V právním řádu České republiky, konkrétně v trestním řízení, se otázka vymezení škody řídí řadou zákonných ustanovení a právních výkladů. Klíčovým prvkem je pochopení pojmů majetek a jmění, jejichž definice se promítají do určení, co je považováno za škodu.
Podle § 495 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) tvoří souhrn všeho, co osobě patří, její majetek. Občanský zákoník však postrádá obecné zákonné vymezení pojmů majetku a jmění v dosavadním právním řádu. Odborná literatura však definuje majetek jako souhrn všech majetkových hodnot přičitatelných určité osobě, ať už fyzické či právnické. Tato přičitatelnost nezahrnuje pouze oprávnění vyplývající z absolutních majetkových poměrů, ale i z poměrů relativních, typicky ze závazkového právního vztahu, jako je například pohledávka ve smyslu § 1721 občanského zákoníku.
Jmění je pak pojímáno jako soubor majetku a dluhů určité osoby. Vzhledem k tomu, že jmění zahrnuje jak aktiva, tak pasiva, může mít jmění, na rozdíl od majetku, i zápornou peněžní hodnotu, což je případ předluženého jmění.
Škodou se rozumí újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného. Tato újma musí být objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi, a musí být napravitelná poskytnutím majetkového plnění, ať už ve formě naturální restituce, nebo v penězích.
Od 1. ledna 2014, s účinností nového občanského zákoníku, došlo k posunu v chápání škody oproti předchozí právní úpravě. Zatímco starý občanský zákoník (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb.) za škodu označoval „újmu na majetku“, nový § 2894 občanského zákoníku definuje škodu jako „újmu na jmění“. To znamená, že za škodu je nyní považováno i vzniknutí dluhu. Ze zákonného vymezení pojmů je zřejmé, že i zatížení jmění poškozeného dluhem představuje škodu ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky se ve svém usnesení ze dne 16. ledna 2019, č.j. 8 Tdo 1327/2018-55, zabýval případem obviněného M. Š., který byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný M. Š., jako jediný jednatel a společník společnosti A., s.r.o., v úmyslu se neoprávněně obohatit, převedl obchodní podíl v této společnosti a učinil rozhodnutí jediného jednatele o tom, že M. D. je jediným jednatelem a společníkem. Tento převod byl proveden notářským zápisem. Klíčovým momentem bylo, že M. D. bylo zamlčeno, že obviněný M. Š. téhož dne dříve učinil jiný notářský zápis, kterým jako fyzická osoba vytvořil pohledávku ve výši 468.000 Kč vůči společnosti A., s.r.o. Tato pohledávka byla založena na dohodě s doložkou přímé vykonatelnosti, čímž vznikl exekuční titul.
Obviněný věděl, že skutečnosti uvedené v tomto notářském zápisu, týkající se půjčky společnosti, se nezakládají na pravdě. Ačkoliv vložil na účet společnosti celkem 468.000 Kč v osmi případech v období od února 2012 do září 2015, nejednalo se podle účetního deníku společnosti o půjčky, ale o jiné vklady. Obviněný věděl, že pohledávka z údajné půjčky je smyšlená.
Následně, dne 30. května 2016, údajnou pohledávku postoupil společnosti Credit factoring, s.r.o. Dne 20. června 2016 byla společnost A., s.r.o. vyrozuměna o zahájení exekuce soudním exekutorem k uhrazení částky 468.000 Kč. V důsledku toho byl bankovní účet společnosti A., s.r.o. blokován. K datu rozhodnutí soudu nebylo z exekučního řízení nic vymoženo, čímž byla společnosti A., s.r.o. způsobena škoda ve výši 468.000 Kč.
Obviněný M. Š. byl za tento přečin odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Poškozená společnost A., s.r.o. byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti rozsudkům nižších soudů dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení skutku, tvrdil, že skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu po subjektivní ani objektivní stránce. Namítal nedostatek úmyslu obohatit sebe nebo jiného, uvést někoho v omyl či způsobit škodu. Kritizoval provedené dokazování, zejména hodnocení výpovědi svědka M. D. a nedostatek znaleckých posudků na věrohodnost.
Dále obviněný zpochybnil vznik škody, poukazoval na rozporná zjištění soudů ohledně toho, zda škoda skutečně vznikla. Tvrdil, že nebyl prokázán konkrétní následek, ke kterému by jeho úmysl směřoval.
Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně nepovažovala výhrady obviněného proti skutkovým zjištěním za důvodné, neboť soudy při jejich zjišťování nepochybily. Zdůraznila, že obviněný M. D. zamlčel vytvoření pohledávky s exekučním titulem, což vedlo ke škodě na straně společnosti. Dále nezpochybnila věrohodnost svědecké výpovědi M. D. a dalších svědků, ani provedené dokazování. Námitku týkající se nezjištění vzniku škody vyvrátila tím, že zatížení majetku poškozené společnosti pasivy s přímou vykonatelností exekučního titulu jednoznačně představuje způsobení škodlivého následku.
Text dále zmiňuje několik dalších případů podvodného jednání, které ilustrují různé formy a metody pachatelů:
Případ M. Š. a další uvedené příklady podvodů zdůrazňují důležitost právního vymezení majetku, jmění a škody. Zejména klíčové je pochopení, že škodou je nejen úbytek na majetku, ale i vznik dluhu či jiná újma na jmění, která je objektivně vyjádřitelná v penězích. V trestním řízení je nezbytné prokázat nejen objektivní stránku jednání, ale i subjektivní stránku, tedy úmysl pachatele.
tags: #skoda #vznikla #spoluvlastniku #podvod