malé krby.
Pro vytápění gotického domu (jehož hmota byla rozložena na výšku) se dýmná pec nehodila, protože by musela stát v posledním poschodí, aby byla funkční.
Díky komínům bylo možné změnit způsob vytápění obytných prostor. Středověk neznal jiný způsob vaření než za použití otevřeného ohně. V kuchyni se proto udržela menší dýmná pec s dýmníkem ústícím do komína.
V obytných místnostech se lidé snažili eliminovat dým a saze. V domech patricijů se místo pece začala stavět podle vzoru hradních paláců kachlová kamna.
Původní vytápění hradních paláců obstarávaly krby, běžné v kamenných stavbách již v předchozích staletích. Krb s komínovým odvodem sice nezamořil místnost dýmem, ale současně ji nedokázal dostatečně ohřát, protože přímý odtah do komína znamenal obrovské tepelné ztráty.
Proto se v reprezentačních prostorách hradních paláců začala objevovat kachlová kamna. Kamna byla navíc díky povrchové výzdobě kamnových kachlů reprezentačním kusem vybavení interiéru. Krb se umísťoval do hmoty zdi, zatímco kamna stála volně v prostoru a lépe ohřívala cirkulující vzduch. Těleso kamen nesrovnatelně lépe akumulovalo teplo a hřála ještě určitou dobu po vyhasnutí ohně.
V západní Evropě jsou nejstarší kamna doložena již v 9. a 10. století (stavěla se v klášterech v alpských zemích). V zemích na sever od Alp se začala šířit až ve 13. století. Z té doby pocházejí nejstarší doložená v českých zemích (hrad Český Krumlov).
Ve větší míře se začala v českých zemích šířit až ve 14. století. Základní konstrukce vycházela z vylepšené původní dýmné pece. Oba typy topeniště měly masivní zděný podstavec, na kterém stálo těleso s kouřovým odvodem. Zatímco prostor, v němž hořel oheň, zakrývala v případě pece zděná klenba, u kamen to byl nástavec sestavený z komorových kachlů.
Klíčovými pro funkci kamen se staly kachle. Starším typem byly nádobkové (též hrncové nebo pohárovité) kachle, které měly ústí komory kruhové a stěny poměrně vysoké. Mladším typem byly kachle miskovité, které měly ústí tvarováno do čtvercové podoby a stěny bývaly nižší. U obou typů byly stěny komory nalepeny k plochému dnu, které tvořilo vnější stěnu kamen.
Komorové kachle ve 14. století měly čelní stěnu zdobenou reliéfně a bývaly polévány hnědou engobou. Podle velikosti topného zařízení jich bylo třeba na postavení několik set. Kachle byly uměleckým artefaktem a významně přispívaly k výzdobě interiéru. Reliéfy se na čelní stěně kachlů zhotovovaly vtlačením vlhké hlíny do dřevěné formy s negativním reliéfem.
Komorové kachle ve 14. století zdobily tři hlavní okruhy motivů.
Vrcholná gotika vtiskla palácům panovníka a šlechty reprezentační vzhled již jen použitím stavebních prvků (žebra, sloupy, ostění). Prostor samozřejmě dotvořil mobiliář a rozmanité interiérové doplňky.
Hradní paláce bývaly obvykle patrové. Okna v přízemí si nadále podržela vzhled střílen (úzká a vedla většinou jen na nádvoří). Přízemí paláce se nehodilo k bydlení urozeného majitele a jeho rodiny, nejčastěji zde byly skladovací komory a případně ložnice osobních služebníků.
Obytný prostor se nacházel v patře paláce. Do patra se vystupovalo po schodech z přízemí, nebo schodiště mohlo být vedeno v síle zdi. Bývalo obvykle točité, aby se v případě dobytí hradu dalo dobře bránit. Někdy bylo schodiště vedeno venkem po vnější zdi paláce.
V patře paláce se nacházel velký sál, který sousedil s několika menšími místnostmi. Tyto místnosti byly navzájem průchozí.
V průběhu 14. století se na vnějších zdech větších paláců začaly zřizovat dlouhé dřevěné pavlače (se schody z nádvoří), kryté dřevěnou stříškou na způsob chodby. Z pavlačí se dalo vcházet do jednotlivých místností, které tím pádem již nebyly propojené mezi sebou. Teprve se poprvé začal vytvářet soukromý prostor pro rodinu majitele hradu.
