Národní divadlo v Praze, jeden z nejvýznamnějších symbolů české kultury, prošlo v průběhu své existence několika rozsáhlými rekonstrukcemi a dostavbami. Tyto procesy formovaly nejen jeho architektonickou podobu, ale i jeho funkčnost a schopnost reagovat na měnící se potřeby umění a publika.
Historie divadelnictví v Praze sahá hluboko do minulosti. Až do roku 1743 v Praze neexistovalo žádné stálé divadlo. V tomto roce dal pražský magistrát část lokality V Kotcích přeměnit na stálou scénu. V té době, kdy Praha působila navenek jako německé město, byly opery hrány v italštině a činohry německy. Představení v českém jazyce, jako například hra „Kníže Honzík“, bylo paradoxně hráno německými herci, a na další představení v češtině se čekalo.
Nedostatečná kapacita tehdejších divadel nedokázala uspokojit poptávku českého publika. V roce 1783 bylo postaveno divadlo nazvané Bouda na Koňském trhu poblíž Jindřišské ulice. Sál byl relativně velký, stěny byly vycpány slámou a pravděpodobně byla Bouda opatřena vytápěním, což umožňovalo hrát i v zimě. První představení se konalo v červenci 1786, hrána byla hra „Vděčnost a láska k vlasti“. Bouda se těšila poměrně velkému diváckému přízni a dokonce mu císař Josef II. udělil titul „C.k. divadlo české“. Nicméně, i toto divadlo se později z existenčních důvodů neubránilo hraní v německém jazyce a v roce 1789 bylo z důvodu celkové zchátralosti nutno budovu odstranit.
Mezi lety 1835 a 1837 působilo v domě v Dlažební ulici divadlo, které se zaměřovalo zejména na díla V. K. Klicpery. Zajímavostí je, že vstup do něj byl zcela zdarma. Toto divadlo bylo finančně velice úspěšné, neboť umělo přizpůsobit repertoár vkusu tehdejšího českého publika. S rostoucím zájmem o českou kulturu se objevily snahy zařazovat české hry na repertoár Stavovského divadla. V tomto období se zejména J. K. Tyl snažil o prosazení českého divadelního života. V roce 1841 bylo založeno Divadlo Josefa K. Tyla, které sídlilo v domě na Malé Straně v Praze, s tím, že veškerý výtěžek bude věnován chudinskému fondu. Toto divadlo, které bylo přímou konkurencí Stavovskému divadlu, nesli velmi těžce představitelé pražských stavů. Později hrabě Sweerts-Špork prodal své divadlo, a přízeň českého publika zůstala divadlu zachována. V důsledku toho klesla návštěvnost divadla Nostitzova (později Stavovského divadla), kam se přenesl repertoár.
V roce 1842 bylo v domě v Růžové ulici, který nechal pro tento účel upravit majitel, otevřeno nové divadlo. Hrálo se třikrát týdně a divadlu se dařilo. Přízeň českého publika však nebyla vždy stabilní. Později bylo řediteli Liebichovi provádění českých her zakázáno úplně, soubor rozpustil, a tím bylo hraní her v češtině v Praze přerušeno na další tři roky. Výtěžek z některých představení připadal ve prospěch fondu chudinského a k jiným dobročinným účelům.
V roce 1881 bylo slavnostně otevřeno Národní divadlo, postavené na základě vlastenecké sbírky. Již krátce po svém otevření, v srpnu 1881, divadlo postihl ničivý požár. Po rychlé obnově sloužilo desetiletí, ale v 70. letech 20. století bylo zřejmé, že budova potřebuje zásadní renovaci. Technické zázemí bylo zastaralé, prostory nevyhovovaly rostoucím nárokům umělců ani diváků a některé části budovy byly v havarijním stavu.
Rozsáhlá rekonstrukce a dostavba Národního divadla proběhla v letech 1977 až 1983. Tato rekonstrukce, kterou vedl architekt Zdeněk Vávra, měla za cíl zachovat historický charakter divadla a zároveň ho modernizovat. Práce zahrnovaly kompletní obnovu hlediště, jeviště a technického vybavení. Byly restaurovány původní dekorace, včetně zlacených ornamentů a maleb od umělců, jako byl Mikoláš Aleš. Během rekonstrukce byly vybourány provozní části budovy na jižní straně, tedy Prozatímní divadlo a Schulzův dům. V obvodových zdech pak vznikly nové konstrukce, které ale respektovaly siluetu obou staveb.
"Vstup současného architekta je minimalizován, je zde zřejmá hluboká pokora před prací dávných autorů. Jen ten, kdo divadlo zná, ví kolik proměn tu bylo ohleduplně provedeno tak, že by pánové Zítek a Schulz jistě dali své nejvyšší ohodnocení," napsala o Vávrově práci historička architektury Radomíra Sedláková.
Výsledek rekonstrukce si mohla veřejnost prohlédnout 18. listopadu 1983, kdy se v obnovené budově konalo první představení, Smetanova Libuše. Nicméně, i přes pečlivou přípravu se ukázalo, že oprava první scény měla řadu nedostatků. "Rekonstrukce z let 1977 až 1983 nebyla nejšťastnější. Nezvolili dobrou technologii, problémem jsou izolace teras a balkonů," uvedl památkář Pavel Jerie.
