Článek se zabývá hlubokým filozofickým tématem reality a její podstaty, přičemž rozlišuje mezi pouhým "mít názor" a skutečným kritickým myšlením. Upozorňuje na skutečnost, že většina lidí tyto dva koncepty zaměňuje, a zdůrazňuje, že schopnost skutečného myšlení je vyhrazena pouze menšině.
Často se domníváme, že každý člověk je obdařen schopností myšlení, avšak realita je složitější. Lidé běžně zaměňují "mít názor" za "myslet". Naše mentální modely, mindsety a z nich plynoucí názory jsou ve velké míře zděděny skrze nevědomí. V dětství se pak tyto vzorce prohlubují a zintenzivňují v rámci rodinných a kulturních vazeb. Lidé, kteří zastávají své názory bezmyšlenkovitě, je přebírají zcela nevědomě. Většina populace se nachází ve stavu bezmyšlenkovitosti, což se projevuje čistě emotivními, iracionálními a neuvědomělými reakcemi bez reflexe. Na věcné argumenty tito jedinci buď nereagují, nebo pouze nelogicky a iracionálně.
Podle Paretova pravidla je většina inteligence, uvědomění a schopnosti kritického a logického myšlení koncentrována u menšiny populace. Mnoho lidí si chybně myslí, že zastávání názorů je totožné s myšlením. Nicméně, bezmyšlenkovité zastávání a vyjadřování názorů není skutečné myšlení. Myšlení je definováno jako kritické zkoumání názorů, postojů a modelů, zejména těch vlastních, a jejich následná reflexe. Tato schopnost je znakem vysoké inteligence a je vyhrazena pouze nemnohým jedincům.
V obecném úzu se mezi skutečností a realitou téměř nerozlišuje, avšak ve filozofii je nutné tyto termíny používat s větší přesností. Slovo "realita" evokuje "věc" (z latinského "res"), zatímco slovo "skutečnost" odkazuje ke skutku, činu, akci či aktivitě. V německém jazyce slovo "Wirklichkeit" připomíná sloveso "wirken" (působit) a podstatné jméno "Werk" (dílo), což naznačuje, že skutečné je to, co je uskutečněno, "to uskutečněné". České slovo "skutečnost" umožňuje směr od skutku k uskutečněnému, ale i od ještě neuskutečněného k uskutečnění.
Ačkoliv filozofická tradice rozlišuje mezi reálnými a nemožnými možnostmi, často se potýká s vnitřními rozpory. Pojem "realizace" označuje uvedení do "reality", do reálného světa. Jelikož samotné mínění něčeho neznamená jeho uskutečnění, význam slova "skutečnost" lze považovat za obsahově širší než význam slova "realita".
Naše smrt je vnímána jako poslední služba světu, která umožňuje budoucím generacím obnovit lidskou kulturu. Bez tohoto obnovení by kultura ztuhla, stala se neměnnou a tedy mrtvou, což by vedlo k zániku všeho lidského.
Pro pochopení reality je užitečné ji rozdělit. Platón v dialogu Ústava navrhl uspořádání všeho, co existuje, podle míry skutečnosti. Něco je skutečnější než něco jiného.
Jako příklad méně skutečných entit uvádí Platón stín stromu, který je odvozen od živého stromu. Bez stromů by nebyly ani jejich stíny. K vytvoření stínů je navíc zapotřebí slunce, které je nezbytné i pro život stromů.
Platón upřednostňuje zrak před ostatními smysly, což souvisí s jeho metaforikou poznání ("vidět" jako chápat). Jeho záliba v bezčasí však vede k fixaci pohledu. Na rozdíl od zraku, který poskytuje statický obraz, sluchové vjemy, stejně jako záznam zvuku a pohyblivý obraz, potřebují čas. Statický záznam zvuku by byl pouze technickým údajem.
Platónovo pojetí náhledu jako klíče k věčně platnému lze považovat za výsledek abstrakce. Vše, co nějakým způsobem je, lze zobrazit na úsečku uspořádanou podle míry skutečnosti. Objekty s nižší mírou skutečnosti budou umístěny níže, ty skutečnější výše. Tato úsečka představuje mapu všeho, co nějakým způsobem existuje.
Zásadním dělícím hlediskem pro Platóna je, zda jde o objekt smyslového vnímání (aisthetický) nebo objekt myšlený, formálně myslitelný (noetický). Platón považuje myslitelné objekty za skutečnější, neboť jsou jednoznačné a formálně uchopitelné. Smyslově vnímatelné objekty chápe jako odvozené od nich. Tento způsob klastrování, kdy vše patří buď do jedné, nebo druhé kategorie, se v současné vědě hojně uplatňuje.
V nejnižší čtvrtině úsečky se nacházejí nápodoby smyslově vnímatelných věcí (eikasia, mimésis). Jsou to odrazy, stíny, zrcadlení nebo vizuální představy, které existují pouze díky odvození od svých vzorů. Tyto nápodoby nás mohou odvádět od vyšších, zdrojových rovin skutečnosti.
