Soudní spory, v nichž se spoluvlastníci domáhají zrušení a vypořádání jejich spoluvlastnických vztahů k určitému majetku, se v praxi vyskytují poměrně často. Nedohodnou-li se majitelé společného majetku (nejčastěji nemovitého) na vypořádání svých spoluvlastnických práv, může o něm na návrh kteréhokoli z nich rozhodnout soud.
Takové soudní řízení má přitom povahu tzv. nesporného řízení, což však neznamená, že by nebylo možné, aby se mezi účastníky objevily sporné otázky. Pokud soud dospěje k závěru, že neexistují žádné mimořádné okolnosti, které by zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bránily, zkoumá, jaký způsob vypořádání je s ohledem na konkrétní podmínky nejvhodnější.
V tomto ohledu existuje poměrně často citovaná judikatura (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 22 Cdo 1655/2014 ze dne 13. srpna 2014), podle které platí, že pokud soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 OSŘ. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 OSŘ.
Na výše citovaný závěr soudy ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví odkazují velice často, a tudíž není těžké odhadnout, že se zpravidla vyskytují pouze dvě základní varianty nákladového výroku. Dle JUDr. Michael Pažitného by mělo být při měření míry procesního úspěchu soudy více přihlíženo k tomu, do jaké míry byly strany sporu schopny prosadit vlastní návrh na způsob vypořádání spoluvlastnictví.
Zjednoduší-li se totiž rozhodovací mechanismus do té míry, že žalobce má nárok na náhradu nákladů řízení, pokud je spoluvlastnictví zrušeno, a to způsobem, který navrhoval, a žádná strana nemá nárok na náhradu nákladů, pokud je spoluvlastnictví zrušeno, avšak jiným způsobem, než navrhoval žalobce, musí to v některých případech zákonitě poškozovat žalovaného.
Z tohoto hlediska lze považovat za vítaný posun rozhodnutí ve věci spis. zn. 22 Cdo 2059/2015 ze dne 27. října 2015, ve kterém Nejvyšší soud ČR připustil, že lze považovat za plný procesní úspěch, pokud žalovaný prosadí proti žalobci svůj vlastní návrh na vypořádání spoluvlastnictví.
V této souvislosti mimo jiné Nejvyšší soud uvedl, že spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení.
Doufejme tedy, že se toto rozhodnutí v širší míře projeví v rozhodovací praxi okresních a krajských soudů a bude kladen větší důraz na skutečný procesní úspěch stran sporu, tj. úspěch ve skutečně sporných otázkách. Varianta nepřiznání nákladů žádné ze stran dle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ by se pak měla omezit zejména na případy, kdy soud co do způsobu vypořádání nevyhoví ani jedné ze stran sporu (například rozhodne o rozdělení, ačkoli obě strany navrhují přikázání do svého vlastnictví).
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Petrou Štemberkovou, advokátkou se sídlem v Zápech 7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 180/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. 4. 2024, č. j. 32 Co 111/2024.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 5 C 180/2022-153, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitým věcem, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. Měšín.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 32 Co 111/2024, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce a žalovaný byli spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu podílu o velikosti ideální jedné poloviny. Žalobce žádal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Naproti tomu žalovaný navrhoval vypořádání podílového spoluvlastnictví vymezením bytových jednotek, resp. přikázáním předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozdělení předmětných nemovitostí na bytové jednotky není možné, neboť se žalobce odmítl finančně podílet na souvisejících nákladech. Dále uvedl, že rozdělení na jednotky nepřipadá v úvahu též proto, že mezi spoluvlastníky existují konfliktní vztahy, které takovému způsobu vypořádání brání.
Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nemožnosti rozdělení předmětných nemovitostí na jednotky z důvodu neochoty žalobce podílet se finančně na souvisejících nákladech, přičemž uvedl, že k takovému způsobu vypořádání postačuje deklarovaná ochota žalovaného nést související finanční náklady.
Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně konfliktních vztahů mezi spoluvlastníky, které danému způsobu vypořádání, tj. rozdělení na bytové jednotky, brání. Při posuzování kritérií rozhodných pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků se soudy shodně přiklonily k přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce.
