Během období karantény a nejistoty se mnoho z nás obrací k filmům a seriálům jako k úniku ze současné reality. Možná však tímto způsobem přicházíme o kvalitní počiny, které z takové atmosféry právě těží. Společným znakem těchto filmů často bývá, že nevyužívají drahé natáčecí plac. Zaměřují se na omezený prostor, jako jsou místnosti, domy či dokonce auto, a přesto dokáží vytvořit silný a působivý zážitek.
Některé filmy se odehrávají výhradně v několika místnostech nebo uzavřených prostorách, domech či dokonce v autě. Tyto snímky často zkoumají psychologii postav a jejich reakce na izolaci a omezený prostor.
Film Room z roku 2015 je silným příkladem. Brie Larson si za roli Joy v tomto filmu odnesla v roce 2016 svého prvního Oscara. Stejně jako malý Jacob Tremblay v roli jejího syna Jacka, i ona byla úžasná. Joy totiž už 7 let vězní Nick v zamčené místnosti. Pro malého Jacka je tento pokoj jeho celým světem. Nezná nic mimo něj a všechno, co ví o světě mimo pokoj, je pro něj fikce. Matka to před ním drží jako tajemství, bojí se, co by to s dítětem udělalo. Oběma se podaří uprchnout, ale ani jeden z nich není připraven žít život mimo 4 stěny. Joy byla mimo realitu 7 let a Jackovi se právě obrátil celý život a svět naruby.
Dalším příkladem je thriller Panic Room z roku 2002, režírovaný Jodie Foster. V něm se společně s malou dcerou (mladá Kirsten Stewart) nastěhují do nového bytu, kde objeví tajnou místnost sloužící na ochranu - tzv. panic room. Tu následně využijí ve chvíli, kdy je přepadnou zloději, kteří se snaží dostat do sejfu.
Filmy nám často nabízejí únik z reality, ale zároveň nás mohou nutit přemýšlet o naší vlastní existenci a o tom, co považujeme za skutečné. Někdy se však zdá, že realita je natolik bizarní, že by ji scenáristé vymysleli jen těžko. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že se takové věci dějí. Člověk by mohl uznale kývnout hlavou.
Je to jen fabulace, příběh, pohádka? Vymýšlíme si je přece proto, že jsou naše vlastní životy natolik nudné nebo zoufalé, že chceme mermomocí uniknout do říše snů a fantazie. A přesto, zdá se, neskousneme všechno. Mají snad i filmy svá vnitřní pravidla a hranice, které nesmějí být překročeny?
Nedávno uvedený snímek Precious vypráví příběh o tlusté afroamerické dívce. Její život není jen normálně zoufalý (v obyčejném životě by nám stačilo být tlustá a v pubertě), se svým otcem má dítě, které je navíc postiženo Downovým syndromem, druhé je na cestě. Matka ji psychicky i fyzicky týrá, navíc od ní vyžaduje asistenci při sexuálním uspokojování. Není toho trochu moc? Jistě, nikdo nepochybuje o tom, že se něco takového může stát a že se to i děje, film je navíc tak autentický, že se divák neubrání polemice o inspiraci skutečným příběhem. Spousta lidí má tak strašlivý osud, možná ještě horší.
Na druhou stranu je pravda, že filmaři, v zoufalé snaze o autenticitu filmu, přílepí magické slovíčko "inspirováno skutečnými událostmi" téměř kamkoli. O čem to vypovídá? Je pak film lepší, pravdivější? Skutečně věříte, že Texaský masakr motorovou pilou se stal jenom proto, že to na začátku hlubokým hlasem pronese vypravěč? Vždyť když budu chtít vidět pravdu, rozhlédnu se kolem sebe (och, jaké to klišé!) nebo se kouknu na dokument.
Právě dokument je totiž mezníkem, žvýkačkou, která drží oba světy pohromadě. Už dávno jsme si totiž zvykli přistupovat na hru megalomanským sci-fi filmům, vybájeným světům (ano, někteří skutečně věří v existenci Pandory nebo Hvězdné brány) i katastrofickým vizím, které často obsahují spoustu očividných filmových, ale i faktických chyb. Nejsme však schopni vnímat jednoduchý příběh v rámci naší každodenní reality, možná proto, že je až příliš strašný (a my skutečně VÍME, že se to může stát). A na to ve filmu nikdo koukat nechce. Chceme sledovat bezpečné archetypy, na které jsme zvyklí. Lásku, zradu, smrt. Exponáty v cirkuse, které se od nás tolik liší. Lidské obludárium, expozici životních kotrmelců a strastí.
V souvislosti s rostoucími teplotami a zprávami o klimatické krizi se stále častěji objevují filmy a knihy, které se zabývají tématem konce světa a jeho možnými podobami. Tyto příběhy mohou sloužit jako varování, ale také jako způsob, jak se vyrovnat s našimi obavami.
