Hrádek nad Nisou je pohraniční město, ležící na mírném návrší v širokém údolí Lužické Nisy, asi 18 km severozápadně od Liberce a 5 km jihovýchodně od Žitavy.
Hrádek vznikl na staré obchodní stezce, vedoucí údolím Nisy do Lužice. Podle místní tradice tu v 10. století vybudovali lužičtí Srbové z kmene Milčanů opevněné hradiště Gród, jehož přesná poloha dnes není známa. Údajně mělo stát asi 1,6 km východně od města na návrší vlevo od silnice do Grabštejna, ale někdy bývá umisťováno i na okraj městského jádra do prostoru Azylu nebo Starého dvora.
V pozdější době byl Gród zřejmě nahrazen lépe chráněným hrádkem Olšice. V roce 1254 ale Přemysl Otakar II. odňal zdejší kraj Berkům z Dubé a věnoval ho lénem pánům z Donína, kteří si na místě Olšice vystavěli hrad Grabštejn. Za jejich držení krajinu v okolí Hrádku osídlili němečtí sedláci a řemeslníci, kteří tu založili vsi Loučná, Donín, Oldřichov a Václavice.
Samotný Hrádek je poprvé zmiňován jako Grad v roce 1287 a přibližně od roku 1786 se pro něj ustálil německý název Grottau, používaný až do konce 2. světové války.
Původní Hrádek měl jen nevelký počet domů okolo náměstí, kterým procházel hluboký úvoz staré žitavské cesty, zasypaný až v polovině 18. století. V 1. polovině 15. století zdejším krajem několikrát táhli Husité a v roce 1424 bylo město vypáleno vojáky Hynka Bočka z Poděbrad. Zřejmě ale bylo brzy znovu vybudováno, protože už roku 1466 se tu pořádaly sbírky na stavbu nového kostela. Jako městečko se Hrádek poprvé připomíná roku 1453. Podle místní tradice se měl stát městem už v roce 1260, ale historicky to doloženo není.
V 16. století získal Hrádek tržní právo. Byla obnovena a rozšířena těžba stříbra a drahých kovů. Zvýšené nároky na pracovní síly vedly k několika povstáním a šířilo se luteránství. V roce 1562 koupil grabštejnské panství císařský rada Jiří Mehl ze Střelic, který se je snažil zvelebovat, ale zvýšené nároky na práci poddaných vedly k několika selským bouřím.
Obyvatelé města se tehdy vedle zemědělství živili hlavně podomácku provozovaným plátenictvím a později i obchodem. V roce 1580 byl v Hrádku postaven statek Hrádecký dvůr sloužící pro rozsáhlý chov ovcí.
Po bitvě na Bílé hoře začala v Čechách rekatolizace a mnoho protestantů muselo po skončení třicetileté války odejít za hranice. Jejich prvním útočištěm se často stávala Žitava, která byla od roku 1635 součástí Saska. Následkem dlouhé války a náboženské emigrace se počet obyvatel Hrádku snížil na 150. V roce 1654 bylo ve městě 34 stavení, z nichž 9 bylo opuštěných.
O rok později zbavil Adam Matyáš z Trauttmannsdorffu zdejší obyvatele roboty a za roční poplatek 60 zlatých se z nich stali poddaní měšťané. Obyvatelům okolních vesnic se ale robotní povinnosti zvýšily, takže lidé se začali bouřit a roku 1680 vypuklo v severních Čechách selské povstání, do jehož čela se na Hrádecku postavil chotyňský rychtář Andreas Teubner.
V roce 1689 bylo v blízkosti řeky Nisy založeno nové město, jehož centrem se stalo Dolní náměstí.
Roku 1704 získal grabštejnské panství hrabě Jan Václav Gallas, který 18. ledna 1708 potvrdil privilegia hrádeckých cechů. K nejvýznamnějším z nich patřil cech tkalců lnu, založený roku 1687.
Roku 1713 město postihl mor a jako díkůvzdání za jeho přežití postavili hrádečtí měšťané 26. července 1714 na Horním náměstí Morový sloup. O 9 let později tu Elias Kessler jako panský správce ve službách hraběnky Johanny Emerencie Gallasové založil jednu z nejstarších textilních manufaktur na výrobu sukna, bavlněných látek, punčoch a kanafasového zboží. Podnik však měl hospodářské problémy a v roce 1812 byl upraven na výrobnu lahví pro minerální vodu z Lázní Libverda.
V následujících desetiletích trápily obyvatele prusko-rakouské války. Mnoho lidí se tehdy s rodinami a dobytkem ukrývalo v lesích kolem Horního Sedla. Na konci 18. století se v kraji místo tradičního lnářství rozšířilo zpracování bavlny.