Ve vztahu k žalovaným tvrzenému zdravotnímu stavu, který by měl bránit zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), odvolací soud uvedl, že takové okolnosti nejsou dány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v řízení vyvstala otázka, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolací soud se doposud nezabýval otázkami:
Dále se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od následující rozhodovací praxe dovolacího soudu:
Rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví bylo dále předčasné, vyslovené na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, protože soudy nesprávně aplikovaly § 1140 odst. 2 o. z. Soud prvního stupně též žalovaného nedostatečně poučil, když dospěl k právnímu názoru o nemožnosti dělení nemovitosti na jednotky. Dále odvolací soud neprovedl některé dovolatelem navrhované důkazy.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný vznesl v dovolání otázky, jejichž řešením se podle žalovaného dovolací soud dosud nezabýval, a to:
Dále uvedl, že rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví bylo předčasné, vyslovené na podkladu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když soudy nesprávně aplikovaly § 1140 odst. 2 o. z.
Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
V poměrech § 1140 odst. 2 o. z. jsou pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.
Je přitom na účastníkovi, který se domáhá zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů existence újmy některého ze spoluvlastníků, aby prokázal existenci relevantních okolností. Soud sám není povinen vyhledávat okolnosti, jež by mohly být důvodem pro zamítnutí žaloby; jestliže však jejich existence vyjde v průběhu řízení najevo, je nutno se s nimi vypořádat a případně k jejich existenci přihlédnout.
Z uvedeného je patrné, že otázky, které byly dovolatelem uvedeny jako doposud neřešené, již byly v obecné rovině zodpovězeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 851/2017-II. Ostatně, odvolací soud se v odůvodnění rozsudku uvedenou námitkou žalovaného zabýval věcně a dospěl k závěru, že podmínky pro zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. v dané věci dány nejsou. Pracoval tak s tím, že žalovaný jako své procesní stanovisko požadavek na zamítnutí žaloby uplatnil, ale neshledal jej důvodným s odůvodněním, že žalovaný uplatňuje nikoliv okolnosti přechodné povahy, ale okolnosti povahy trvalé.
Dovolacímu soudu ostatně není zřejmé, jaká újma by měla žalovanému zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví vzniknout a jejímuž vzniku by se zabránilo zamítnutím žaloby. Ostatně sám žalovaný podstatnou část své dovolací argumentace, a taktéž argumentace uplatněné v řízení před nalézacími soudy, směřoval k požadavku na rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, resp.
Dovolatel rovněž opomíjí, že jeho argumentace spočívá na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací. Lze v tomto směru odkázat na odůvodnění pod bodem 8 rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 13 rozsudku odvolacího soudu, kde soudy shodně konstatovaly, že jde na straně žalovaného o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, nikoliv o okolnosti přechodné povahy (k okolnosti umožňující aplikaci § 1140 odst. 2 o. z. viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015).
Soudy proto nepochybily, když neshledaly důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z.
Žalovaný dále vznesl v dovolání otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od následující rozhodovací praxe dovolacího soudu:
Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, uvedl, že rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání.
Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání. Okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky.
Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě.
K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004).
V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztah...
Ustanovení § 1140 odst. 2 věta druhá o. z. v sobě zahrnuje dva případy, kdy je možné žalobu na oddělení ze spoluvlastnictví nebo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout.
Pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví jsou přitom rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy.
Námitky proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci.
Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není na § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z odlišných východisek, pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je možné z ní částečně vyjít potud, že na podstatě práva na bydlení jakožto základního práva se nabytím účinnosti občanského zákoníku ničeho nezměnilo.
Vzhledem k tomu musí nalézací soudy při zkoumání subjektivních okolností podle § 1140 odst. 2 o. z. zohlednit, zda by zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo v rozporu s principy ochrany základních práv a svobod, zejména s právem na ochranu vlastnictví a právem na ochranu lidské důstojnosti.
Ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj.
Obecná aplikovatelnost úpravy obsažené v § 8 o. z. nevylučuje její použití v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí žaloby v režimu § 1140 odst. 2 o. z., neboť ustanovení § 8 o. z. je ustanovením obecným pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. Jeho uplatnění se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o.
Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o.
tags: #judikatura #spoluvlastnik #zaloba #na #neplatnost