Dolní Miletín je malá vesnice, která je dnes součástí města Lišov v okrese České Budějovice. Nachází se přibližně 4 km východně od Lišova. První písemná zmínka o této obci pochází z roku 1378. Tehdy patřila k hlubockému panství, později přešla pod správu Rožmberků.
Obec byla v minulosti spojena s Třeboní. V roce 1376 bratři Rožmberkové darovali osadu Miletín třeboňskému augustiniánskému klášteru. V dochovaných písemnostech se však častěji zmiňuje Miletín Horní, nazývaný též Malý Miletín. První zmínka o existenci Horního a Dolního Miletína pochází z listiny Karla IV. ze 6. května 1378, která uvádí mezi zastavenými vesnicemi i Miletín, pravděpodobně se jednalo o Dolní Miletín.
Miletín značně utrpěl na počátku třicetileté války, zejména v souvislosti s průtahy vojsk a obléháním Třeboně. Po polovině 17. století hospodařili v Dolním Miletíně například Jakub Šafář, Martin Křížek, Jan Vančura a Martínek. Dalších pět gruntů bylo v té době pustých, patřily k nim usedlosti Valentovský, Klomfarovský, Cicvárovský, Holických a Kašparovský.
Školou patřil Dolní Miletín původně do Lišova, ale od roku 1774 byl spravován ze Štěpánovic. Před první světovou válkou probíhala v okolí Miletína letní vojenská cvičení polního dělostřeleckého pluku č. 24 z Českých Budějovic, která zahrnovala i střelbu ostrými.
Od poloviny 19. století byl celý Miletín součástí obce Dunajovice. V roce 1921 se pak Dolní Miletín osamostatnil. K úřednímu zrušení rozlišovacích přívlastků Dolní a Horní došlo v roce 1960, od té doby se obec nazývá pouze Miletín.
Třeboňské panství prošlo významnými změnami vlastnictví. Po vymření Rožmberského rodu smrtí Petra Voka z Rožmberka 6. listopadu 1611 přešel majetek na Švamberky. Jan Jiří ze Švamberka se aktivně účastnil českého povstání, a proto bylo jeho jmění po bitvě na Bílé hoře konfiskováno. Třeboňské panství získal císař Ferdinand II., který je postoupil svému synu Ferdinandu III. Ten se rozhodl obnovit bývalý třeboňský klášter a restituovat jeho majetek. K tomu došlo dekretem z 15. února 1631, čímž byl klášter v Třeboni (a zároveň v Borovanech) obnoven.
Kraj byl po třicetileté válce zpustošený. Bývalé klášterní vsi byly téměř bez lidí a vypálené. Některé pozemky byly proměněny v rybníky či dvory, pole zarostla a nebyla obdělávaná. Mnoho pozemků a rybníků bylo zcizeno a dále přeprodáno.
V roce 1625 byl pořízen popis třeboňského panství. V Branné byl zaznamenán pouze jeden osedlý grunt, oproti dřívějším 33. V Lipnici bylo obydleno 10 z 18 gruntů, přičemž Lipnický rybník byl rozkopán a pustý. V Šalmanovicích bylo osídleno 5 z 14 gruntů, což znamenalo, že 9 gruntů bylo pustých.
Válka pokračovala i po roce 1635. Od 30. června do 27. října 1640 řádil v Třeboni mor. Po bitvě u Jankova 6. března 1645 se Třeboň a okolí ocitly v nebezpečí nepřátelského útoku. V roce 1646 se v okolí začala objevovat švédská vojska. Opevněná Třeboň se útoku ubránila, ale neustálé rabování a strádání poddaných vedlo k tomu, že sedláci prchali z gruntů do lesů a na cizí panství, čímž hrozilo, že kraj se změní v pustinu.
V roce 1653 byla vypracována berní rula. Podle ní se v Šalmanovicích nacházelo 124 hektarů půdy. Z toho bylo 37 ha oseto ozimem a 38 ha jaří. V té době existovalo tzv. třístranné hospodaření, kdy 1/3 půdy byla oseta ozimem, 1/3 jaří a 1/3 byl úhor. Přesto v Šalmanovicích leželo 40 % půdy ladem.
Vrchnost se snažila o návrat rozprášeného venkovského obyvatelstva. V roce 1652 se do Šalmanovic vrátil jeden osedlý, v roce 1653 další dva. V roce 1654 byl v Šalmanovicích stále evidován jeden pustý grunt. V roce 1669 je zaznamenán příchod nového hospodáře na prázdný grunt. V tomto roce leželo ladem 54 % orné půdy.
Okolo let 1711-1713 měly Šalmanovice výměru 124 ha orné půdy, rozdělené do 261 parcel, což dává na jednu parcelu přibližně 0,47 ha. V těchto letech proběhlo ohodnocení kvality půdy na 3 třídy: 1 - dobrá, 2 - prostřední, 3 - špatná. V Šalmanovicích nebylo v první třídě žádné pole, ve druhé 19 % a zbytek tvořila třetí třída. Nejlepší půda byla v obcích Břilice a Borkovice.