K významným budovám patřila škola, panský dům s hostincem na náměstí, bývalá textilní manufaktura, sloužící k ubytování úředníků, celní úřad, vrchnostenský Starý dvůr s ovčínem, bělidlo a obilní mlýn s pilou. Mlýn byl ale už v roce 1836 přestavěn na textilní výrobu a později v něm vznikla přádelna, niťárna a barevna F. A. Hiebsche.
K rozvoji průmyslu přispěla reforma státní správy v roce 1850, která zrušila vrchnostenská panství a zjednodušila stěhování lidí.
V červnu 1866 městem opět procházely tisíce pruských vojáků, ale válka tentokrát netrvala dlouho. Po jejím skončení začaly v Hrádku vznikat další továrny. Vedle přádelny F. A. Hiebsche tu roku 1867 vznikla tkalcovna vlněných a bavlněných látek Sigmunda Goldschmieda a o 3 roky později zahájila provoz strojírna Adolfa Müllera, vyrábějící zemědělské stroje. V roce 1879 k nim přibyla barevna a úpravna příze Hermanna Müllera a o pár let později mechanická tkalcovna firmy Brüninghaus Söhne.
Základem gumárenské výroby se stala roku 1884 mechanická tkalcovna gumových stuh, prýmků a tkaniček firmy Wolf, Rübel a Co. a podnik Veritas Akciové společnosti berlínsko-frankfurtských továren na výrobu gumového zboží, v němž se od roku 1892 vyráběla těsnění, gumové pásy, hadice a pláště na jízdní kola.
S rozvojem průmyslu souvisela také těžba nekvalitního hnědého uhlí - lignitu. První důl Barborka byl v Loučné otevřen už koncem 18. století a v Hrádku se těžba rozšířila hlavně po roce 1850, kdy zde byly vybudovány doly Marie a Christian.
V té době se město rychle rozrůstalo. Směrem k nádraží a podél žitavské silnice vznikly reprezentativní obytné čtvrti a nové domy se stavěly také při silnici do Liberce. Zatímco v roce 1880 měl Hrádek 3302 obyvatel, do konce 19. století se jejich počet zvýšil na 4145. Protože stará škola z roku 1783 už byla malá, nechalo město postavit novou výstavnou školní budovu, otevřenou 15. listopadu 1887. Kromě obecné školy v ní byla také chlapecká měšťanská škola a roku 1903 byla otevřena i dívčí měšťanka.
Řeka Nisa byla zdrojem energie pro četné továrny, ale čas od času město ohrožovala povodněmi. Velkou povodeň způsobily vytrvalé deště počátkem srpna 1858 a ještě horší přišla na přelomu července a srpna 1897, kdy bylo v Hrádku zničeno 50 domů a mnoho dalších bylo poškozeno.
Po roce 1914 přerušila rozvoj města 1. světová válka a krátké období poválečné konjunktury ukončila na začátku 30. let hospodářská krize, kvůli níž musela většina továren zastavit výrobu. Nezaměstnaní pak vykonávali různé nouzové práce, k nimž patřila například regulace koryta Nisy, dokončená 9. září 1932. V srpnu téhož roku byla na západním okraji města zahájena také výstavba koupaliště, slavnostně otevřeného 11. června 1933.
Koncem 30. let se v pohraničí pod vlivem nacistické propagandy zhoršily česko-německé vztahy a v září 1938 došlo k řadě střetů s jednotkami Sudetoněmeckého Freikorpsu. Při jednom z nich byl v Hrádku 16. září večer smrtelně postřelen člen Stráže obrany státu Rudolf Zárybnický a o 6 dní později byla přepadena hrádecká celnice. Po podepsání mnichovské dohody musela být pohraniční území Čech odstoupena Německu. Hrádek byl obsazen 3. října a o 3 dny později město navštívil Adolf Hitler.
V následujícím roce Německo rozpoutalo 2. světovou válku a továrny se musely přeorientovat na válečnou výrobu. Pracovalo v nich také mnoho válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků, pro které tu bylo zřízeno několik táborů.
Po válce byla většina německých obyvatel vysídlena a do města přicházeli noví lidé z vnitrozemí. Řada nevyužitých a opuštěných domů byla proto v pozdější době zbořena. Město si udrželo průmyslový charakter a vedle tradičního textilního průmyslu se v něm rozvíjela hlavně gumárenská výroba v podniku Vulkan a strojírenství, reprezentované největší továrnou Praga v Loučné.
V letech 1949 a 1950 byly k Hrádku připojeny levobřežní osady Donín a Loučná, které už delší dobu tvořily s městem souvislý celek. V té době byla také definitivně vytyčena nová německo-polská hranice na řece Nise a kousek za městem vzniklo Trojmezí tří států. Hranice k sousedům ale zůstaly dlouho uzavřené a nejbližší silniční přechod byl až ve Varnsdorfu.