Hned nad nápodobami, stále v oblasti smyslového vnímání, se nacházejí skutečnější věci - vzory oněch nápodob či stínů, například živé stromy. V této druhé čtvrtině úsečky se nachází oblast, kterou v běžném životě považujeme za skutečnou ("věci" našeho okolí). Platón jim přisuzuje relativní spolehlivost (pistis, fides), která nám umožňuje žít bez nutnosti neustálého přemýšlení.
Platón dále rozděluje skutečnější objekty. Níže se nacházejí objekty matematické, včetně geometrických tvarů. Nad nimi jsou pak ideje v Platónově smyslu. Smyslům jsou přístupné pouze nápodoby idejí nebo matematických objektů, které nejsou dokonalé a podléhají opotřebení.
Na nejvyšší část úsečky Platón umisťuje ideje. Idejí je mnoho a jsou věčné. Jsou vzorem pro své exempláře ve smyslové oblasti. Základním zdrojem je nejvyšší z idejí - Dobro, které je zdrojem existence všech idejí a je Platónem přirovnáváno ke Slunci.
Ideje lze chápat jako taxony (druhy, rody), s výjimkou Dobra. Taxony nejsou hmatatelné ani je nelze poškodit; jejich čistota je udržována čistotou metody poznání. Matematické objekty jsou považovány za věčné a skutečnější než smyslově vnímatelné věci.
Běžný život se odehrává na úrovni druhého nejnižšího úseku úsečky, mezi smyslově vnímatelnými, relativně spolehlivými věcmi. Matematické problémy slouží jako rozcvička k "obratu" k idejím, které se však nevnímají očima, nýbrž intelektem.
Spor mezi realismem a nominalismem, označující dvě základní tendence lidského myšlení, se týká vztahu mezi obecným a zvláštním, společným a jednotlivým, univerzálním a individuálním.
Krajní realismus tvrdí, že obecné pojmy mají reálnou existenci (např. ideje v Platónově pojetí). Pravé bytí je vyhrazeno věčným, neměnným idejím, na nichž se jednotlivá jsoucna pouze podílejí. Pravé poznání je poznáním ideje, zatímco zkušenost s jednotlivým je pouhé zdání. Tento postoj souvisí s Platónovým oceněním geometrie a matematiky a jeho autoritativním pojetím společnosti.
Krajní nominalismus naopak soudí, že "jest" pouze jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost. Domnělé obecniny vznikají dodatečně (post res) a jsou to pouze slova či jména (nomina).
V sociologii se projevují dva protikladné pohledy: sociologický realismus a sociologický nominalismus.
Mnoho sociologů používá oba přístupy. Rozdíly spočívají v cílech a metodách: realisté se snaží realitu popsat a vysvětlit, nominalisté hledají významy, hodnoty a smysl, které lidé vnášejí do sociální reality.
Některé filozofické a duchovní tradice naznačují, že realita není pouze objektivní daností, ale konstrukcí vědomí. Kvantová fyzika svými jevy jako superpozice a propletení naznačuje, že pozorovatel může ovlivňovat realitu.
Koncept hyper-myšlení, stav jasného vnímání osvobozeného od omezujících paradigmat, umožňuje nahlížet na realitu z vyšší, holistické perspektivy. Tento posun v myšlení souvisí s transformací člověka na "galaktickou bytost" - rozšířením vědomí za hranice individuálního já.
Noosféra, kolektivní vědomí lidstva a přírody, představuje propojení všech myšlenek, emocí a duchovních aspirací na Zemi. Jedná se o jemnohmotné energetické pole, které zpětně ovlivňuje lidské chování a planetární události. Kolektivní záměry se mohou manifestovat skrze noosféru, pokud energie překročí "nadkritický bod" tvořivého potenciálu.
Noosféra je dynamická entita, která uchovává kolektivní moudrost, ovlivňuje realitu a podílí se na evoluci lidstva a přírody. Vnímání reality jako flexibilní konstrukce vědomí otevírá prostor pro nekonečné možnosti a vybízí k introspekci a probuzení plného potenciálu.
Indická filozofie, konkrétně škola Advaita Vedanta, se zabývá otázkami identity, skutečnosti a utrpení. Slovo "advaita" znamená "ne-dva", tedy nedualita.
Ádi Šankara, významný filozof 8. století, napsal komentáře k védským textům a založil kláštery. Slavná věta z upanišad "Tat Tvam Asi" ("Ty jsi To") vyjadřuje tuto nedualitu.
Koncept "mája" je často překládán jako "iluze". Advaita Vedanta netvrdí, že svět neexistuje, ale že je jako filmové plátno s promítaným filmem - realita je hrou světla a stínu.
Utrpení pramení z identifikace s oddělenými individuálními rolemi (tělo, mysl, vzpomínky). Advaita učí, že tyto role jsou pouze dočasné projevy vědomí.
Advaita Vedanta není pouze filozofická teorie, ale praktická cesta k sebepoznání. Pod povrchem různosti existuje fundamentální jednota, což je důležité poselství v dnešním rozděleném světě.
tags: #realita #je #nemenna #vecna