V roce 1748 bylo ve vsi 171 ha polí, z toho 0,3 ha vlastnila obec. Úhorů a pustých polí bylo 4 ha, což představuje něco málo přes 2 %. Hospodaření na vsi se v této době zlepšilo. V témže roce byl odhadnut výnos luk sedláků na 84 dvouspřežních fůr a obecních luk na 48 dvouspřežních fůr. Odhaduje se, že jedna dvouspřežní fůra odpovídala ploše přibližně 1 korec, tedy asi 28 arů.
Od obnovení kláštera v roce 1631 k němu patřily obce Břilice, Dunajovice, Dolní Miletín, Spolí, Domanín, Branná, Hrachoviště, Lipnice, Šalmanovice a Doňov. Část obcí patřila ke klášteru jen zčásti.
Obyvatelstvo vesnice bylo rozděleno na sedláky a chalupníky, kteří vlastnili alespoň 1/8 lánu (2,3 ha). Dále byli podsedci, neboli zahradníci, kteří žili v nájmu, v podruží, bez osobního vztahu k půdě. Zahradník byl osedlý, který měl chalupu na zahradě statku, a byl poddaným sedláků.
Počet obyvatel v Šalmanovicích vzrostl za 80 let o 70 osob, tedy o více než polovinu. Klášterních poddaných bylo v roce 1699 celkem 2021 a v roce 1783 jich bylo 2671.
Pokles počtu obyvatel v roce 1755, jak v Šalmanovicích, tak ve všech klášterních vesnicích, byl způsoben hladomorem po kritické neúrodě v Čechách v letech 1771-1772. Tento hladomor si vyžádal asi 1/10 obyvatel Čech, tedy přibližně 250 tisíc lidí.
Klášterní vrchnost, stejně jako jiné vrchnosti té doby, plnila pro poddané funkci okresního, politického, finančního a soudního úřadu. Za propuštění z usedlosti musel poddaný zaplatit přibližně 3 % hodnoty majetku. Vrchnost měla také právo na využití dětí poddaných pro služby a vyžadovalo se povolení pro jejich studium, řemeslo nebo sňatek. Poddaní měli povinnost odebírat pivo pouze z klášterního pivovaru a mlít obilí v klášterním mlýně. Rychta byla v Šalmanovicích i v Lipnici. Rychtáři řešili pozůstalostní záležitosti, poručenství, uzavírání smluv, trhy a odhady statků.
Ke konci 18. století (cca 1790) činil podíl pěstovaného žita a ovsa 84 %. Pěstoval se také hrách a len. V roce 1754 upozorňoval knížecí vrchní hejtman na nutnost stavět obecní pazderny mimo vesnice, aby se zabránilo šíření ohně. V Šalmanovicích byla pazderna (dnešní č. 35) dostatečně vzdálená od posledního domu.
Počty chovaného dobytka v Šalmanovicích:
| Rok | Koně | Voli | Krávy | Jalovice | Ovce | Prasata |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1654 | 12 | 3 | 32 | 12 | 4 | 11 |
| 1680 | 23 | 0 | 38 | 14 | 6 | 81 |
| 1719 | 4 | 34 | 44 | 20 | 9 | 51 |
Výsledek hospodaření statku si sedlák nemohl ponechat celý, dělil se o něj s církevní vrchností a státní správou. Vrchnost dostávala plat (úrok), naturálie a robotu. Státu rolník platil pozemkovou daň (kontribuci).
Úrok byl vybírán jako dědičný nájem a platil se ve dvou splátkách. V Šalmanovicích se platilo z lánu přes 3 zlaté, zatímco v Domaníně a Mladošovicích to byly jen 2 zlaté z lánu. S klesající hodnotou peněz se úrok zvyšoval.
Naturální dávky se od obnovení kláštera v roce 1631 téměř neměnily. Jako naturálie byly odváděny husy, kuřata, slepice, vejce, med a oves. V Šalmanovicích se neodváděly žádné naturální dávky, v Lipnici to bylo 54 slepic a 5 tisíc litrů.
Další dávkou byly církevní desátky, které nemusely být odváděny klášteru. V roce 1699 odváděli Šalmanovičtí desátku 1300 litrů žita, 550 litrů ječmene a 1300 litrů ovsa.
Největší zátěží pro poddané byla robota. Zpočátku byly roboty mírné. V roce 1555 není v Šalmanovicích uvedena žádná robotní povinnost, v roce 1567 se objevuje robota sečná (156 dnů), ženná (449 dnů) a povinnost zorat 5,8 ha půdy.
V zimě museli sedláci nad rámec robotní povinnosti vozit pro třeboňské panství kámen, dříví, chvůj a přidat ruční práci. Na jaře se vozila násada do rybníků.