Velký sál byl místností, kde se odehrával společenský život šlechtice. Hosti zde nebyli jen urození sousedé, ale pobýval tu i s předními členy své družiny. Sál měl nejen svědčit o zámožnosti majitele hradu, ale měl také demonstrovat jeho rytířské ctnosti a urozený původ.
Zdi hradních sálů bývaly ve 14. století malířsky zdobené.
Úprava obytných komnat v paláci byla poněkud odlišná. Tyto komnaty většinou nebyly vytápěné, a proto se izolovaly dřevem. Uvnitř komnat zděného paláce se budovaly roubené komory na způsob srubu. Tyto místnosti obývaly především urozené ženy.
Z této primitivní izolace se vyvinulo náročné obkládání zdí dřevem technikou táflování (na lišty ve zdech se upevňovaly stejně veliké dřevěné desky).
Ve 14. století byl dokončen proces spojování původně samostatných jednoprostorových staveb v jednu, překrytou společnou střechou. Dům stál na protáhlém obdélníkovém půdorysu a dělil se na tři prostory: jizba, síň a komora. Pokud stál vedle domu ještě chlév, míval obvykle samostatný vchod ze dvora a šlo většinou o přístavbu.
Na venkově převládaly domy roubené ze dřeva, většina však měla kamenné podezdívky. Kamenné domy na venkově jsou ve 14. století doloženy ojediněle jen ve středních Čechách. Většinou šlo o dvorce chudších rytířů, výjimečně byl z kamene postaven celý ves.
Kromě roubených domů se nadále jako obydlí užívaly i zemnice, přičemž ani ve 14. století nelze schematicky tvrdit, že v zemnicích bydleli pouze lidé chudší.
Venkovské domy mívaly střechy z rákosu či slámy. Použití dřevěných šindelů, typických pro pozdější venkovskou architekturu, bylo ve středověku na vesnici výjimečné (na upevnění šindelů je třeba veliké množství hřebíků a železo bylo příliš drahé).
Síň byla vstupní prostorou ze dvora. V jizbě se nacházely pec a lavice, podle potřeby někdy i stůl. V komoře se ukládaly zásoby, či tam lidé také spávali, mohlo tam být jednoduché lůžko nebo široká lavice na spaní.
Jizba a někdy i komora mívaly povalové stropy z kuláčů, spáry mezi nimi byly vyplněné mazanicí. Podlaha se omazala hlínou nebo se dělala z hrubých prken.
Dveře bývaly nízké, vcházet se dalo jen se sehnutou hlavou (v případě nízkého vstupního otvoru byl menší únik tepla). Vchod (zvláště ze dvora do síně) měl vysoký práh (obvykle ho tvořil široký trám nebo hrubě opracovaný kus kamene), který se musel překračovat s vysoko zvednutýma nohama. Vysoký práh bránil do jisté míry tomu, aby se do domu dostala nečistota.
Okna byla podélná, malá (na šířku 410 až 70 cm, na výšku 30 až 40 cm). V létě se vůbec nezakrývala, při špatném počasí se někdy zakryla sušenou blánou a v zimě se okna uzavírala dřevěnými okenicemi.
Spáry mezi trámy se omazávaly hlínou, do níž se přimíchaly plevy a zbytky slámy, zevnitř se pak ještě na stěny zavěšovaly kůže a případně látka, aby se dosáhlo co nejlepší izolace.
Velká kolonizace, proces dobývání a osídlování nových zemědělsky využitelných poloh, probíhal v Evropě od 11. až do poloviny 14. století. Vedle venkovské kolonizace, spojené se zakládáním nových vesnic, existovala také městská kolonizace a tzv. kolonizace hornická.
Jednou z hlavních příčin velké kolonizace byl růst populace na celém kontinentě od počátku 11. století, který souvisel s ukončením velkých migračních pohybů známých jako stěhování národů. Část obyvatelstva odcházela do měst, zvětšovala se venkovská sídliště, ale přebytek obyvatelstva v oblastech jedněch a poptávka po pracovní síle jinde vedly k přesunům kolonistů.