V roce 1961 bylo k Hrádku připojeno Dolní a Horní Sedlo a o několik let později se jeho součástí stala i Chotyně, která se ale v lednu 1991 opět osamostatnila. Dolní Suchá, připojená k Hrádku spolu s Chotyní, zůstala součástí města.
Roku 1972 byla ukončena těžba lignitu v posledním dole Kristýna, jehož jáma byla poté zatopena vodou a přeměněna na rekreační areál. Město se ale prakticky nerozvíjelo a domy i ulice kvůli zanedbané péči chátraly. Teprve po změně politických poměrů v roce 1989 se situace začala měnit k lepšímu.
V květnu 1991 byl zřízen turistický hraniční přechod do Hartavy a v listopadu 1993 se otevřel i silniční přechod přes Polsko do Žitavy. Historické jádro Hrádku bylo od 1. září 2003 prohlášeno za městskou památkovou zónu a domy se začaly postupně obnovovat.
V roce 2010 zasáhla do života města další velká povodeň. Po silných deštích se 7. srpna vzedmula hladina Nisy a jen v Hrádku zaplavila 460 domů, z nichž několik muselo být zbořeno. Značné škody voda napáchala také v Doníně, Loučné a Oldřichově.
Centrem města je Horní náměstí, na jehož východní straně stojí klasicistní radnice, postavená v roce 1797 podle plánů libereckého stavitele Johanna Josefa Kunze na místě staršího panského domu s hostincem. Dům měl původně mansardovou střechu a podloubí, zazděné roku 1840. V letech 1929-1938 bylo v radnici umístěno muzeum, které uchovávalo cenné umělecké a historické sbírky. Vzácným exponátem byla kostra skrčence, nalezená 26. července 1929 v ulici 1. máje, jejíž stáří se odhadovalo na 2-4 tisíce let. V noci na 3. května 1982 radnice vyhořela, ale během tří let byla zrekonstruována a městskému úřadu slouží dodnes.
V domě č.p. O něco níže stojí pěkně zrekonstruovaný dům s hrázděným patrem z roku 1788, v němž je dnes informační centrum a nové městské muzeum, představující od března 2011 výsledky archeologického výzkumu městského centra. Jeho nejcennějším exponátem je kostra vampýra Tobiáše ze 14. století, nalezená 3. března 2010 v Kostelní ulici.
Dominantou horní strany náměstí je dvoupatrová budova bývalé pošty z konce 19. století, vedle níž stojí dva klasicistní domy z roku 1785. Naproti radnici je bývalý zájezdní hostinec U Jelena č.p. 109, jehož dnešní podoba pochází z přelomu 18. století.
V ploše náměstí, rekonstruované v letech 2009-2011, je ve směru původní úvozové cesty vydlážděná časová osa s několika ukázkami historické dlažby od 17. století do současnosti. Uprostřed jsou sluneční hodiny, na nichž čas ukazuje člověk, stojící na vyznačeném místě. Tři šipky kolem ukazují směr k nejbližším městům.
Nad hodinami je nejméně 400 let stará středověká studna, zakrytá skleněnou deskou, a o něco níže je nový vodotrysk s litinovou mříží. Příjemné prostředí dotváří okrasné stromy, mezi nimiž byl ponechán podstavec barokního sloupu sv. Anny Samotřetí, postaveného hrádeckými měšťany jako díkůvzdání za přežití moru a slavnostně posvěceného 26. července 1714. Pískovcový sokl s nápisy, připomínajícími zřízení sloupu a jeho rekonstrukce v letech 1802, 1837 a 1889, nesl hladký sloup s plastikou sv. Anny Samotřetí s Ježíškem v náruči a s Pannou Marií. Před koncem 2. světové války byl ale sloup rozebrán a jeho další osud je nejasný. V létě roku 2017 byla na dochovaném podstavci postavena replika původního sloupu, požehnaná 27. srpna litoměřickým biskupem Mons. Janem Baxantem.
Mezi domy na východní straně náměstí vede ulička ke kostelu sv. Bartoloměje, postavenému po roce 1466 na místě staršího kostela, zničeného Husity v roce 1424. Nový kostel byl roku 1586 renesančně přestavěn a v roce 1665 k němu byla přistavěna věž s cibulovou bání. Roku 1724 byla dostavěna příčná loď s presbytářem a o 10 let později sakristie s oratoří na jižní straně.
