Chrám Božího hrobu je nejvýznamnějším poutním místem křesťanského světa, který se nachází v západní části historického centra Jeruzaléma. Stojí na místě, kde podle křesťanské tradice došlo k ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Toto posvátné místo je centrem křesťanské úcty již od 4. století.
Historie Chrámu Božího hrobu sahá až do 4. století, kdy římský císař Konstantin Veliký nechal na místě objevení Ježíšova hrobu a Golgoty postavit baziliku. Stavba byla v průběhu staletí několikrát pobořena a přestavována. Významné přestavby proběhly v 11. a 12. století po dobytí Jeruzaléma křižáky. Chrám byl také poškozen velkým požárem v roce 1808 a následně opraven.
Místo, kde se dnes nachází Chrám Božího hrobu, se tehdy nazývalo a stále nazývá Golgota (Kalvárie), což v aramejštině znamená „lebka“. Toto návrší se buďto mohlo podobat lebce, anebo to byl odkaz na popraviště. V blízkosti se nacházel starý, již nepoužívaný kamenolom s několika ve skále vysekanými hrobkami. Podle Bible Josef Arimatejský zabalil Ježíšovo tělo a uložil je do své hrobky, která se shodou okolností nacházela hned vedle místa ukřižování.
Po Ježíšově smrti se křesťanství začalo šířit po celé říši. Lidé přicházeli z daleka, aby spatřili místo jeho ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání. Po roce 135 n. l. se Římané rozhodli celé místo zavézt zeminou a postavit zde chrám bohyni Afroditě. Po nástupu císaře Konstantina na římský trůn v roce 312 bylo pronásledování křesťanů ukončeno. V roce 325 císař Konstantin přikázal Afroditin chrám zbourat a Ježíšovu hrobku odkrýt.
Za nalezení hrobky byl zodpovědný jeruzalémský biskup Eusebius. Konstantin poté přikázal nad nalezeným hrobem stavbu kostela a poslal do Jeruzaléma svou matku, sv. Helenu, aby na stavbu dohlížela. Na místě ukřižování byla postavena bazilika. V jejím interiéru se nacházel nově odkrytý blok skály, na němž měl být Ježíš ukřižován - Golgota neboli Kalvárie. Jedna ze skupiny nalezených hrobek byla vybrána jako ta pravá, patrně na základě popisu v Novém zákoně. Nad vyvolenou hrobkou byla po smrti císaře Konstantina roku 337 postavena mohutná rotunda.
Mezi rotundou na západě a bazilikou na východě bylo původně otevřené nádvoří. Tato stavební koncepce jasně rozlišovala dvě zastavení křížové cesty: v bazilice bylo místo ukřižování a v rotundě Ježíšův hrob. V této podobě obě stavby přežily až do roku 1009, kdy byla bazilika zničena.
V roce 614 byla Konstantinova stavba poničena Peršany. V roce 1009 přikázal chalífa al-Hákim chrám téměř do základů rozbořit. Svatyni se podařilo zcela rozbít, včetně tesání hrobové skály železnými kladivy.
V roce 1099 dobyli Jeruzalém křižáci. Chrám Božího hrobu byl ústředním cílem jejich kampaně, a proto se na něm výrazně podepsali. Původní bazilika byla zbourána a na místě nádvoří mezi ní a rotundou byla postavena dnešní loď kostela, která se tak napojila na rotundu. Dnešní východní průčelí lodi se nachází v prostoru původního západního průčelí baziliky. Původní krypta baziliky přežila tuto rekonstrukci a byla po zboření zastřešena. Dnes se nachází východně od kostela a je přístupná z jeho interiéru, kde je kaple svaté Heleny. Ještě níže je stará vodní cisterna, zvaná Inventio Crucis (Objevení kříže), v níž měla svatá Helena najít Ježíšův kříž.
Ježíšovu hrobku zničil sultán Hakim roku 1009. Na jejím místě je dnes mramorová hrobka z roku 1810, z období oprav po velikém požáru roku 1808. I přesto, že hrobka není příliš stará, působí archaickým dojmem. Při zemětřesení v roce 1927 popraskala a byla zpevněna železnými traverzami. Během těchto oprav byly také postaveny dvoupodlažní arkády uvnitř rotundy. Ze 4. století je pouze vnější zeď rotundy do výšky 11 metrů.
O kostel se dnes dělí několik křesťanských církví: katolická, řecká, arménská a koptská. Tyto církve se po staletí dohadovaly ohledně vlastnictví kostela. Spory byly ukončeny v roce 1852, kdy turecký sultán Abdulmecit I. vydal dosud platný dekret, který přesně vytyčil, co patří které církvi. Některé části kostela jsou společné.
Chrám Božího hrobu je komplexní stavba, která se skládá z několika hlavních částí:
Vnitřní dispozice chrámu je složitá, s mnoha kaplemi, oltáři a chodbami. Vlastnictví a užívání celého kostela je dodnes společné pro několik křesťanských denominací, které se řídí pravidly tzv. Status quo z roku 1852.
Chrám Božího hrobu je pro křesťany nejposvátnějším místem na Zemi. Je to místo, kde se koncentruje celé Ježíšovo velikonoční tajemství - jeho utrpení, smrt a vzkříšení. Každoročně sem přicházejí miliony poutníků z celého světa, aby uctili památku Ježíše Krista a prožili duchovní obnovu.
Duchovní význam chrámu je umocněn jeho dlouhou a bouřlivou historií, která odráží osudy křesťanství v regionu i ve světě. I přes spory mezi jednotlivými církvemi zůstává Chrám Božího hrobu symbolem jednoty křesťanské víry a naděje na vzkříšení.
Pod dlaždicemi Chrámu Božího hrobu bylo archeology objeveno pozůstatky prastaré zahrady, která mohla být místem Ježíšova pohřbení. Archeobotanická analýza prokázala přítomnost olivovníků a vinné révy, což se shoduje s popisem v Janově evangeliu. Tyto objevy naznačují, jak místo vypadalo před stavbou prvního kostela ve 4. století.
tags: #pudorys #chramu #boziho #hrobu