Technické inovace, jako vodní mlýny, které byly znovuobjeveny a rozšířeny v 11. století, a využití vody jako zdroje energie, znamenaly vylepšení v mnoha oblastech. Tyto inovace, v úzké souvislosti s růstem populace, tvořily důležitý katalyzátor celého procesu.
Německá východní kolonizace (německy Ostkolonisation či Ostsiedlung) byla nejvýznamnějším procesem, který v migračních pohybech ovlivnil budoucí Evropu. Její příčinou nebylo jen relativní přelidnění oblastí s německy hovořícím obyvatelstvem, ale také politická poptávka po nových osadnících ve střední a východní Evropě, kteří by byli ochotni pusté oblasti zúrodnit.
Kolonizace probíhala v podobném politickém kontextu. Ambiciózní panovník potřeboval pro uskutečnění svých politických cílů (často se týkaly upevnění panovnické moci vůči silné šlechtě) rozšířit svou hospodářskou základnu. K tomu měli posloužit pozvaní kolonizátoři.
Ti přicházeli ve dvou hlavních proudech: jeden směřoval z oblasti Moselu, proti proudu Rýna a pak podél Dunaje (Vlámové a Valoni). Další aktivity se chopili i biskupové a v 1. polovině 13. století se začala kolonizovat další území.
Počátek 13. století byl ve znamení rozvoje měst, což souviselo i s kolonizací. Kolonista zaplatil částku a měl povinnost splněnu, ale potřeboval prodat své výrobky, aby mohl platit. Bylo nutné zajistit možnost směny, a tak se při kolonizaci vytvářela určitá ekonomická jednotka - panství, které fungovalo jako promyšlený podnik.
Panství mělo své ekonomické centrum - město, městečko nebo vesnici s tržním právem. Dále zde byl hrad, který panství bránil. Města vznikala v centru panství, aby byla dostupná a hájitelná.
Obyvatelé měst byli právně zajištěni. Měšťanem nebyl každý, kdo ve městě bydlel, ale bylo to vázáno na dům. Stahovali se sem bezzemci, městská chudina, z čehož vznikalo napětí mezi plnoprávnými měšťany a řemeslníky, kteří bohatli, ale neměli vlastní dům.
Archeologie hraje klíčovou roli při poznávání minulosti, zejména období po rozpadu Římské říše až do vzniku raně středověkých států. Zatímco písemné prameny zaznamenávají jen část historie, archeologické nálezy odhalují mnohem větší úsek dějin.
V raném středověku se ve střední Evropě lišily stavební kultury. V západní oblasti převládaly nadzemní domy kolové konstrukce (tzv. Wohnstallhaus), které sdružovaly obytné prostory pro lidi i zvířata. Východní Evropu charakterizovaly jednoprostorové zahloubené stavby (tzv. zemnice) srubové konstrukce.
Průměrná plocha slovanského domu činila kolem 10 až 12 metrů čtverečních. Průměrný byt v ČR je dnes přibližně 77 čtverečních metrů, což představuje sedminásobné zvýšení životního standardu.
Dnešní životní standard se oproti ranému středověku minimálně sedminásobně zvýšil. I když mnozí nemusí souhlasit, žijeme si jako králové. Za průměrný měsíční plat v ČR si dnes koupíme 0,8 čtverečních metrů bytové plochy. Za vyšší životní standard proto musíme vynaložit stonásobně více energie než naši středověcí předkové.
Archeologové zkoumající domy z počátku 21. století by často nalezli jediný objekt na dvoře za domem - bazén.
Agrární sídliště byla základním hospodářským a společenským pilířem středověké společnosti. Přesto se jim často nedostávalo pozornosti, protože výzkum zaměřený na tuto populaci nepřináší tolik senzačních nálezů jako otevírání hrobek nebo výzkum paláců.
V období raného středověku žila ve venkovských sídlech absolutní většina obyvatelstva. V západoevropském prostředí byly samostatně hospodařící usedlosti výsledkem prosazení systému soukromého vlastnictví. Na našem území se strukturální přeměna vlastnických vztahů na feudálních základech začala až ve velkomoravském období.
Hustota zalidnění ve venkovských sídlech v raném středověku byla nízká. V západoevropském prostředí byla sídliště strukturována na úrovni rodinných klanů a organizována spíše ve formě teritoriální opčiny.
tags: #stredoveke #bydleni #vesnickych #lidi #na #ctyri