Zvýšení roboty umožnily císařské patenty, které měly robotní povinnosti ulehčit stanovením maximálního rozsahu. Vrchnosti, u nichž byla povinnost nižší, ji navyšovaly do této maximální meze. V roce 1750 byl rozsah roboty v Šalmanovicích následující: sedláci robotovali s koňským povozem 2 sedláci po 3 dny v týdnu celý rok, a 15 sedláků s volským spřežením také 3 dny v týdnu po celý rok. To představovalo vysokou robotní zátěž.
Sedláckých usedlostí bylo asi 15, takže každý týden museli hospodáři z každého statku po celý rok po 3 dny v týdnu poskytnout na robotu jeden volský povoz, a ještě k tomu ze dvou statků koňský povoz, samozřejmě s vozkou. Naproti tomu bylo nízké robotní zatížení zahradníků, chalupníků a domkářů, kterých bylo 8 rodin.
Kromě povinností k vrchnosti měli poddaní i povinnosti k císařství. Sedláci platili kontribuci, což byla pozemková daň, která se postupně zvyšovala. Pro některé mladé muže byla osudová tzv. daň z krve, tedy vojenská povinnost. Na klášterní osady připadalo celkem 12-24 rekrutů ročně. V Šalmanovicích, při zhruba 200 obyvatelích, to představovalo 1-2 muže ročně. Vojenská povinnost byla v té době celoživotní.
Klášter hospodařil ve své režii ve dvorech, jako byly Dvorec, Nový, Vranín, Opatovický, Mladošovický a nejbližší dvůr Synochov. Tento dvůr měl v roce 1750 zhruba 21 ha půdy obdělané ve 2. třídě kvality a k tomu 12 ha polí v úhoru. Luk bylo kolem 11 ha, ke dvoru patřilo 1,6 ha zahrad. Nedaleká obec Bor ke klášteru nepatřila, a proto Borští na Synochovu nerobotovali. Les Ochoz, táhnoucí se od Synochova k rybníku Podřezaný u Lipnice, patřil rovněž ke klášteru.
Třeboňský klášter byl zrušen dekretem císaře Josefa II. dne 11. října 1785. Tomu předcházelo v roce 1781 zrušení nevolnictví a vydání tzv. tolerančního patentu o náboženské snášenlivosti. V červnu 1786 byly v dražbě prodány klášterní nemovitosti, které koupil kníže Jan ze Schwarzenbergu.
Po zrušení nevolnictví byla politická, finanční a soudní pravomoc zcela přenesena do pravomoci státu. Na zrušení roboty si sedláci museli počkat do roku 1849, což již byla zcela jiná doba, znamenající rozvoj měst, průmyslu a stavby železnic.
V jihočeské obci Dolní Miletín navrhlo a realizovalo Pražské architektonické Atelier 111 rodinný dům, který je příkladem moderní výstavby na vesnici. Dům je koncipován jako jednoduchý a velkorysý objem, který pojímá všechny požadavky rodiny a zároveň respektuje okolní krajinu.
Autoři, Ing. arch. Barbora Weinzettlová a Ing. arch. Jiří Weinzettl, pracovali s archetypálním tvarem sedlové střechy a tradičními proporcemi. Vzhledem k domu využívá bílou a oranžovou barvu omítnutých stěn a režnou keramickou tašku.
Trojboká usedlost zahrnuje v jednom křídle technické zázemí, garáž, pracovnu a venkovní kuchyni s krytým posezením. Druhé křídlo, souběžné s přístupovou cestou, obsahuje vstup a hlavní obytný prostor s převýšením do krovu. Prosklená stěna propojuje obytný prostor s dvorem. Třetí křídlo slouží jako intimní ložnicová část.
Interiér domu s celkovou užitnou plochou 336 m² kombinuje příjemnou nadčasovou barevnost, jednoduchost a moderní přístup. Dubová podlaha se kombinuje s bílými zdmi a nábytkem v bílé, šedé a černé barvě. Otevřený krov v obytné místnosti, skleněné příčky oddělující chodby a velká okna dotvářejí příjemný prostor.
Architektonické řešení kontrastuje s obvyklou výstavbou rodinných domů na jihočeské vesnici, která často spočívá v postavení malého domku s valbovou střechou na co nejmenším pozemku, obklopeného typovým plotem a tújemi. Dům v Dolním Miletíně naopak vytváří harmonické propojení s okolní krajinou a respektuje její charakter.
V Dolním Miletíně se nachází barokní kamenná sloupková boží muka s vrcholovou čtyřbokou výklenkovou kapličkou s křížkem, datovaná do roku 1738. Jedná se o památkově chráněnou stavbu.
Další pohledově významná boží muka stojí na toskánském sloupu, který je umístěn na čtyřbokém nízkém soklu. Na sloupu je čtyřboká kaplička se třemi výklenky, v nichž jsou obrázky malované na plechu. V jejím vrcholu je železný litý křížek. Tato boží muka jsou dokladem lidové zbožnosti a vlivu baroka na drobnou lidovou tvorbu.
Autory článku jsou Ing. arch. Barbora Weinzettlová a Ing. arch. Jiří Weinzettl z ateliéru 111 Architekti, laureáti České ceny za architekturu.
tags: #usedlost #dolni #miletin