Série filmů Mad Max od George Millera se hodí ke sledování právě teď, uprostřed klimatickou krizí způsobených veder. Postapokalyptická poušť v Austrálii, kde nic neroste, a krajinou putuje samotářský Max Rockatansky. Na pozadí jeho života sledujeme příběhy o rozpadu společnosti, o brutalitě a pomstě, ale taky o hledání zbytků lidství po konci světa. V prozatím posledním díle série o Maxovi jsou uctívanými a ceněnými artefakty palivo a automobily. Působí to skoro jako varování do budoucna před následky znečištění a nekontrolované produkce CO2. Miller prý řekl, že všichni tvůrci posledního filmu série dostali před natáčením za úkol představit si, že se naplnily všechny nejhorší scénáře o klimatické krizi, které vidíme ve zprávách. Paradoxně ale právě při natáčení tohoto dílu Mad Maxe filmový štáb nejspíš poničil poušť v Namibii.
Film Cargo z roku 2017, s Martinem Freemanem v hlavní roli, se odehrává v Austrálii zničené podivnou epidemií, která mění lidi v zombie. Přeživší dostávají od vlády návody a zařízení s jehlou, jímž se mají zabít v případě, že dojde k infekci. Tímto světem putuje otec se svou malou dcerou a snaží se najít někoho, kdo by se o ni postaral, až zemře - je totiž infikován. Sledujeme, jak se člověk vyrovnává se strachem z nákazy a ze smrti, s vědomím, že brzy zemře. Motiv nemocné společnosti doplňuje i příběh původních australských obyvatel - spojený s problémy rasismu, kolonizace, ničení krajiny a životního prostředí. Film zároveň ukazuje, že i v infikovaném světě jsou většinou tou největší hrozbou zdraví zlí lidé.
Lars von Trier ve svém filmu Melancholia z roku 2011 ukazuje konec světa prostřednictvím intimních lidských osudů. Justine se má vdávat a její sestra Claire vše pečlivě připravuje, svatbu v obrovském starém sídle ale naruší spousta vnějších podnětů i Justine samotná. Na nebi se objevuje planeta Melancholia a pomalu se přibližuje víc a víc k Zemi. Objevuje se hrozba srážky obou vesmírných těles - a prostřednictvím příběhů Claire a Justine tak sledujeme čekání na smrt a konec světa, který má časově dost jasně určené obrysy. Jak se budeme chovat v posledních chvílích před apokalypsou? Budeme doufat, přejdeme do apatie a klidu, že vše skončí a je tak jedno, jaký byl a je náš život? Budeme pečovat o ostatní, abychom zapomněli na své emoce? Melancholia je trochu jiný film o apokalypse - místo toho, abychom se dívali na rozpad planety a společnosti jako takové, vidíme konkrétní lidské osudy. Možná proto je sledování Melancholie děsivější než vidět zničenou nebo vybuchující planetu.
Andrej Tarkovskij ve svém filmu Stalker z roku 1979 nabízí podivný pohled na budoucnost, místo a čas neznáme. Svět je oddělený od postapokalyptické Zóny, do které vstupuje jenom Stalker, ilegální převaděč. Existuje tu také mytické místo Pokoj, který plní všechna přání. Zobrazený svět je znečištěné a opuštěné místo plné ruin a beznaděje. Divná a úzkostná, dusivá atmosféra je tu ale jiná než u dalších filmů o konci světa, snímek je navíc pomalý a plný filozofických debat o bytí a existenci. Tíživost ze zobrazeného místa se u mě při sledování kombinovala s obavami, zda jsem film správně pochopila - o to znepokojivější byl. Stalker je pro mě jako hádanka, neodpovídá na moje otázky, je spíš o atmosféře a náladě, o celkovém znepokojení a neklidu.
Některé filmy se zabývají tématem alternativních a virtuálních realit, které nám umožňují prozkoumat jiné možnosti existence nebo se ponořit do světů, které jsou zcela odlišné od té naší.
Ve filmovém žebříčku pro téma realita s celkovým počtem 522 titulů vede snímek Matrix, s hlavními hvězdami, jako jsou Keanu Reeves, Laurence Fishburne, Carrie-Anne Moss, Hugo Weaving, Gloria Foster, Joe Pantoliano. Tento film zkoumá koncept reality a iluze, kde hlavní hrdina zjistí, že svět, který zná, je ve skutečnosti simulací.
Dalším významným filmem na toto téma je Počátek, který se zabývá světem snů a kolektivního podvědomí. Filmy jako tyto nám umožňují zpochybnit naše vlastní vnímání reality a prozkoumat hranice lidské mysli.
Filmy, které se odehrávají v omezeném prostoru, často zkoumají psychologické dopady izolace a omezení. Tyto snímky nás nutí zamyslet se nad tím, jak bychom se sami chovali v podobné situaci a jakou cenu má svoboda.
Film The Road, založený na knize Cormaca McCarthyho, zobrazuje postapokalyptický svět, kde otec a syn putují krajinou a snaží se přežít. Děj se odehrává v pustém a nebezpečném prostředí, kde je hlavní výzvou najít jídlo a bezpečné útočiště.
Japonský animovaný seriál Neon Genesis Evangelion ukazuje, co se děje po konci světa. Ocitáme se ve futuristickém městě Tokio-3 v roce 2015, tedy patnáct let po celosvětové katastrofě. Dospívající Shinji Ikari pilotuje obří stroj Evangelion, pomocí kterého organizace NERV bojuje proti podivným bytostem - Andělům. Jde o trochu jiný pohled na téma apokalypsy, než na jaké jsme zvyklí ze západní popkultury.
tags: #unik #od #reality #pres #filmy