Současně s rekonstrukcí historické budovy byla přistavěna Nová scéna, navržená architektem Karlem Pragerem. Tato stavba rozšířila kapacitu divadla o moderní prostor pro experimentální a komorní představení. Prager, známý také jako autor budovy Federálního shromáždění (dnes Nová budova Národního muzea), byl propagátor modernismu a brutalismu a jeho dílo vyvolalo ve své době rozruch v laické i odborné sféře. Kontrast mezi historickou budovou a modernistickou přístavbou vyvolal vášnivé diskuse, ale Nová scéna se časem stala přirozenou součástí pražského panoramatu.
První představení na Nové scéně se odehrálo 20. listopadu 1983. Prager svůj projekt dokončil ve velmi krátkém čase, na parcele ležící při východní straně divadla totiž původně měl vedle provozní budovy a restaurace vyrůst jen společenský sál. Všechny budovy se také již stavěly, když scénograf Josef Svoboda v roce 1980 přišel s návrhem na výstavbu divadelního prostoru pro soubor Laterny magiky. Zakázku nakonec ale místo Svobody získal Prager, který zaručil, že budova bude hotová do stého výročí Národního divadla.
Po pokusech s činohrou, operou a baletem se nakonec na Nové scéně po necelých deseti letech od jejího otevření zabydlela Svobodova Laterna magika. První představení zde odehrála v únoru 1984 a definitivně se do divadelní budovy s fasádou z "televizních obrazovek" přestěhovala v roce 1992. Nová scéna ale hostí i představení činohry, baletu a opery nebo některé originální divadelní projekty. V roce 2021 ministerstvo kultury prohlásilo budovu kulturní památkou.
V současnosti prochází Nová scéna a Provozní budova B (známá jako Themos) rozsáhlou rekonstrukcí. Cílem této modernizace je náhrada zastaralých technologií a zlepšení provozních vazeb, při zachování dobových hodnot a kvalit exteriéru a interiéru. Vnější podoba obou objektů zůstane zachována.
Předmětem rekonstrukce jsou převážně vnitřní prostory napříč všemi podlažími, včetně změny komunikačních vazeb kolem objektu a zkvalitnění zásobovacího provozu. Významně se zlepší přístupové možnosti do budov a propojení návštěvníků s piazzettou. Hlavním rezonujícím bodem je přestavba divadelního sálu jako multifunkčního prostoru, včetně nových technologií reagujících na aktuální i budoucí vývoj jevištní scény. Variabilní uspořádání hlediště i jeviště, proměnná akustika a nejnovější technologie v provazišti jsou klíčovými prvky modernizace.
Úpravy interiéru respektují a rozvíjí historické kvality objektu. Není snaha atmosféru prostor dle soudobých trendů předělat, ale naopak dotvářet, aby vznikla harmonie mezi historickými a současnými hodnotami. Při obnově se mají zrenovovat zejména obklady ze zeleného serpentinu, točité schodiště nebo velkorysý světelný objekt od Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy. Stejně tak se mají stavbaři zaměřit na plášť budovy, který se skládá ze 4000 skleněných obrazovek.
Dvouletá rekonstrukce má při zachování památkově chráněných prvků přinést variabilní uspořádání jeviště i hlediště v multifunkčním sále s kapacitou až 500 míst. Vzniknou také komorní divadelní sál, zkušebny a kavárna v přízemí, která propojí divadlo s náměstím Václava Havla. Rekonstrukce nezmění vnější vzhled budovy a zachovává všechny původní architektonicky hodnotné vnitřní prostory.
Vyhodnocení tendru a vyhlášení vítěze zdrželo podání k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Po verdiktu úřadu ale bylo Národní divadlo jako zadavatel postupovalo správně. Vítězem a zhotovitelem generální rekonstrukce bylo určeno sdružení firem Metrostav DIZ, OHLA ŽS a Trigema s nabídkou 1,8 miliardy korun bez DPH.
Generální ředitel Metrostavu CZ Karel Volf přislíbil udělat vše pro citlivou obnovu budovy s respektem k jejím hodnotám, ale také podle potřeb moderního provozu. „Velmi si ceníme toho, že projekt spojuje zachování architektonického dědictví s využitím nejmodernějších technologií, které dají vzniknout skutečně multifunkčnímu prostoru odpovídajícímu 21. století,“ uvedl.
Práce na seriálu projektů rekonstrukce historické budovy i dostavby Nové scény byly zastaveny pandemií covidu-19. V případě komerčního využití reprodukcí je nutné vypořádat autorská práva s oprávněnými držiteli.
Před 42 lety, 18. listopadu 1983, byla slavnostně dokončena rozsáhlá rekonstrukce a dostavba Národního divadla v Praze. Dnes, po uplynutí dalších let, prochází přístavba Nové scény další rekonstrukcí, která má zajistit její fungování v souladu s moderními technologiemi a požadavky divadelního provozu.
Klíčoví architekti a jejich díla spojená s rekonstrukcí Národního divadla:
tags: #architekt #rekonstrukce #narodniho #divadla