Kostel je bohatě vyzdoben. Na věži v průčelí je pískovcový znak Trauttmannsdorffů s letopočtem 1651 a nika s dřevěnou sochou sv. Bartoloměje z roku 1656. Klenby v hlavní lodi zdobí 4 fresky s výjevy ze života sv. Bartoloměje a další dvě malby v příčné lodi znázorňují narození sv. Jana Křtitele a útěk do Egypta.
Hlavní oltář vyřezal v 70. letech 18. století Jan Hájek z Mnichova Hradiště a oltářní obraz umučení sv. Bartoloměje namaloval někdy v letech 1755-1768 Ignác Raab. Další oltáře jsou v příčné lodi. V její levé čási stojí oltář s obrazem Panny Marie a sochami sv. Michaela a sv. Josefa, v pravé části je oltář Srdce Páně s obrazem sv. Anny od Franze Knirsche a sochami sv. Zachariáše a sv. Alžběty.
Vlevo od hlavního oltáře je barokní kazatelna s vyobrazením evangelistů, Mojžíše, Aarona a Boha Otce; vyřezávaná křtitelnice s andílky a sv. Janem Křtitelem je z roku 1760. Zajímavé jsou také rokokové zpovědnice, stojící v obou ramenech příčné lodi. Z dalších uměleckých děl stojí za pozornost například 8 oválných obrazů církevních otců od J. W. Spitzera z doby kolem roku 1760, obraz Sejmutí Krista z kříže od Wenzela Schwarze z roku 1863 nebo u oltáře stojící sochy žehnajícího Krista a Panny Marie od Franze Schwarze.
Místo zvonů, zkonfiskovaných za 1. a 2. světové války, sem byl po válce přenesen z kostela v Horním Vítkově starobylý zvon, pocházející z roku 1575, a dva nové zvony sv. Bartoloměje a Panny Marie byly vysvěceny litoměřickým biskupem Josefem Kouklem 26. srpna 2000.
Kostel obklopuje starý hřbitov, obehnaný roku 1751 kamennou zdí, kterou vystavěl chrastavský zednický mistr Johann Christoph Sitte. V roce 1869 byl hřbitov zrušen a roku 1930 parkově upraven.
Vstupní bránu na západní straně zdobí rokokové sochy sv. Josefa a sv. Jiří z roku 1759, blíže ke kostelu stojí barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele z roku 1708, pocházející údajně z dílny hrádeckého kamenického mistra Zimmerna. Podél hřbitovní zdi stojí 14 výklenkových kapliček křížové cesty z let 1767-1768, v jejichž nikách bývaly na plechu malované obrazy od Philippa Leubnera.
Do zdi je také vsazeno 12 starobylých náhrobků z doby od 17. století do 1. čtvrtiny 19. století. Přímo za kostelem je pískovcový náhrobek obchodníka Christopha Kreschela a jeho ženy Anny Elisabethy a vedle vchodu k faře stojí mramorový náhrobek 15-letého Kajetána Schuberta z roku 1822 od drážďanského sochaře Franze Pettricha. Na druhé straně vchodu jsou náhrobky Friedricha von Nostitz z roku 1669, jeho ženy Justiny a dvou předčasně zesnulých dcer Marie Anny a Anny Elisabety. Sousední náhrobek patří Anně Pfaltzové, majitelce bývalého hrádeckého hostince "Zum Weinkeller" (U Vinného sklepa) a náhrobek Anny Dorothey Pietscheové poblíž vstupní brány je z roku 1786.
Na jihovýchodě přiléhá ke starému hřbitovu patrová empírová fara s mansardovou střechou a vikýři, postavená roku 1804 stavebním mistrem Josefem Andersem a tesařským mistrem Breuerem z Chrastavy.
Dnes je lokalita Starý dvůr v Hrádku nad Nisou spojena s moderním bydlením. V nabídce jsou byty různých dispozic, například mezonetový byt 2+kk o velikosti 46 m2 s balkonem a výhledem, který se nachází ve 2. NP. Tyto byty nabízejí klidné a upravené okolí s možností parkování.
Další nabízený byt je o velikosti 1+kk s plochou 32,57 m2 v 1. NP s výstupem na vlastní předzahrádku. Tyto nemovitosti jsou ideální nejen pro vlastní bydlení, ale i jako investiční příležitost, vzhledem k jejich strategickému umístění v blízkosti centra města a veškeré občanské vybavenosti.
V docházkové blízkosti se nachází rekreační areál Kristýna, bývalý lignitový lom s písčitými plážemi, kde je příjemné trávit letní dny. Hrádek nad Nisou leží 20 km severozápadně od Liberce a 6 km jihovýchodně od Žitavy, blízko česko-německo-polského trojmezí, což nabízí pracovní příležitosti v širším regionu.
tags: #byt #hradek #nad #nisou #stary #dvur